Vrchlabí, 18. 1. 2023
Kázání v rámci ekumenického týdnu modliteb za jednotu křesťanů
Michael Pfann
1. čtení: Iz 1,12-18
2. čtení: Lk 10,25-36
Milé sestry a milí bratři,
zákoník, se chtěl ospravedlnit. Chtěl z té trapné situace vybruslil, a tak se ptá Ježíše: „Kdo je můj bližní?“ Možná doufal, že mu Ježíš zúží výběr. Ten ale dělá přesný opak. Rozevírá náruč. Ježíš vypráví to dobře známé podobenství. A na konci otázku obrací. „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližní tomu, který upadl mezi lupiče.“ Otázka tedy nezní, kdo je můj bližní, ale komu já se stávám bližním.
*
Před pár dny jsem viděl skvělý český film Kdyby radši hořelo. K dnešnímu tématu má dost, co říci, proto bych se s Vámi o něj rád podělil. Stojí to za to, i když to bude trochu delší. Děj se odehrává na malé české vesnici, během čtyř dní Velikonočního víkendu. Na vesnici mají aktivní sbor dobrovolných hasičů. Jejich velitele a zároveň hlavní roli filmu hraje Miroslav Krobot. Krobot všechny varuje před arabskými migranty, který nám přichází ukrást naše křesťanské hodnoty a jistě přijdou zničit i naši vesnici. Na Velký pátek probíhá vesnický jarmark. S pivem, dechovkou, házením sudu piva do dálky a ohňostrojem. Během ohňostroje na náměstíčko s jarmarkem v rychlosti vjede dodávka. Srazí a dost poraní jednoho muže. Shodou okolností je jím místní Rom Gejza.
Velitel hasičů křičí: „Teroristický útok.“ Všichni se schovají. On jde neohroženě ke kouřící dodávce, otevírá dveře a za volantem nikdo nesedí. To pro kouř ale nikdo nevidí. A tak celé vesnici poví, že to byl: „přece arabáč, přičmoudlej migrant, já vám to říkal. Teroristickej útok.“ Ve vesnici zavládne teror, to původně znamená strach. Všichni se schovávají doma. Starosta vyhlásí zákaz vycházení. Pro nebezpečí zruší pondělí pomlázku. Neohrožený sbor dobrovolných hasičů drží hlídky, dohlíží na řád a pořádek. Problém nastane se mší na velikonoční sobotu. Má se vůbec konat, v tomhle nebezpečí? Nakonec objede vesnici obrněný vůz, ve skutečnosti starý autobus karosa a pod dohledem hasičů a posil z řad mladých neonacistů sveze lidi do kostela. A právě kvůli tomu to vyprávím.
Kněz začíná kázání: „Milé sestry, milí bratři, v tomto velikonočním čase musíme myslet na hendikepované lidi.“ Jeden z vyholených neonacistů uznale kýve. Farář pokračuje: „Jsou handicapy viditelné. Když člověk přijde o ruku, nebo o nohu. A jsou handicapy neviditelné, ty jsou daleko horší. To je když člověk přijde o lásku v srdci, o rozum, o naději, o víru. Velikonoční doba je příležitostí, aby v nás vstalo z mrtvých to, co možná umřelo. Všechno to krásné, co v nás zemřelo. Víra, naděje, láska. Ať to všechno v nás vstane z mrtvých.“ Lidí přikyvují.
Kněz pokračuje: „A proto, prosím, pokusme se porozumět tomu, kdo to v pátek udělal.“ V lavicích to zašumí, lidé kroutí hlavami. Farář pokračuje „Tomu člověku chyběly všechny tyto atributy: víra, naděje, láska. Nedozrál k nim, protože byl stižen nenávistí. Proto je potřeba se za takového člověka modlit. A pomoci mu od hříchu.“ Zvedá se jeden občan: „To snad nemyslíte vážně, otče.“ Obrací se na manželku: „Dem.“ A odchází z kostela. Farář pokračuje.
„Modleme se i za Gejzu Bendíka. Který se stal obětí a pocítil na Velký pátek utrpení a bolest. Modleme se za jeho uzdravení.“ Zvedá se další paní: „Vždyť vy děláte z toho cigána málem pána Ježíše. No tady jsem byla naposled.“ Velitel hasičů zavelí: „Chlapi, deme taky.“
Střih. Kostel se mezi tím celý vyprázdnil. Farář pronáší poslední slova. „A v neposlední řadě se modleme i za nás samotné, aby v nás zvítězila víra, naděje a láska. A nikoli nenávist a strach, které z nás dělají lidi nesvobodné. Nebojme se!“ Poslední účastník bohoslužeb, který zbyl, místní opilec se slzami v očích směrem k faráři pronáší: „Krásné.“
Na schodech před kostelem se mezitím shromáždila nenávistná demonstrace. Velitel hasičů káže nenávist a strach z arabských migrantů. „Vždyť nás tu zabíjí. Jako ten v dodávce.“ Mezitím ve zpovědnici sedí místní opilec a svěřuje se knězi, že to byl on, kdo opilý řídil dodávku a potom z ní rychle utek. Zvenku přitom zní dobře živený strach, a xenofóbní nadávky. Strach zmutoval do nenávisti. Místní opilec se nakonec přizná veliteli hasičů, ten to ale před lidmi tají a dál dmýchá strach. Ráno opilce najdou utopeného v kašně, do které před tím dodávkou narazil. Až sem vedla uměle rozdmýchaná nenávist. Před láskou lidi z kostela utekli.
*
Kdo je můj bližní, ptá se zákoník. Je tu snad nějaké množina lidí, kteří jsou našimi bližními? Ti, kteří vypadají podobně. Mluví podobně. Vydělávají podobně. Mají podobné hodnoty jako my. Stejné náboženství. Kdo je můj bližní? Ježíš odpovídá podobenstvím. Vidíme v něm, že kněz ani levita, lidé ze stejného národa, se stejnou vírou a stejnou řečí, zbitému muži nepomohou. To až ten třetí, jeden z nenáviděných Samařanů, nepřátel tehdejších židů. Až ten se o zbitého postará. A Ježíš tu otázku obrací: „Kdo z těch tří byl bližním tomu zbitému a okradenému? Kdo se jemu stal bližním. Ne, kdo je naším bližním, ale komu se stáváme my bližním. Tady bariéry padají. Tudy vede cesta ze strachu a nenávisti.
Texty pro letošní týden modliteb vybrali křesťané z amerického státu Minnesota. Ze všech amerických států je to asi Minessota, které má historii ale i současnost plnou rasismu. Před stopadesáti lety tu noví obyvatelé Ameriky, přistěhovalí z Evropy, během jednoho dne pověsili na šibenici 38 původních obyvatel. Před dvěma lety tu policista za bílého dne udusil Afroameričana George Floyda. Ta ukázka z filmu z jedné české vesnice pěkně ukazuje, jak snadné a běžné je i v naší zemi dmýchat strach z cizosti, z jinakosti. Když jsem ještě jezdíval stopem, počítal jsem vždycky kolik minut potrvá, než řidič začne nadávat na Romy. Jako by to bylo podobně univerzální téma jako řeči o počasí. Přiznejme si to, rasismus a xenofobie jsou v naší společnosti pevně zakořeněné – i v nás. Kvůlit tomu se stávají snadnou municí pro mocenské manipulátory. Rozdělují. Staví bariéry. Plodí bolest a nespravedlnost. Pro to všechno pro letošní týden modliteb minnesotští křesťané vybrali takové biblické texty, které odsuzují nenávist, stavění zdí mezi lidmi a pokrytectví, a naopak ukazují ke smíření mezi lidmi. Jde to totiž jinak. Můžeme žít radostněji.
*
„Učte se činit dobro. Hledejte právo“ tahle slova z proroka Izajáše jsou nadpisem celého týdne. Izajáš nás v tom textu, který četl Jiří, kritizuje z pokrytectví a zve k pokání. Pokání, už jste to slyšeli mnohokrát, ale je dobré to opakovat, to slovo pokání v řečtině znamená: změnit rozum, změnit myšlení. Na to právě cílí Izajáš, když říká, „učte se činit dobro“. „Učte se.“ Učení, to je to, čím měníme rozum. Učení nás učí nově myslet. Učíme se nově dívat na svět, nově dívat na lidi. Vnímat, že svět je víc než černá a bílá. Skládá se z celé palety barev. Učíme se to, o čem mluvíme v neděli (nebo v sobotu), také vnášet do každodenního života. Abychom pak nedopadli jako lidi v tom filmu: když řeči v kostele začaly mluvit do jejich konkrétního života, raději odešli.
Vlastně proto se učíme, že Ježíšova otázka nezní: Kdo je můj bližní? Ježíš s Izajášem nás učí dělat dobro, hledat právo. A proto Ježíš obrací tu otázku a říká: Komu se ty stáváš bližním? A tenhle výběr nemá žádné limity. Náruč se otevírá. Ten, kdo se nám stal bližním, učí i nás stávat se bližním – bez předem nastavených limitů. Je to někdy náročné a jde to přes těžké zkušenosti. Z učení holt někdy bolí hlava, ale přináší dobré plody. Díky němu rosteme. Díky setkání přes hranice se stáváme bohatší a radostnější. Zkusme se naučit otevřít náruč a ptát se sami sebe: Komu se stáváš bližním?
Amen