Tomáš Molnár
Biblický text (Jan 20,24-29):
Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel.
Ostatní mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“
Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: „Pokoj vám.“
Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“
Tomáš mu odpověděl: „Můj Pána a můj Bůh.“
Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
Kázání:
Milí přátelé, sestry a bratři, evangelia nejsou román – souvosislost příběhů není v časové souslednosti, ale ve smyslu, ve významu. Není to popis událostí, jak se staly, ale je to svědectví víry v příběhu.
Příběh Tomášův, říkáváme mu také nevěřící Tomáš, je příběhem, který se čte a vykládá hned po velikonocích. Mám jej před sebou tedy s mírným zpožděním. Ale snad to nevadí.
Je to příběh nedělní – osmý den po prvním zjevení, o němž čteme v předešlých verších.
Divné, že je zde Tomášovi vyčteno cosi, co přece mohlo být vyčteno i ostatním učedníkům. Oni přece také viděli, a proto věřili. A Tomáš na jejich řeč jen nedal. Některým se zdá, že se Tomášovi, nepochybně hlavní postavě tohoto vyprávění, křivdí, když je nazván nevěřícím. Myslím, že Tomáš je zde postavou vzorovou v tom smyslu, že nám představuje lidství, naše lidství, že nám jeho příběh nastavuje zrcadlo. Tenhle Tomáš to jsem já a to jsi ty, takhle jednáme.
Než se do tohoto srovnání pustíme, pár dalších věcí z příběhu. Navzdory předešlému zjevení vzkříšeného Krista jsou učedníci zavření, jsou za zavřenými dveřmi. Zavřené dveře vůči všemu a všem, Je to jen drobná poznámka, a přesto vysloví mnohé – strach, nepochopení, nejen uzamčenou před světem, ale také nakonec uzamčenou vůči tomu, co se stalo ve vzkříšení – sedí za zamčenými dveřmi a tahle uzamčenost je obrazem jejich mysli. Jestliže Kristus vchází, jakoby zámku nebylo a dveře byly dokořán, Pak je zřejmé, text to dotvrzuje, že je to on má klíče, že dokonce otvírá i tam, kde je vědomě zavřeno, otvírá tak, jakoby on sám byl dveřmi a vešel skrze sebe- Když to takhle říkám, jen cituji Janovo evangelium. Kristus jako silnější než naše hradby, než naše dveře, než naše odmítání a strach, než naše nevěra, jak se dovíme.
V celém textu se stále opakují dvě slovesa – vidět a věřit. ČEP nás žel o jedno „věřit“ připravil, ale najdete je v překladu kralických – není tam totiž „nepochybuj a věř“, ale „nebudiž nevěřící, ale věřící“. V čem je problém, v čem je ono vidění špatné, nedokonalé, vlastně umenšující hodnotu víry? Proč jsou blahoslavení ti, kteří neviděli a uvěřili?
Snad bychom mohli rozvinout úvahu o tom, jak hebrejské myšlení jednoznačně upřednostňuje slyšení před viděním. Díky slyšení a naší reakci na něj, naší vnitřní obrazivosti se slyšené stává součástí nás samých, je to náš zážitek, kdežto vidění, jeden z řeckých výrazů pro vidění je „theórein“, od toho naše teorie, vede jen k pasivnímu nazírání, pocitu, že se něco událo mimo mne a já mohu být jen netečným divákem. Zobrazování a zírání na obraz je cosi pohanského, co už desatero zakazuje, zapovídá zcela jednoznačně, a tak tahle Kristova výtka vlastně s přikázáním „nezobrazíš“ nějak souvisí. V evangeliu Janově tak můžeme vnímat, jak se střetává řecká, teoretická, zíravá kultura s hebrejským myšlením a dává přednost onomu hebrejskému, neobrazivému myšlení, víře ze slyšení.
To je přátelé jistě pravdivá úvaha a nám, lidem věku televize, počítačů, smyslových, zíravých zážitků může být poučením. Ale, myslím, nevysvětluje menší hodnotu víry.
Dvě slovesa – vidět a věřit. Co s nimi?
Co znamená v Janově evangeliu a v janovských spisech věřit? Vynasnažím se to říct krátce. Vedle prosté důvěry, kterou člověk má vložit v pravdivost Kristových slov a jeho poslání je to fakt, že člověk, který věří, se stává Kristovým následovníkem. Téměř vždycky jde o sloveso. V Janově evangeliu se nevyskytuje podstatné jméno víra, ale mnohokrát, častěji než jinde sloveso věřit. Víra u Jana, myslím, není žádným abstraktním uvažováním, ale je to konkrétní postoj a čin, proměna života. Janovo evangelium je celé evangeliem Vzkříšeného, tedy nového života, nového bytí, nové poslušnosti, darované čistoty a následování v téhle čistotě. Že tahle čistota souvisí s Kristem, který naplnil Zákon, tedy Zákon ve smyslu Bohem žádaného uspořádání stvoření, je jisté. Víra, věřit znamená být novým stvořením, být zcela prodchnut, proniknut poznáním Krista a být už Kristův, nemít podíl na světu jakožto Bohu a Kristu protivné říši, patřit království Božímu.
Co znamená v našem příběhu vidět? Ten příběh je možná korekcí, vysvětlením všech míst u jana, kde lidé vidí a uvěří. Vyvětlením, jak to s námi je. Jde o něco opravdu zlého, z čeho musí být Tomáš, my, já jako člověk, vytržen, zachráněn. Obsah vidění v tomhle příběhu totiž, sestry a bratři, souvisí s tím, co ten Tomáš řekne: : Leč uzřím v rukou jeho bodení hřebů, a vpustím prst svůj v místo hřebů, a ruku svou vložím v bok jeho, nikoli neuvěřím.
Slyšel jsem úvahu, poněkud hloupou a trapnou, jakkoli se tvářila zbožně, že Krista po vzkříšení už rány nebolí – to je stejně hloupá úvaha jako tvrdit, že už vzkříšení nastalo a že už je všechno v pohodě a vlastně stačí se jen tak nějak pocitově nábožensky položit. Nikoli prosím, Krista rány pálí a bolí. Pro křesťana není úniku – náboženského úniku z tohoto světa ještě nevykoupeného. A Kristus je ještě stále křižován. To, co Tomáš řekne je akt nevíry, protože znamená nové křižování. Strčit prsty do rány. Znovu působit bolest.
A tak co je ono vidění? Je to opak víry. Je to vlastně nevěra v tom smyslu, že jdu svou cestou, podle svých uvážení, a to dokonce bez ohledu na vnějšně projevovanou zbožnost. Že nakonec si myslím, že mohu dělat, co chci já. A tak většinou, vlastně vždycky, křižuju. Je to taková svévole hříchu, kdy jsem pořád jen měřítkem jen já sám a beznadějně se hrabu Kristu v ranách. Jestli mi nerozumíte, tak to řeknu ještě názorněji: Kristovo utrpení na světě stále existuje. Všechny oběti lidské zvůle, co jich jen na světě je, a to prosím od zvůle třeba partnerské, po které trpí děti, až po zvůli chtivosti peněz a majetku, při které umírají jak ovce lidé. To je Kristovo utrpení, které člověk zapříčiňuje, to je hrabání se v ranách Spasitelových. Je to zrůdné a je spousty lidí, kteří to vůbec nechápou, ale ti patří světu a to je svět. Ti nás nemusí vzrušovat. Ale ti, kdo patří Kristu a tohle udělají, dostanou se do strašně prekérní, neúnosné, trapné, citově vysilující situace – totiž že chtěli být jinde, ale stali se světem a prostě se hrabali v Kristových ranách.
Blahoslavení ti, kteří neviděli a uvěřili, kteří se svévolné řeči a svévolného skutku vyvarovali. My ostatní, my Tomášové, jsme si sáhli a je nám hanba, protože jsme znovu nastolili situaci Golgoty, křižování, bolesti, utrpení.
Vám, kdo jste to nezažili a jen máte pocit, že lze jít jinudy, než kudy jde Kristus, jinudy, než cestou víry, následování, poslušnosti, života, dávám dobrou radu: zastavte se a neblázněte, věřte bez téhle zkušenosti otevřených ran. Nám ostatním opakuji: Nebuď nevěřící, ale věřící. Kristova láska je naštěstí větší, než náš hřích a bere nás – stojíme-li o to, zrudlé studem do náruče.
Pokoj Vám! Ámen