Jiří Weinfurter, farář v Křížlicích
1. biblické čtení (Mt 8,5-13):
„Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho:
„Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“
Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“
Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“
Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“
Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil.“
Text pro kázání (2. Královská 5,15-19a):
„Vrátil se k muži Božímu s celým svým průvodem. Přišel a postavil se před něho a řekl: „Hle, poznal jsem, že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli. A nyní přijmi prosím od svého služebníka projev vděčnosti.“
Elíša odvětil: „Jakože živ je Hospodin, v jehož službách stojím, nevezmu nic .“ Třebaže ho nutil, aby si něco vzal, on odmítl.
Potom Naamán řekl: „Tedy nic? Kéž je tvému služebníku dáno tolik prsti, kolik unese pár mezků, neboť tvůj služebník už nebude připravovat zápalné oběti ani obětní hody jiným bohům než Hospodinu. Toliko v této věci ať Hospodin tvému služebníku odpustí: Když můj pán vstupuje do domu Rimónova, aby se tam klaněl, a opírá se o mou ruku, i já se v Rimónově domě skláním. Když se tedy v Rimónově domě budu sklánět, ať Hospodin tvému služebníku tuto věc odpustí!“
On mu řekl: „Jdi v pokoji.““
Kázání:
Dnešní příběhy nás uvádějí do světa vysoké politiky. Do světa velkých ambicí, mocenských hrátek, intrik, vzájemné nevraživosti. A možná by se dalo říct, že v tyto dny přicházejí jako na zavolanou. Ukazují totiž, co se stane, když do světa velkých pánů vstoupí evangelium. Když se člověk i z těch nejvyšší společenských kruhů přihlásí k Hospodinu. A ne jen tak naoko. Aby získal pozornost. Aby si na svou stranu naklonil nové příznivce. Ale tak, že ho to promění. Naaman stál před volbou, měl možnost si vybrat – jestli se spokojí s povrchní, krátkodobou, příležitostnou změnou, nebo se vydá na cestu hluboké, zásadní proměny, která bude podstatně větší důsledky, než jen očištění těla.
Celé to začalo u docela obyčejné otrokyně. U mladého děvčete, které mohlo mít hodně dobrých důvodů nepřát svému pánu (otrokáři) vůbec nic dobrého. Díky jeho armádě přišla o rodinu, o domov, byla unesena, zotročena – byla přinucena sloužit v domě vysokého důstojníka armády, která ohrožovala její zemi. (Její situaci si můžeme velmi dobře představit na pozadí příběhu stovek a tisíců ukrajinských dětí, které se ocitají z donucení, bez rodičů, bez blízkých na území Ruska.) A přesto, když Naamana postihne malomocenství, to děvče mu poradí, aby se vydal do její země a vyhledal pomoc proroka Elíši. T dívka sotva mohla tušit, jak dalekosáhlé důsledky to bude mít. Kam až tento vysoký důstojník na své cestě dojde. Někdo by mohl říct, že byla naivní, příliš mladá, že měla málo zkušeností. Že pohan jak poleno, člověk zvyklý poroučet, ovládat, že sotva dá na její radu a nakonec i vezme vážně a s pokorou Boží slovo. Přesto to děvče Naamanovi nabídne šanci. Nedá se přeci vyloučit, že tu příležitost přeci jen nevyužije. Těžko říct, co jí k tomu vedlo. Možná jí na něm přeci jen záleželo, možná se jeho bolest stala i její bolestí. Možná byla docela obyčejně vírou v Hospodina tak prodchnutá, tak naplněná, že tuto životní zkušenost a životní cestu prostě přála každému bez výjimky. A to je pro nás první, myslím hodně silná inspirace tohoto příběhu. Žít s vírou jako na dlani, s otřeností pro každou, třeba i na první pohled zcela nepravděpodobnou příležitost nasměrovat kohokoli k víře, k Bohu, ke Kristu, a nakonec možná i do sboru. Nikdy přeci nevíme. A jak se někdy říká, cesty Páně jsou nevyzpytatelné. (Možná je to naivní, ale co když… Třeba i pražské Jezulátko přestane být předvolebním trumfem v kapse, kterým se dá kdykoli podle potřeby přesvědčovat nerozhodnuté a naopak se stane výzvou a příležitostí k hlubší životní proměně.)
A Naaman se té příležitosti opravdu chopí. Zprvu ale hodně po svém. Na doporučení nejvyššího velitele – aramejského krále – se vypraví za králem Izraele s doporučujícím dopisem, aby Naamana zbavil malomocenství. On to vlastně vůbec nebyl doporučující dopis. Byl to příkaz. A to izraelského krále Jórama vyděsilo. Jeho království bylo v úpadku. Také protože, jak se o něm píše: „se dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích.“ Naopak moc aramejského krále byla na vzestupu. V kraji panovalo obrovské napětí. Tak není divu, že se Jóram zděsí a považuje to za provokaci. Jistě ne bez důvodu. Krátce na to opravdu vypukla válka mezi Izraelem a Aramejci.
Zděšení krále Jórama se ale donese až k Elišovi. A ten králi vzkáže, ať za ním Naamana pošle. U Elíši se Naaman dočká dalšího překvapení. Elíša ho pošle k řece Jordánu, aby se tam sedmkrát omyl. To považuje Naaman za výsměch. Proti jiným slavným řekám je pro něho Jordán bezvýznamný potok. A také čekal, že u proroka projde nějakou rituální očistou. Baňky, mastičky, zaříkávání, pálení bylinek – to vždycky lákalo a budilo pozornost, tehdy i dnes. Vlastně cokoli by bylo věrohodnější, než obyčejná koupel v malé bezvýznamné říčce. Naaman se ale nechá svými služebníky přesvědčit. Tak jde a sedmkrát se ponoří do Jordánu. „Podle slova muže Božího,“ jak je psáno. „A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist.“
A v tu chvíli Naaman pochopí. Žádné rituály, žádné kejkle, ani bylinky, ale do jeho života vstoupil Bůh. Když vzal vážně Jeho slovo. A také pochopil, že jediným možným projevem vděčnosti je odevzdat celý svůj život Hospodinu. A sloužit mu celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí. To jsme již slyšeli z dnešního druhého biblického čtení.
Ale jak? Jak může sloužit, když žije v jiné zemi, daleko od Hospodinova chrámu, daleko od Božích proroků. Tak přijde na pozoruhodnou myšlenku. Hospodinovu zemi si vytvoří právě tam, kde je doma. A žádá Elíšu, aby si mohl na své dva mezky naložit tolik izraelské země, kolik jen unesou. Aby si ve své zemi, ve své domovině mohl udělá malou zaslíbenou zemi a na ní vzývat Hospodina.
Vlastně to nebylo nic nového. Tak si lidé to tehdy představovali, že zaslíbená země, země Hospodinova, a tedy i možnost Hospodinu sloužit, je spojena s konkrétním místem. S konkrétním územím. Vlastně dodnes zbožní Židé, pokud jen trochu můžou, dávají do hrobů svých zesnulých alespoň hrst palestinské zeminy. A podobně si lidé nejen z Izraele, ale i mnoha jiných míst přivážejí kamínky, hrudky země, aby kouzlo vzdálené země měli nablízku.
A tím se konečně dostáváme k tomu, co je jádrem a podstatou dnešního poselství. Tím totiž není Naamanovo uzdravení. Ani to, že se začne hlásit k Hospodinu. To by mohl i docela na oko, nebo jen tak formálně. Nebo získal obdiv svého okolí.
To ale Naaman ani nemohl. Neměl co získat, naopak riskoval. Jeho pán a král vyznával jiné hodnoty, jiné priority, jinou víru. A to bylo tehdy téměř nemyslitelné, aby služebník zastával jiné hodnoty, než jeho král.
Jenže Naaman pochopil, že loajalita ke svému panovníkovi, ani uzdravení těla není všechno, ale že na to musí jít z gruntu. Od podlahy. (Podle našeho příběhu by se dalo říct: „Od země.“) Proto žádá Elíšu o ty žoky plné palestinské zeminy, nebo jak pěkně překládají kraličtí: „Břímě země na dva mezky.“ Břímě země. Co to je? Na první pohled pytle plné obyčejné hlíny. Nic víc než zemina. Nijak zvlášť výživná, hodně písčitá, prašná, prachovitá jako jsme my sami. A právě o to jde. Člověk se hebrejsky řekne „adam“. A země, hlína se řekne „adama“. (A právě to je zajímavé.) Tím, že to není jen slovní hříčka, ale že to v sobě nese jakousi skrytou ekologickou vrstvu. To, co má člověk obhospodařovávat, co má střežit, nad čím má „panovat“, je totiž podle příběhu stvoření, země – „adama“. Tím se ale zároveň říká, že máme pečovat také o sebe. O člověka, o své člověčenství. O „adama“. To nám Bůh svěřil, abychom pečovali o zemi – a to nelze dobře jinak, než že to začne u nás samotných. To je náš základní dvojjediný úkol – pečovat o zemi = tím že pečujeme o ryzost vlastního života. A proč? Aby celý náš život i byl svědectvím o dobrém Božím díle, (nejen tehdy, i dnes) o jeho slávě, o jeho milosrdenství. Kdo nepečuje dobře o sebe, nepečuje dobře ani o zemi.
A když se vrátíme k tomu našemu příběhu, tak to není jen zábava. Volnočasová aktivita. To je taky práce. Někdy i břemeno. Břímě země – břímě člověčenství. K tomu nakonec ale nakonec prorok Elíša dodává, je to také cesta k pokoji. Protože co jiného nám může vnést do života větší pokoj, než vědomí, že se podílíme na Božím díle. Není nic vznešenějšího, než když jsme, jak říká apoštol Pavel, spolupracovníci na Božím díle. Na díle, při kterém není místo pro faleš, lest, přetvářku, touhu po slávě a po zisku, ale pro pravdu, pro službu, pro lásku a milosrdenství. To je volba, před kterou stál Naaman, to je volba, před kterou stojíme i my dnes.