Vrchlabí 19. 2. 2023
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 31,15-17, 1. čtení Mk 8,31-38, Kázání 1. Kor 13, 3. čtení 1. J. 4,7n.12, pož. 2. Kor 13,13
Písně: 260, 698, 717, 395, 408
Milé sestry, milí bratři,
máme za sebou Valentýna. Svátek lásky. Zajímalo by mě, čím jste obdarovali svoje polovičky.
Svátek lásky. Ale, co to je láska? Schválně se zkuste zamyslet, jak byste to vyjádřili, co to je láska. Uměli byste to vtěsnat do slov? Když se vás dítě zeptá: „A tati, co to je láska?“ Nebo to dokážete vyjádřit obětím? A řeknete tak všechno? Podívejme se, jestli nám s tím pomůže Bible, konkrétně apoštol Pavel. Přečtu jeho slavný hymnus na lásku:
1. Kor 13
Tak co, pomohl nám Pavel vyjádřit, co to je láska? Vystihl to? Já bych řekl, že ne tak úplně, nebo ne přímo. Ono je to těžké. Psát básně a písně o lásce je fakt těžká disciplína. Často zní uměle, jako klišé, nebo moc růžově. Povrchně. Snáz se básní o trápení a bolesti. Ale popsat lásku, aby to neznělo trapně, je těžké. Povede se to jen, když je za těmi slovy cítit zkušenost, prožitek, něco, co i my dokážeme pocítit. I Pavel si to nakonec zjednodušuje. Spíš než, CO láska je, říká, co láska není. Nebo, co bez lásky nejde.
Můžeme mít všechna možná obdarování, mluvit andělskými jazyky, prorokovat, všemu rozumět, dokonce mít takovou víru, že hory přenášíme. Můžeme se pro druhé rozdat. Pokud k tomu nemáme lásku, pokud to neděláme z lásky, je to nakonec stejně k ničemu. Je to jako s jídlem. Pokud do toho nedáme srdce, je to jakési nedosolené. Láska dává věcem základní přesvědčivost, opravdovost možná. Šmak. To, že to myslíme vážně. Jako by láska byla jakýsi spodní proud, z kterého se věci napájí, aby měly smysl. Bez ní působí suše, prázdně. Neslaně, nemastně.
*
Pavel pokračuje a vypočítává, co všechno láska nedělá: nezávidí, nevychloubá se a není domýšlivá, nejedná nečestně, není prospěchářská, nenechá se vyprovokovat, nepočítá, co mi kdo dluží. Neraduje se ze špatnosti. To je všechno dobré. Stále nám to ale moc neříká o tom, co láska je. Stále jsme u toho, co není.
Zkuste nad tím znovu zamyslet sami. Zkuste si vzpomenout na svojí první lásku. Co jste cítili, co jste prožívali? Všechny ty rudé tváře, břicho na vodě, prázdná hlava, okouzlení. A jak jste lásku k tomu stejnému člověku prožívali po roce, po pěti, po třiceti? Mění se to. Jak jste prožívali lásku k jiným partnerům. Jak se od té lásky partnerské liší láska, kterou cítíte k dětem – po narození, když začnou chodit, když odejdou z domova. K vnoučatům. Nebo k přátelům. Vnímáte to? To všechno je láska.
Když si to všechno představíte, dokázali byste teď jednou větou vyjádřit, co že to láska je? Nebo jedním odstavcem? Dal jsem si při psaní kázání do svého internetového přehrávače vyhledat písně, jejichž název obsahuje slovo láska. Vyjely jich stovky. Málokterá mě alespoň trochu oslovila. Vyjádřit, co to láska je, je totiž hrozně těžké. Každý ji prožívá jinak. Má mnoho podob. Mnoho rozměrů. Vyvíjí se. Proměňuje. Různé lidi milujeme různě. K zvířatům pociťujeme jinou lásku než k lidem. Jinou lásku k přírodě. Zvláštní formu lásky cítím ke knihám, ještě jinou k muzice. Těch forem je mnoho.
Kolik poloh lásky dokážeme každý jeden z nás prožívat? Je to tak různé. Jak by potom někdo někomu mohl říkat někomu jinému, jak má správně jeho láska vypadat; jak by mělo vypadat správně jeho manželství; že by měli muži milovat jen ženy a ženy jenom muže a ne třeba jiné ženy, muži muže. Láska má tolik forem. To, co je důležité, je, že je to láska. Zásadní je, že se mají dva lidé rádi. To ostatní příjde. Ne to JAK, ale ŽE. Láska je to podstatné. To, o co jde. To, co tvoří dobré vztahy.
*
A to mě vrací k apoštolu Pavlovi. Láska má tolik podob, nebo jinak, je tak široká, že i pro Pavla je těžké říci pozitivně, co láska je. Ani se nesnaží nabídnout nám ucelenou charakteristiku. Slovníkové heslo k zapamatování. Ale pár věcí o tom, jaká láska je, přeci jen říká. Alespoň několik jejích vlastností. Je trpělivá. Bez trpělivosti to fakt nejde: ) Je laskavá. Bez vstřícnosti a bez odpuštění to taky daleko nedotáhneme. Láska se vždycky raduje z pravdy. Po opravdovosti poznáte lásku. Je autentická.
Pavel zvyšuje kadenci a dostává se k tomu hlavnímu: láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Cítíte to napnutí dopředu. Tady už se pomalu dostáváme do nějaké vyšší dimenze. Až dokonce svého hymnu na lásku bude Pavel různými slovy rozvíjet, že láska vytrvá. Že postupně jako lidé rosteme k poznání jakési plnosti. A ta bude naplněna láskou. Jinými slovy, že se postupně přibližujeme k Božímu království. Všechno, co známe, pomine. Dokonce ani víra nebude třeba, když budeme přímo v Boží přítomnosti. Stejně tak naděje nebude víc hrát roli, protože budeme v tom, v co jsme doufali. Jediné z toho, co známe, co zůstane, je láska. Tou bude ta nová existence prosycena. Tam směřujeme. To, co prožíváme dneska, když někoho milujeme, to je to, co zůstane v Božím království.
*
To všechno zní hodně vznešeně. Zkusím to říct poněkud přízemnější anekdotou. Ten text z 1. Kor 13 je text, který si snoubenci nejčastěji vybírají jako základ pro svatební kázání. Pokaždé hledám cesty, jak jim podstrčit nějaký jiný, abych desetkrát za rok nekázal na to samé. S tím dnešním textem mám ale spojený rozhovor, který spolu vedli režisér Vít Klusák, se svým synem. Jednou ho sdílel na facebooku dohromady s takovým komixem.
Na prvním obrázku v bublinách čteme: Syn: „Táto, víš, co je nejdůležitější na světě?“ „To mi řekni.“ ptá se otec a syn odpovídá: „Láska.“ Na druhém obrázku rozhovor pokračuje a začíná otcovou bublinou: „Láska? Jak jsi na to, Ondrášku, přišel?“ Ten se zmateným výrazem odvětí: „Teda… Chtěl jsem říct – jídlo.“
Režisér k obrázkům připsal, jak rozhovor pokračoval po třech letech, když si se synem obrázky znovu prohlíželi: Syn: „Táto, jsem o tom přemejšlel a pravda je to obojí.“
Otec: „Jakože láska je potrava pro duši a jídlo pro žaludek?“ Ondra: „No spíš, že bez jídla umřem a bez rozmnožování vymřem.“
*
Jasně, je to trochu košilaté a přízemní. Ale ta přízemnost je tady důležitá. Pán Bůh nás biologicky vybavil tak, že s láskou (v ideálním případě) spojil pokračování lidského rodu. Láska – spojená s biologickými půdy – zajišťuje trvání lidského života na zemi. Z lásky se rodí děti. Láska zajišťuje lidem trvání. Jistě, mluvil jsem o tom, že má mnoho forem. Zdaleka ne všechny z nich jsou spojeny s reprodukcí. Tak je to správně. Ale přeci, láska, když je to šťastné, láska je přitom, když se rodí nový život. Láska zajišťuje pokračování, trvalost. Všechno pomine, všechno může jít zugrunt, ale láska vytrvá. Táhne nás dopředu.
Jistě, trvalost neplatí vždy pro lidské vztahy. Ty se proměňují. Některé končí. Ale tím z lidského života nemizí láska. Ta zůstává. I když ji třeba cítíme někdy víc, někdy míň. Jinak.
To, k čemu Pavel směřuje, když říká, že láska vytrvá, je, že láska nás propojuje s pánem Bohem. Od pána Boha ji dostáváme. „Bůh je láska.“ Skrze milování se zapojujeme do jakéhosi silového pole, které je větší než my, větší než konkrétní vztah, nakonec větší i než náš život. Je jako proud, který nás táhne do něčeho většího, do moře. V tom proudu je místo pro všechny naše lásky, všechny vztahy – k partnerům, k dětem, k rodičům, přátelům, přírodě. Skládá se ze všech úsměvů, objetí, sdílených slz, polibků, dotyků, porozumění. Tyhle všechny zkušenosti lásky tvoří ten proud. V nich všech se setkáváme s Bohem. Protože Bůh je láska. Ten proud má mnoho přítoků. A strhává další a další. Dává životu směr.
Není důležité snažit se najít ideální charakteristiku toho, co je láska. To je jako bychom chtěli na naše vztahy dát štepl, cpát lidi do příliš malé krabice. Naopak, důležité je prožít, že láska je větší než my. A že je to dobře. Protože díky tomu, se do ní vejdeme. Na furt. Amen