Jakub Kašpar
1. čtení z Písma (Kol 1,15-17):
„On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá.“
Text ke kázání (Iz 55,6-10):
„Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho.
„Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí.“ (Iz 55,6-10)
Kázání:
Dotazujte se na Hospodina, sestry a bratři. Volejte ho, dokud je blízko. Co si počít s prorokovým apelem? Ve světě plném nepravostí je to jasná výzva k obrácení, podobně jako v době, kdy Izajáš tahle slova tlumočil lidu izraelskému. Obraťte se k Pánu, svévolník ať opustí svou cestu a muž, propadlý ničemnostem svoje úmysly. I žena, prosím, i žena.
Úplně nejjednodušší je představit si ty ničemníky kolem nás, kteří páchají nepravosti, ke kterým my, sestry a bratři, sebe, svá těla, své duše, přece nikdy nepropůjčíme. Neokupujeme cizí zemi, nezabíjíme její vojáky a už vůbec ne její děti, ženy, stařenky a stařečky. Nekrademe v obchodech ani u souseda. Slovo nepravdivé z našich úst nevychází a závisti se varujeme jak čert kříže. Tak ať se taky obrátí, ti zaslepení. Pane, pomoz jim, ať jsou také Tví, ať jsou také tak dobří, jako jsme, díky Tobě, my.
Jenže on to ten Izajáš od Hospodina nevzkazuje těm druhým. Naříká to Babylóňanům, ani Peršanům; obrací se k Izraeli. K lidu Smlouvy, k lidu, který už Pánu patří. Který Hospodinovo slovo slyší, vzývá a – následuje? Není to tak jednoduché slovo, které by po našem srdci mohlo stéct jako kapka vody po nepromokavé bundě. To slovo patří našim uším, sestry a bratři. A nebojte se, nebudu vůbec mluvit o tom, že si mnohdy s těmi svévolníky nemáme vlastně co vyčítat, i když třeba ne v těch velkých, jasných a tragických selháních, ale jen v těch malých a každodenních chybách. Že své vůli věříme často víc, než vůli Boží a zapomínáme na Izajášův vzkaz: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje.“
Dotazujte se na Hospodina a volejte ho! Nemějte pocit, že když vyznáte svou víru, máte vystaráno, lide izraelský. Buďte s Bohem a neopouštějte jeho kroky. Držte se ho zuby nehty, jako pes svého pána, jako ovce svého psa nebo pastýře. Jenže to se snadno řekne. Koho se máme na Hospodina ptát, kam volat, aby nás slyšel?
V dnešním prvním čtení jsme slyšeli skvělou nápovědu, kterou napsal Pavel z Tarsu křesťanům ze sboru v Kolosách. Ježíš Nazaretský, Kristus, je, podle Pavla, obrazem neviditelného Boha. V něm můžeme vidět všechno viditelné i neviditelné a, jak říká Pavel, „všechno v něm spočívá“.
„Bůh je láska,“ říká nám ve svém listu apoštol Jan (1J 4,8 a 1J 4,16). Hned na dvou místech nám to tam opakuje, sestry a bratři. A s těmito dvěma nápovědami se můžeme společně pokusit o hledání Hospodina, místa, kde se na něho můžeme dotazovat a kam na něho můžeme volat.
Rád bych se s vámi podělil o myšlenky, které mě nedávno velmi zaujaly na Farářském kurzu – a navážu tak vlastně i na kázání br. Michaela z minulé neděle. Ty myšlenky nejsou moje, ale amerického teologa Jaye B. McDaniela.
McDaniel, když promýšlí vztah člověka k Bohu – a nezapomeňme dodat, také Boha k člověku a k mimolidskému Stvoření, používá působivou metaforu. A podle mě také metaforu velmi trefnou a krásnou. Víme přece, od Jana, ale i od dalších apoštolů a, konec konců, i od samotného Ježíše, že Bůh je láska. A že to největší a nejzásadnější přikázání, od něhož se zjevně odvíjejí všechna ostatní, zní: „Miluj“. Miluj Boha, Hospodina, Stvořitele, Otce všemohoucího. A miluj bližního svého, jako sebe sama.
McDaniel o vztahu mezi Bohem a Stvořením – námi lidmi, ale i vším ostatním stvořením, skalami počínaje a člověkem a gorilou konče – mluví jako o vztahu těhotné ženy a plodu uvnitř její dělohy. Žena miluje své dítě, ještě nenarozené, ale už živé. Dítě je provázáno s tělem své matky, žije díky propojení pupečníkem a placentou s maminčinou dělohou. Jeden bez druhého nemohou být. Dítě by bez matčina těla nedokázalo přežít, přesto ale, přes všechna ta propojení, je už ale novým životem. Novým samostatným jedincem. Do nějaké míry složitosti už uvažuje. Má své vlastní vjemy, své vlastní prožitky, své vlastní potřeby. Maminka zároveň cítí nejen jeho pohyby, ale nejspíš (vydávám se na tenký led, vzhledem k tomu, že jsem muž a těhotenství jsem nikdy nemohl a nikdy nebudu moct prožít), nejspíš i jeho nálady a pocity. Pokud dítě strádá, trpí nějakým nedostatkem, trpí jeho matka s ním. Nálady svého plodu může nějak zkoušet ovlivňovat. Třeba tím, co jí, co pije, jakou má sama náladu. Některé vlivy ale jsou mimo její vůli. Třeba to, jaké hormony její tělo právě produkuje, zrovna moc ovlivnit nemůže.
A podobně vidí Jay McDaniel nás, jako Stvoření, a Boha. Jako v těle matky jsme v Bohu a Bohem obklopeni. Žijeme si své životy, tu ve větším tu v menším odevzdání své Boží Matce, někdy jsme velmi svéhlaví, svévolní a kopeme kolem sebe, až se Boží děloha otřásá. Jindy dokážeme vyslyšet Boží rozpoložení a jako hodná prenatální miminka si spokojeně hovíme na placentovém polštářku v plodové vodě a cucáme paleček. Bez Boží dělohy se nedokážeme obejít. Jsme s ní propojeni pupeční šňůrou a skrze Boží placentu dostáváme, co potřebujeme.
Jak to ale, že je ve světě tolik zla, jestli má Jay McDaniel o vztahu mezi Stvořením a Stvořitelem pravdu? Jak je možné, že se navzájem zabíjíme, okrádáme, že podléháme nejrůznějším marnivostem, hrabivosti, konzumu? Jak to, že dokážeme být tak lhostejní ke svým bližním a jejich útrapám, když naše spojení s Bohem Otcem (nebo Matkou) je tak těsné a životně důležité?
I na to nabízí Jay McDaniel odpověď, o kterou se s vámi dnes chci podělit. Bůh nás, podle něj, vábí. Jsme, podobně jako kamení, rostliny a zvířata, součástí Božího díla, Stvoření. Jsme Boží děti. Ne loutky, ani hračky. Bůh nás nenutí dělat to, co děláme. Nemanipuluje s námi podle svých scénářů a představ. Bůh svět stvořil, stvořil nebe a Zemi, oddělil světlo od tmy, den od noci, někde mezi věčnou temnotou a propastnou tůní. A svou představu nám od té doby opakovaně říká. Vzpomeňte na příběh Adama a Evy, Kaina a Ábela, Noema, Lota a Sodomy a Gomory… Od počátku víme, co bychom měli dělat. Milovat, střežit a pečovat. A celý příběh Stvoření a lidstva, celé Písmo, vypráví o tom, že toho nejsme schopní.
Na rozdíl od mimolidského stvoření. Možná proto, že ono nebylo stvořeno v obraze Božím. Tedy bez svobody se protivit Božímu řádu (se vším ohledem na zvířecí hříchy, jako je sežrané cukroví u Pfannových, které má na svědomí Taš, nebo neustálé šplhání po stole a kuchyňské lince, které má na svědomí naše kočka), bez možnosti odmítnout Boží volání.
McDaniel tomu říká, že Bůh nás vábí. Svádí nás k cestě k Dobru, nabízí nám nejrůznější návnady, abychom se chytili, abychom jako oslík za mrkví šli po Jeho cestě. Ale odpověď je naše. Jsme jeho součástí. „On všechno předchází, v něm všechno spočívá,“ říká nám apoštol Pavel. Ale zároveň jsme samostatnými bytostmi, které rozhodují samy za sebe. Jsme svobodní. Můžeme se rozhodnout. Dobře, nebo špatně.
A tak, jako matka trpí se svým dítětem – ať je ještě uvnitř jejího břicha (dříve se dokonce říkalo života), nebo se už narodilo, roste a dospívá – trpí i náš Boží rodič, Otec i Matka, s námi a za nás, za naše činy, pokud jdou proti jeho vůli.
Nikdy nedokážeme dohlédnout všech Božích záměrů. „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ Tak nám to vyřizuje Izajáš. Ale když už se na to nemohl Hospodin dívat, narodil se Marii a Josefovi v Betlémě malý syn, vyrostl a všechno, co je pro nás důležité, nám tady docela polopatě, pěkně v příbězích a podobenstvích vysvětlil.
Jan nám to ve svém evangeliu přibližuje na Ježíšově setkání s Filipem: „Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky.“
Takže se dotazujme na Hospodina – v Písmu, Ježíše Krista, ale také sami v sobě, ve Stvoření, které nás obklopuje. Nezapomínejme si udělat čas – nejen na četbu Bible, na rychlý otčenáš nebo poděkování před jídlem, ale i na tichou chvilku rozjímání, meditace uprostřed Země, uprostřed ostatních lidí, uprostřed ostatního Stvoření, přírody. A nezapomínejme u toho na srdce, protože, jak nám píše Jan, „kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (1J 4,8) „A kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“ (1J 4,16).
Věřím, že budeme-li Boha volat takto, tedy láskou – k sobě, k bližním, lidem i mimolidskému Stvoření, náš milující Bůh Otec i Matka, nám jistě odpoví. Amen