Jakub Kašpar
1. čtení (Ez 34,2-6):
„Lidský synu, prorokuj proti pastýřům Izraele. Prorokuj a řekni těm pastýřům: Toto praví Panovník Hospodin: Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce? Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete. Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově. Jsou rozptýlené, jsou bez pastýře; staly se potravou veškeré polní zvěři a zůstávají rozptýleny. Mé ovce bloudí všude po horách, po kdejakém vysokém pahorku, jsou rozptýleny po celé zemi a není, kdo by je hledal, kdo by po nich pátral.“
Biblický text ke kázání (1Pt 5,1-4):
„Starší mezi vámi napomínám, sám také starší, svědek utrpení Kristových i účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem. Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy.“
Kázání:
Pastýři. Není to tak dlouho, milé sestry a milí bratři, kdy tady kázal bratr Michael ve sváteční neděli Narození Páně o tom, že to byli právě pastýři, kdo se jako první dozvěděli o tom, že v Betlémě na seně se narodil Spasitel. A jak se na ně jejich tehdejší okolí dívalo. A ostatně nejen tehdejší společnost brala pastýře jako poslední z posledních. Vezměme si třeba pohádky. V pohádce Hanse Christiana Andersena chudého prince odmítne jeho vysněná krásná nevěsta z královského rodu, protože je chuďas. Žádné pořádné věno, tak žádná svatba nebude! Princ se nechá zaměstnat jako pasáček vepřů. Chuďas nechuďasovatější! Opovrhovaný, špinavý, smradlavý. Když z princezny vymámí pár hubiček, jsou všichni pohoršení na nejvyšší míru, včetně princezniných dvorních dam. Nakonec ale princezna pochopí, že dobré srdce je důležitější, než vzácný materiál oblečení a plná pokladna a pohádka má šťastný konec na královské svatbě. Princův pastýřský převlek ale nemá princeznu přesvědčit nebo dokonce nalákat. Naopak, má vyzkoušet velikost její lásky.
Jeden z mých slovenských příbuzných je pastýřem. Na tamní farmě pase krávy. Brzo ráno vstává, v kravíně sebere stádo a hurá s ním na pastviny. A odpoledne zase zpátky. Dělá svou práci rád, je rád venku, na čerstvém vzduchu, po letech v továrně, kde spousta lidí přišla na hoblovkách o prsty, je pro něj tahle práce vlastně placený (i když mizerně) ráj. Je to hodný chlap a lidi ho mají rádi. Ale váží si ho i pro jeho práci? Nechci a nemůžu za ně úplně mluvit, ale ten pocit jsem neměl.
Na gruzínském Kavkaze jsem měl možnost se potkat a strávit spoustu času s místními pastevci ovcí. Vlastnit ovce je tam dobrá věc. To se cení. Kdo má hodně ovcí, má docela pěkný majetek. Vyjádřeno v penězích i ve společenské úctě. Ale pozor – ovce nepasou jejich majitelé a sami pastýři obvykle žádné ovce nevlastní. Jsou to chlapi, které si majitelé najímají, aby jejich ovce vysoko v horách pásli a na zimu je přeháněli stovky kilometrů na jižnější a níže položené pastviny, které nezapadají sněhem. Takoví podivní chlapíci, pořádné vzdělání to nemá, pijou kdovíjakou samohonku a smrdí. Kdo by se s nimi zahazoval?
Naše Bible o pastýřích mluví hodně. Slovo pastýř najdete ve více než stovce biblických veršů – od Genesis až po Zjevení Janovo. A i tady se občas odráží společenské opovržení, které pastýři na svých bedrech po staletí nesou – nejhlouběji klesl marnotratný syn z Ježíšova podobenství tehdy, kdy hladově koukal na pomeje, které žrala prasata, které on pásl. Pasáček – a ještě navíc nečistých vepřů! Davidovi se Pelištejci posmívali – kdo byl on? Malý kluk, teenager, pasáček! Zvěstování narození Páně právě pastýřům byla a dodnes pro nás má být zprávou samou o sobě – to není návod, jak postavit co nejromantičtější betlém s co nejkrásnějšími figurkami oveček a darovníků. To je zpráva o tom, že Bůh sestoupil až k těm nejnuznějším a nejopovrhovanějším a právě těm o tom dal jako prvním vědět. Právě těm se jako první ve své podobě bezbranného kojence ukázal.
Naprostá většina z oné stovky biblických zmínek o pastýřích je ale pozitivních. A vlastně návodných. Sám Ježíš o sobě jako o pastýři mluví: „Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve,“ říká v Janově evangeliu (J 10,11 a 27-28). Ježíš se hlásí k cechu pastýřů, kdyby byl býval takový kdy existoval. Nestydí se za to. Já jsem pastýř, a jsem pastýř dobrý! Jak se takový dobrý pastýř pozná, to se dozvídáme rovnou – za svoje ovce položí i život, každou z nich zná, dovede k nim mluvit – a jeho ovce svého dobrého pastýře následují.
V prvním čtení jsme slyšeli, že pastýři nutně dobří být nemusejí. Naopak, prorok Ezechiel má od Hospodina za úkol chodit a proti těm špatným kázat. Ti zlí pastýři totiž pasou sami sebe. Nechají si ovce svěřit, ale pak na ně kašlou. Berou ze svěřeného, co mohou – maso, tuk, vlnu, prostě co to dá, ale o ovce se nestarají. Nezajímá je, že některá z nich strádá, jiná je zraněná, další se ztratila a teď je sama zanechaná napospas neznámému, pokud už ji rovnou nesežrali vlci. Špatný pastýř nepromlouvá je svým ovcím vlídně a s respektem a ohledem k jedné každé z nich, ale mlátí je holí, kope do nich, zkrátka je to surovec.
A můžete se začíst nejen do Ezechiele, ale i do dalších proroků, třeba Jeremjáše, nebo Zacharjáše. Hospodinovo zaslíbení spočívá ve vyhnání zlých pastýřů a v sehnání oveček, které touží po pastýři dobrém do jednoho bezpečného houfu. Zlí pastýři se mají na co těšit: „Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce. Nedovolím jim už pást ovce, aby místo nich pásli sami sebe.“ (Ez 34,10)
A o ovce bude dobře postaráno. „Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty. Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je do jejich země. (…) Budou odpočívat na dobrých pastvinách, budou se pást na tučné pastvě na horách izraelských. (…) Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím.“ (Ez 34,11-16)
To je veliký slib, sestry a bratři, který míří od Hospodina, od Boha Stvořitele, od Boha Otce, od Boha Pastýře k nám. K obyčejným, malým, svůj krátký život rozličně žijícím lidem. Ke každému z vás. K tobě, tobě, vám, mě, vašim přátelům, milým, manželům a manželkám, dětem…
Víra, jak nás učí mnozí moudří teologové, třeba Martin Luther, není soustava náboženských úkonů, liturgických formulí a zaklínadel a správného pořadu bohoslužeb. Víra je důvěra, se kterou vkládáme své životy do rukou Božích, do rukou, které jsme nikdy neviděli, do rukou Hospodina, kterého jsme nikdy nespatřili, ale v jehož zaslíbení věříme, o jehož slibech jsme přesvědčení. Víra není věcí vědění, ale naděje. A naděje, jak řekl kdysi Václav Havel, není „přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne“ (in Karel Hvížďala: Dálkový výslech). Jinými slovy – i když nevíme, co před námi je, i když nevíme, jak to všechno skončí, přesto jdeme za dobrým cílem, protože v něj věříme, protože věříme, že má smysl.
A tím se dostáváme od proroků k učiteli z Nazareta a k jeho učedníku Petrovi. Ježíš nás ujišťuje, že právě on je tím dobrým pastýřem, o kterém mluvili proroci. On je tím, u kterého si ovce mohou být jisté, že je vede k dobré pastvě a bezpečnému odpočinku na horách izraelských. On je tím, kdo nám ukazuje, jako pastýř, tu správnou cestu, po které ho máme následovat.
Petr jde ale ještě dál a povolává nás nejenom k tomu, abychom se stali ovcemi v Kristově Božím stádu. Povolává nás k pastýřství. „Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem,“ píše nám Petr ve své první epištole.
Máme být dobrými pastýři. Náš farář, já jako výpomocný kazatel a kurátor, vy všichni. Dobrovolně, s horlivou ochotou, jako příklad pro ostatní. Když ve svých přednáškách hovořil Amadeo Molnár o pojetí svátostí v reformovaných církvích, mluvil i o tom, že nejen to, co považujeme za svátosti většinou – tedy křest, manželství, večeře Páně – jsou svátostné, tedy Bohem vypíchnuté, posvátné momenty. Ale svátostí svého druhu, sui generis sacramenta, jsou vlastně všechny naše dobré činy. Všechny skutky, které vedou k Božímu království ve světě, můžeme považovat za svého druhu svaté.
Prosím vás – aby bylo jasno – nemluvím o posvátnosti ve smyslu uctívání. Není hoden uctívání ani dobrý skutek, ani jeho pachatel. Stále platí, že uctívání je hoden jen a jedině Bůh Hospodin. Leč je dobré mít na paměti, že náš čas, čas, kterým prožíváme své životy, má své momenty běžné, každodenní, světské, profánní. A také momenty sakrální, tedy posvátné, poznamenané Božím pozváním, vypíchnuté Božím posláním a označkované Božím zaslíbením.
A k těm jsme, přátelé milí, vyzváni a pozváni. Množme takové dobré skutky ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá. Protože naším posláním je být pastýři. Bez holí, elektrických ohradníků a bejkovců, ale naopak s myšlenkou na své bližní, ohledem a respektem k těm, kterým máme být příkladem. A to jsou lidé kolem nás. Tam, za těmi okny, i my všichni tady, v sále, sobě navzájem. „Běda pastýři ničemnému, který opouští stádo,“ tlumočí nám varování prorok Zacharjáš. „Meč proti jeho paži a proti jeho pravému oku! Paže ať mu nadobro uschne a pravé oko úplně vyhasne.“ (Za 11,17) Tak nám, Pane, prosíme, pomáhej. Amen