Tomáš Molnár
Biblický text (Ab 3,17-18):
„I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása.“
Sestry a bratři, přes teoretické uvažování astronomů o tom, že ve vesmíru je více takových planet, jako je země, nutno konstatovat, že žijeme na zcela výjimečné a zázračné planetě. Nejbližší podobná je prý 20 tisíc světelných let daleko, tedy zcela nedosažitelná, cesta k ní je mimo lidský úsudek a mimo lidský věk, dokonce mimo představu lidských dějin. Je to jen číslo a nekonečný prostor. Země, tato země je něčím, co je nám blízké a co je jisté.
V čem spočívá ona zázračnost? Inu v tom, že je na ní život a tenhle život se obnovuje, každý rok má sílu znovu vyrůst rostlinstvo, rodit se zvířata. Vcelku velmi slabá vrstva úrodné půdy nás všechny živí. Obyčejná tráva, její vyrašení ze semínka, zazelenání se, růst, je zázrak. Ve stejném řádu jablko, vinná réva, broskev, obilí, řepa, kukuřice atak dále, a tak dále. Zázrak života. Zvířata se rodí, rostou. A zázrak nad zázraky, také lidé se rodí a rostou. Celá tahle zeměkoule je jak Noemova archa, která pluje pustým vesmírem. Je na ní život a tenhle život je zachováván, obnovován, udržován a pěstován. Jaksi sám o sobě, jaksi automaticky. I biologická smrt není než součástí tohoto zvláštního běhu života. Protože na humusu včerejšího, roste nové.
Mohli bychom asi dlouho mluvit o ohrožení tohoto života a na některých věcech bychom se shodli, na jiných třeba ne. A já to chci nechat stranou. Jen jedno chci zmínit: před věky mnohými se člověk odpojil od tohoto přirozeného životního cyklu. Dlouho se tomu vlastně bránil a tohle odpojení nakonec považoval za ne zcela šťastné. Lidé, kteří se zabývali jinými činnostmi, než bylo sběračství plodin, pastevectví, zemědělství, byli považování za něco neřádného. Kováři, horníci, to byli lidé, kteří na sobě nesli znamení a byli tabu. Dělali něco, co se tak trochu dělat nemá a lidé se jich báli a tak trochu jimi také pohrdali. Mačkali ze země cosi, na co člověk neměl právo. Možná, že v pozadí ekologických iniciativ, pomineme-li fakta, a jejich téměř náboženského zapálení, je i tenhle prastarý pocit nenáležitosti, vlastně zlodějny vůči stvoření, vůči životu, vůči zázračné planetě zemi.
Člověk se odpojil od bezprostředního kontaktu se zemí, s její ploditelskou silou a tak ztratil a ztrácí čím dál tím víc pocit oné vděčnosti, kterou si dnes připomínáme. Nejsme na tom jako křesťané o nic lépe, než lidé okolo nás. Zažívat zázrak pučení, vzrůstu, sklizně. Kdekdo z nás má zaměstnání, které s tím pramálo souvisí a zemědělské plodiny jsou pro nás prostě zboží kupované v supermarketu, maso poražených zvířet je jen zboží v chladírenských vitrínách. Všechno je jen zboží, takže je málo vděčnosti, málo vědomí o utrpení a smrti – to také patřilo k běžné výbavě člověka – k tomu, abych já mohl jíst a pít, jsem si vzal semena rostlin, toho, co je zárodkem budoucího života, bylo zabito zvíře, které mohlo žít dál. Z nesamozřejmosti se stala samozřejmost. Prý na jídlo spotřebujeme pouhých 16 procent našeho výdělku, vše ostatní utratíme za věci jiné, ty věci, které nepatří už do koloběhu života země, tedy z pohledu člověka dob dávných, za věci, které nám tak docela vlastně nepatří a tak docela je vlastně ani nepotřebujeme.
Se ztrátou bezprostředního vnímání zázraku života jde tedy ztráta vděčnosti a divná pýcha spojená s lhostejností.
Ne, nemám v úmyslu vás vrátit někam zpět k pocitu křováků tancujících kolový tanec přivolávající déšť. Je nesmysl se domnívat, že se teď všichni vrátíme do lůna přírody a budeme uctívat posvátné duby. Nepochybně je smyslem tohoto svátku upozornit nás všechny a třeba také varovat před nevděčností, před pýchou, před onou vysokomyslností, že máme vše v ruce. Je smyslem tohoto svátku učit nás vděčné pokoře.
Jde o to ale komu.
Jestliže jste dobře poslouchali ten náš text, tak jste slyšeli, že neříká, ačkoli bychom to našli jistě jinde v Písmu: jsme vděční za vinnou révu a dobytek v chlívech. Ale ten text jde dál. Ten text jakoby to všechno, o čem jsme teď mluvili, překročí a řekne: I kdyby tohle všechno nebylo, i kdyby se réva neurodila, na jaře nevypučely stromy a nedaly ovoce a obilí nevzešlo a zvířata se nenarodila a nenarostla a nebylo nic z toho, bez čeho být nemůžeme, i tehdy budu chválit Hospodina, i tehdy budu vděčný a budu se v něm veselit a radovat, protože je má spása.
Tomu všemu, co jsme teď velebili jako základní, předřadí, nadřadí, dá za základ vztah k Bohu.
Co nám tím řekne: člověče, zlé je, když už nevíš, co je to život a jak všechno, co máš a co jíš, někde vyrostlo, bylo životem a ty jsi na tom zcela závislý, ale právě tak málo by bylo, kdyby ses jen naivně, romanticky vrátil k přírodě, objímal stromy, jedl jen chaluhy a měl pocit, žes´ to teď už naplnil. Jak málo by to bylo a jak by to bylo, nebo jak to bývá hloupé. To by nebyl žádný krok vpřed, ale jen vzad k nějakému novému pohanství, ve kterém bys nepochopil nakonec nic. Ale ty se ptej hlouběji a důrazněji, ptej se tak, aby se do tvého zorného úhlu vešlo vše, nejen bezprostřední výsek tvého bytí, ať už ho žiješ jako uchvácený technikou či jako novopohan líbající matičku zemi. A to, jak se ti tam vejde celý svět, milosrdně a ohleduplně, svět lidí a svět živočichů a rostlin, je dohlédnutí k tomu, kdo vše dává a také může vše brát, dohlédnutí k dárci života, k tomu, kdo stvořil, totiž k Bohu.
Vlastně to ten prorok Abakuk napsal docela pro nás moderní lidi. Pro nás, co už třeba nemáme a i ztěžka můžeme mít každodenní kontakt s hroudou hlíny a bučícím dobytkem v chlévě. Milá zlatá a milej zlatej, přesto vše, co máš a co jíš a užíváš, není vůbec samozřejmé a nic sis z toho vlastně nezasloužil, ale je to jen a jen z dobroty Boží. A jako s nezaslouženým s tím zacházej – opatrně a s díkůvzdáním a dokonce co nejspořivěji. Není to samozřejmé a jen jestliže s tím budeš jako s nesamozřejmým nakládat, s díkůčinění, bude to mít nějakou trvanlivost.
Řeknu-li to ještě jinak: Je to tak, jako kdybyste byli pocestnými a přišli na statek, kde vám selka dá onen krajáč mléka. Poděkujete selce za její dobrotu, poděkování zasluhuje i kráva, co mléko dává, ba i ta tráva, co sežrala kráva, i ta země, co voní jemně, ale přece nade všechno ten, kdo dal trávě vzrůst a kravám vemena a selce nesobecký rozum a vám ústa a břich, že jste mohli pít.
Slavíme díkůčinění. Moc nás není v téhle zemi, co si uvědomujeme souvislosti, a ani nám to ne vždy zcela jde. Ale bez nás, co se k těmto souvislostem a díkům tak trochu nutíme, by to bylo a jak to vidíme, mohlo lehce být, jen horší a horší – a to od nevděčnosti, nevnímání života a dárce života, až po života zničení. Proto buďme vděčni a stále vděčni a ve své vděčnosti prohlédněme až právě k tomu, kdo vše dává. Ámen