Vrchlabí, 1. 10. 2023
Michael Pfann
Introit: Ž 145,15n, 1. čtení: 5. M 8,7-18, Kázání: Lk 12,13-21 3. čtení: 2. Kor 9,6n
Milé sestry, milí bratři,
co řeknete své duši?
Muž z dnešního podobenství mluví ke své duši. Říká své duši: „Teď mám dostatek, život mám zajištěný, můžu si užívat a veselit se.“ Co řeknete své duši vy? A poděkuje vám za to, co jí řeknete? Bude se cítit v bezpečí? O tom v tom dnešním podobenství jde, o to, co dává našemu životu, naší duši zajištění, bezpečí.
*
Celé to začíná uprostřed běžných životních trápení. Ježíš mluví k zástupům lidí o Duchu svatém a dalších vznešených věcech. Ale jak to bývá, ze zástupu se ozve hlas, který vrátí věci na zem. K otázkám hmatatelných životních jistot: „Ježíši, učiteli. Jsme uprostřed dědického řízení. Brácha se se mnou nechce rozdělit. Mohl bys mu domluvit?“
Kolik rodin se rozkmotřilo ve sporech o dědictví po rodičích, po prarodičích. Někdy jde o to, kdo dostal víc, kdo míň. Někdy má každý jiný názor na to, jak se zděděnými majetky nakládat. Rekonstruovat? Kdo tam bude bydlet? Kde na to vezmeme peníze? Tak to prodáme. Kdo má ale dostat víc? Ten, kdo se staral o babičku v posledních měsících? Nebo ten, kdo se staral o barák? Těch sporů může být nekonečno. A nejde to jednoduše shodit tím, že jde přece jen o prachy. Jistě, jsou to jen prachy. Ale z něčeho člověk žít musí. Navíc se v těch sporech o dědictví ve skutečnosti také zástupně řeší různé vztahové zašmodrchance.
Právě v nějakém takovém sporu se nachází muž, který hledá u Ježíše pomoc. Ten ale takto pomoci odmítá. „Nejsem soudce ani rozhodčí.“ Ježíš jde dál, jde až k těm vztahům. K druhým, k sobě, ke své duši, k Bohu. A přitom varuje. „Dejte si pozor na chamtivost! Nadbytek vás nezachrání.“ Myslím, že tím neshazuje péči o hmotné věci. Rozumí tomu, že člověk potřebuje mít kde žít a co jíst. O lidská těla se přeci stará při všech svých uzdraveních. A za chvíli doplní, že když se o postará Bůh u ptáky na obloze a lilie na poli, co by se nepostaral o člověka. Ježíš míří ale dál. Varuje před tím, když záležitosti majetkové, chamtivost, nebo prostě jen racionální starost o zaplacení složenek člověku zavře oči pro věci, které se týkají skutečného jádra bytí. Ježíši jde o život. Pečuje o duši. O naši duši. Jak pro ni nabídnout zajištění? Jak duši poskytnout bezpečí?
*
Vypráví podobenství. Vlastně tak trochu odstrašující případ. Bohatý muž. Asi velkozemědělec, ale mohl by to být jakýkoli podnikatel. Letos se mu poštěstilo. Úroda byla veliká. Tak veliká, že na to není připravený. Říká si: „Co s tím? Kam já všechny ty majetky naskládám? Však už se mi obilí nevejde do stodoly. Však už se mi ta auta ani nevejdou do garáže. Říká se tomu odborně first world problems, problémy prvního světa. Asi jako když stojíte v obchoďáku před dlouhým regálem toaletních papíru. Který si vybrat? Jednovrstvý a ušetřit? Dvojvrstvý? To je na půl cesty mezi komfortem a úsporností. Třívrstvý. Parfémovaný, nebe bez vůně. S obrázkem, nebo bez? Jehňátko, nebo koťátka. To jsou problémy prvního světa. Když se jednomu daří tak dobře, že se trápí, co z nadbytku si vybrat.
Úroda tak veliká, že není kam ji nasypat. No, a pak to našemu velkozemědělci dojde. Zboří stodoly a postaví nové. Když je moc aut, je potřeba postavit větší garáž. Spokojeně si mne ruce a říká si. Doslova „říká své duši“: „Teď mám zásoby na mnoho let. Můžu si žít, jíst, pít a veselit se, jak se mi líbí. Jsem za vodou. Jsem v bezpečí. Životní jistoty mám zajištěné.
V tu ránu, k němu promluví sám Bůh. A říká mu: „Blázne.“ Člověka to trochu překvapí. Zajistit se pro život, zajistit se na důchod, dává přece smysl. Proto stavíme baráky, proto spoříme. Bůh to ale vidí jinak. Blázne. Ještě dneska si pro tebe přijdou a tvoji duši, tvůj život si vezmou. K čemu pak bude, co sis nasyslil?“
Je to tak. Myslet na budoucnost je racionální. Rozumné. Ale copak nám poslední léta nedávají stále znovu najevo, jak jsou všechny ty jistoty na vodě – s covidem, válkou. Tuhle jsem s kamarádem seděl v hospodě. On dobře vydělává a hrozně se trápil s tím, jestli je rozumné investovat do zlata. Je to stabilní, nebo by bylo lepší investovat třeba do kryptoměn, nebo nemovitostí? Chvíli jsem s ním nad tím rozprávěl. Pak jsem si vzpomněl na naše ukrajinské sousedy. Na Ukrajině měli dům i byt. Přišla válka a teď jsou rádi, že můžu bydlet v garsonce v našem sníženém přízemí. Ve světle toho mi to rozumování o investicích do zlata, přišlo jako z úplně jiného světa. Tak mi nějak došlo, jak je to celé plánovaní na vodě. A zároveň to bez něj nejde. Člověk potřebuje nějak žít.
To Ježíšovo podobenství ale nezpochybňuje, že potřebujeme mít kde a z čeho žít. Ví ale dobře o tom, že stačí maličko a všechno se může změnit. I proto ukazuje k ještě dalším obzorům. Ukazuje k tomu, na čem stavět náš život. Co mu skutečně může poskytnou základní jistotu. Co může dát skutečné bezpečí naší duši.
*
Je to až úsměvné. Někdy si říkám, že si z nás pán Bůh dělá trochu legraci. Poslední týdny hodně řešíme finance kolem všech těch našich staveb. Dostali jsme spoustu peněz na dotacích. Zároveň to všechno spoustu peněz stálo a stavby mají tendenci se prodražovat. A člověk může donekonečna počítat. Stačí to, co máme, nebo ne? Budeme muset ještě shánět dál? A tak večer nemůžu spát a tam a zpět počítám a někdy to vychází dobře. Jindy zas hůř. Těžko se mi soustředí na jiné věci. Do toho všeho, jako by mě pán Bůh chtěl trochu pošťouchnout, mi podstrčí ke kázání text o boháči a stodolách. Podobenství, které nás učí zvednout oči od tabulek s náklady a příjmy. Jako by mi říkal: „Zvedni oči. Koukej se kolem sebe.“ Jistě jsou všechny ty stavební a finanční záležitosti důležité. Dopadnou dobře. Ale to opravdu důležité je ještě dál.
To, co dává zajištění životu, co dává život tomuhle našemu společenství, co dává bezpečí naší duši, nakonec nenajdeme pod zateplenou fasádou. To, co nabízí bezpečí naší duši se nabízí jinde. To se nabízí u pána Boha. Tady mezi námi. Jeho přítomnost u Večeře páně, mezi námi, v nás, jeho péče, když bere do ruky naše srdce, když zvedá naše oči od starostí ke kráse světa a vztahů, to je to, kde nacházíme bezpečí. Když slyšíme slovo Pána Ježíše, které sáhne až do duše. Dotyk, který nám umožní uvolnit ramena. To je pravé bezpečí pro život. To je bezpečí pro naši duši.
Když si uvědomíme, že díky pánu Bohu skutečně můžeme najít bezpečí pro náš život, pro naši duši, pak můžeme na věci koukat z jiného pohledu. Můžeme si všímat nejen nákladů, ale zvláště darů – jak mi to ve středu nad účetnictvím říkala Jiřina. S duší v bezpečí se namísto škudlení a počítání můžeme učit velkorysosti. Dostáváme tak sílu bojovat se starostmi všeho druhu. S vědomím, že naše duše je v bezpečí se můžeme přestat obávat budoucnosti. Můžeme do ní vyrazit s důvěrou. Protože naše duše je v dobrých rukou. Tím jsme skutečně bohatí před pánem Bohem. Tohle jí můžeme říct. „Duše moje, jsi v dobrých rukou.“
Jen to té své řekněte. „Duše moje, jsi v dobrých rukou.“ Díky za to, pane Bože! Amen