Jakub Kašpar, Vrchlabí, 5. neděle postní – 26. 3. 2023
První čtení (Gn 22,1-12):
„Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“
Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, řekl služebníkům: „Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme.“
Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu. Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: „Otče!“ Ten odvětil: „Copak, můj synu?“ Izák se otázal: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“ Nato Abraham řekl: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.“ A šli oba spolu dál. Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka.
Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: „Abrahame, Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A posel řekl: „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“
Text Evangelia (Mt 26,36-42):
„Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: „Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil.“ Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“
Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“
Potom přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: „To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“
Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.““
Kázání
Milé sestry, milí bratři, slyšeli jste dobře ty dva naše dnešní příběhy? Co myslíte, že se honilo Abrahamovi hlavou, když uslyšel úkol, který pro něj Hospodin připravil? Co byste si mysleli vy?
A co si myslel Ježíš v Getsemanech? To víme, Matouš nám o tom zanechává docela jasnou zprávu. Bylo mu v tu chvíli už zřejmě jasné, co ho čeká. Nebo přinejmenším tušil, že to, co ho čeká, nebude nic dobrého.
Izák byl Abrahamův a Sářin doslova vymodlený syn. Bůh to ví. Velmi dobře to ví. „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ,“ říká Abrahamovi. Dokonce neváhá otci jeho lásku i jedinost, jedinečnost Izákovu, právě v téhle chvíli připomenout! Vezmi to nejdražší, co máš – a dej mi to. Vezmi toho, kterého miluješ možná nejvíc na světě, a obětuj ho. Vlastní rukou. Už ses pro mě vzdal své minulosti – odešel jsi z Uru, zahodil jsi do propasti zapomnění víru svých otců. Teď po tobě chci tvou budoucnost.
Písmo o Abrahamových citech i pocitech, o jeho myšlenkách, zarytě a děsivě chladně mlčí. „Za časného jitra osedlal Abraham osla…“ Muž, který dostal asi nejstrašlivější úkol, jaký mohl, který si určitě nechtěl ani představit, se prostě sebral a šel sedlat. Kde jsou všechna Boží zaslíbení? Nebyl to náhodou On, kdo tehdy u Mamre sliboval: „Abraham se jistě stane velikým a zdatným národem a budou v něm požehnány všechny pronárody země“? (Gn 18,18)
Co si skutečně myslel, to si můžeme jen domýšlet. Abraham je otcem víry. Pro víru k Hospodinu opustil vše, co měl a odešel z rodné země. Svojí vírou poznal Boží posly a dokonce se, na rozdíl od Sáry, ani nesmál, když mu slibovali na prastará kolena narození syna. Proč tedy zrovna za Abrahamem, který svou víru natolik osvědčil, Bůh přichází s takovým úkolem, s tak šílenou zkouškou?
V pohádkách podobnou zkoušku taky známe. Člověk získá, po čem touží, když slíbí odevzdat něco důležitého, něčeho se zbaví. Krásně je to třeba ve Werichově pohádce o sedláku Čuperovi Až opadá listí z dubu. Čupera výměnou za blahobyt svého hospodářství slíbí odevzdat to, „o čem ani neví, že má doma“. A co čert nechtěl? Protože to byl právě čert, kterému to Čupera vlastní krví podškrábl? Čuperovi se narodil syn… Jenže! Jenže Čupera ví, že se upisuje ďáblu. Po Abrahamovi chce syna Bůh. Jak na to Abraham přišel, že k němu mluví opravdu Bůh? Že ten absurdní požadavek není od ďábla? Nebo že se prostě nezbláznil? Neříkal si Abraham už při tom rozhovoru, že to snad nemůže být pravda, že tohle od něj nemůže Hospodin chtít? A když už – co se mu honilo hlavou, když se ho cestou na kopec zeptal Izák, kde mají obětní zvíře? Neptal se snad Abraham, kde je Bůh teď? Kam se ztratil?
Ten druhý příběh, který jsem četl před kázáním, mi v tomto připadá podobný. Ježíš, kazatel, za kterým přicházejí davy, aby slyšeli jeho slova, je náhle úplně sám. Kolem jsou jen jeho učedníci a ti ještě navíc ani neudrží otevřené oči a spí. Rabi ví, že se na něj řítí pohroma, očekává soud, možná i krutý trest, ale není nikdo, kdo by mu mohl ulehčit, dokonce ani nikdo, kdo by s ním v tu noc vydržel být aspoň vzhůru. Kde jsi, Otče? Kde jsi, Bože? Opravdu se nedá nic dělat, musí přijít to, co očekávám? Proč mi nepomůžeš? My známe konec toho příběhu a víme, že přijde výsměch funkcionářů i římských vojáků na Golgatě – „když jsi Mesiáš, tak se zachraň, králi Židů!“ Tak kde jsi, Pane? Staň se tvá vůle, ne moje, uzavírá svůj rozhovor s Hospodinem Ježíš. Abraham šel a osedlal osla…
Jako by byl příběh Abraham a Izáka předznamenáním příběhu evangelijnímu. Stejně jako Abrahamovi a Sáře, také Josefovi a Marii se narodí Boží dítě. Boží Pomazaný, úplně stejně zranitelný, jako kdokoli další. Izákův život bude na hoře Mórija ušetřen, Ježíšův ne, ale zaznamenejme, že Boží pomazání, Boží vyvolení a Boží úkol se opravdu neprojevuje záplavou zdraví, štěstí a radosti. Ostatně, víte, o kom sám Bůh řekl: „Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého“? (Jb 1,8b) Ano, řekl to o Jóbovi a odstartoval tím takové věci, o kterých se člověku špatně i čte.
Oba dva ty příběhy nám představují situace, na které by asi sedělo označení beznaděj. Situace, kdy člověk neví, kudy kam, neví, co má dělat, nevidí žádnou pomoc, žádnou záchranu, žádnou naději. Kde je v takové chvíli Bůh? Kde je Bůh, když matka – česká, ukrajinská, ruská, německá, jakákoli – vysílá svého syna do Boje? Kde je Bůh, když židovští rodiče z poštovní schránky vyzvednou příkaz k nástupu do transportu pro svou dceru nebo syna? Kde je Bůh, když se rodiče dozvědí, že jejich dítě trpí vážnou nemocí?
Naše Bible je zásobárnou extrémních příběhů a ty dnešní dva jsou jedněmi z nich. A oba mají společnou jednu velikou naději – v tom, že z obou je jasné, že Bůh byl celou dobu při tom. Že byl s Abrahamem při rozhovoru, při cestě do kopce, stavbě oltáře i svazování syna. Že dával pozor, aby včas zarazil Abrahamovu ruku s obětním nožem. Že slyšel svého syna Ježíže v zoufalství volat z Getseman. Že byl s ním na Golgatě. Že Bůh může být i tam…, nebo možná že Bůh je docela často tam, kde ho vůbec nevidíme. Že Bůh se nám zjevuje inkognito, jak by to řekl dánský filozof a teolog Søren Kierkegaard, nebo že se zjevuje ve své skrytosti, jak by řekl Martin Luther.
A že je důležité, možná dokonce životně důležité, umět se v životě věcí vzdávat. Že cesta následování Ježíše je cestou kříže. A právě kříž nám připomíná tuhle nutnou součást – umět se něčeho vzdát. Zkusme se nad tím zamyslet – představte si tři věci, které jsou pro vás ve vašem životě nejdůležitější, a seřaďte si je za sebou podle důležitosti. Máte to? Tak teď si představte, že se musíte zbavit té třetí. Co to s vámi udělalo? A teď se musíte zbavit té druhé. A nakonec dokonce i té první, té úplně nejdůležitější. Co vám v životě zbylo? Jak se cítíte?
Bůh přichází a t vaši nejdůležitější věc vám vrací, sestry a bratři. „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej!“ A hrob v Jeruzalémě je prázdný, zbyl jen odvalený kámen. Kříž není příjemný obrázek Boží přítomnosti. Ale, znovu Kierkegaard: „Pravda není taková, aby se hned líbila lehkomyslnému davu. Taková pravda se musí houfu jevit jako bláznovství.“ (S. Kierkegaard: Čistota srdce, Kalich 1989). Ale znát tuhle pravdu je veliký dar, kterou nám křesťanům kříž dává. Dar svobody – svobody od strachu a osamění. Protože kříž nás, sestry a bratři, ujišťuje, že Bůh je blízko. Že je nám nablízku i ve chvílích, nebo možná právě ve chvílích, kdy ho marně hledáme a nikde nevidíme. Amen