Daniela Brodská
Biblický text (Př 24, 30-34):
Šel jsem kolem pole muže lenivého, kolem vinice člověka bez rozumu, a hle, byla celá zarostlá plevelem, celý její povrch pokrývaly kopřivy a její kamenná zeď byla pobořena. Když jsem na to hleděl, vzal jsem si to k srdci, přijal jako napomenutí to, co jsem viděl: Trochu si pospíš, trochu zdřímneš, trochu složíš ruce v klín a poležíš si a tvá chudoba přijde jak pobuda a tvá nouze jako ozbrojenec.
Kázání:
Sestry a bratři, milý sbore!
Jedno z mnoha přísloví Šalamounových je vlastně celým krátkým příběhem. O tom, jak král na objížďce své země spatřil pole muže lenivého, vinici člověka bez rozumu. Plevel a býlí, džungle a zbořeniště. Takový pohled nám většinou není neznámý. Jdeme cestou a míjíme pobořenou a kopřivami zarostlou stodolu, zaplevelenou zahradu, povalenou ohradu, zplanělý sad. Kolik práce předchozích pokolení tak přišlo nazmar. „Zub času“ řekne si někdo, „vývoj a pokrok nahrazuje staré a nepotřebné“.
Pro člověka moudrého z toho však plyne napomenutí. Nebere obraz na lehkou váhu, ale bere si ho k srdci. Takhle hospodaří či spíš nehospodaří lenost a nerozumnost. To je pozvánka pro nouzi a bídu. Moudrý člověk dohlédne k důsledkům lenosti. Varuje se příčin i následků. Dohlédne ke kořeni, kterým je pasivita a nečinnost z lenosti.
Právě z takových míst v Písmu, protože tohle není jediné, vyrůstá typický protestantský postoj k životu a k práci. Lidské snažení a podnikání, píle a pracovitost jsou ceněny. V lenosti je spatřován hřích – jednání proti Boží vůli. Spolu s Šalamounem je jí možné věnovat leda tak ironický šleh: Trochu si pospíš, trochu zdřímneš, trochu složíš ruce v klín a poležíš si – a než se naděješ, sklidíš ovoce lenošení: bídu a nouzi. Nejsi si pro lenošení, člověče. Tvoje poslání je jiné.
Ve vstupním slovu z žalmu se mluví o člověku, který už zrána vyjde za svou prací a koná službu do večera. A to vše je zarámováno oslavou Božího stvoření a Boží péče o vše živé. Taky v příbězích o stvoření na začátku bible je jasně vyjádřeno, že lidským úkolem daným nám od Boha je práce: „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady…, aby ji obdělával a střežil.“ Obdělávat znamená i zbavovat plevele, střežit pak také stavět zdi kolem vinic či políček. Nevadí, že naše práce pro obživu většinou už není zemědělská. Kdo je v biblickém smyslu slova moudrý, bere vážně Boží určení i pro svou práci. Jen lenivý to nedělá. Toho nějaké Boží úkoly pro člověka nezajímají. Vždyť trochu poležet, zdřímnou je příjemné a opírat se o pracovní nástroj je snazší, než se jím ohánět. Jenže opustit Hospodinovo přikázání „ obdělávat a střežit“ znamená opouštět Boha, vzdalovat se mu, proviňovat se. A to je nerozum, který má své důsledky – kromě jiného i lidskou bídu.
Bylo by však nebezpečné vykládat toto moudré poučení tak, že každá chudoba je důsledkem lenosti, že si za ni může vždy člověk sám. Bylo by nebezpečné popírat možnost, že člověka ožebračují okolnosti, katastrofy, lidská selhání – tunelování a podvody. Ani moudrý Šalamoun nic takového chudákovi nevnucuje, bere si ponaučení pro sebe. Nemá vztyčený prst pro druhého. K takové nerozumnosti nás přísloví ani v nejmenším nenabádají.
Naopak, jednoho každého z nás vedou k vážnému pohledu na náš život. Vedou k tomu, aby se člověk stále znovu moudře navracel k Božímu určení. Hleď si toho, abys dělal, co ti Bůh dává do vínku. V řadě jiných věcí je i to práce. Ale nejen ona. I v příběhu o stvoření se mluví o naplnění pracovního cyklu ve dni odpočinutí. Ve dni Hospodinově. Až sem dosahuje obraz o poležení a zdřímnutí, které vede k bídě. Zapomínat na den odpočinutí, den Hospodinův, vede k chudobě duchovní, k bídě lidské duše.
Jak se však varování před lenivostí v péči o tělo i duši dá sloučit se slovy Ježíšovými? V prvním čtení jsme slyšeli: „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst?“ Není to naprostý protiklad k Šalomounovým příslovím? Na první poslech to vypadá, že Ježíš přináší nějaký nový, jiný, opačný pohled na Boží určení lidské služby, na to, co se od člověka žádá. Ale opravdu jen na první a dost povrchní poslech.
Ale rozmotejme ten problém od začátku. Šalomounova přísloví se snaží přivést člověka na cestu moudrosti, která vede k poslušnosti Božích přikázání a nařízení, vede k Hospodinu. Také Ježíšovo učení má obdobný cíl – ukázat cestu, která vede ke hledání království nebeského Otce, k hledání Boží vůle a života podle ní. Proto si můžeme být jisti, že Ježíšova slova nejsou obhajobou nicnedělání a lenosti, ani výzvou k odhození odpovědnosti za zajištění života. Nejsou a nemohou být nabádáním k nemoudrému počínání.
Ježíšovo slovo zní: „Nestarejte se o pokrm, ale předně o hledání nebeského království.“ Tedy: Nestarejte se na prvním a jediném místě o žaludek. On neříká: Nestarejte se o něj vůbec. Říká: Nestarejte se o něj na předním místě. Jde o podobu a kvalitu vašeho života před Bohem. Pro toho, kdo si hledí vůle nebeského Otce, je zajištění života, ostatně život sám, darem právě od něho. Tak to vnímal i Šalomoun. Hospodina především hledá ten, kdo se ptá, jak má život vypadat. Hledá, jak se Bohu nevzdalovat, ale žít ho pod zorným úhlem Božího povolání. K tomu jistě patří i odpovědnost za živobytí těch, kdo jsou na nás závislí i za to naše. Nelze však ze zajištění existence udělat jediný a hlavní cíl lidského života. Můžeme mít a mnozí máme i nějaké existenční starosti. I v těchto věcech se však smíme s důvěrou obracet na nebeského Otce, který své stvoření živí. I v praktických každodenních skutečnostech smíme žít s výhledem k Bohu.
Totéž chtěl i Šalomoun. Ty zdánlivě protichůdné výroky mají společnou základnu. Předkládají lidský život, který se vztahuje k Bohu. Jsme vedeni k životu odpovědnému, k životu před Boží tváří. K životu, který je zároveň osvobozený od nadvlády materiálních potřeb. Nejsme služebníky svého mrazáku, šatníku, garáže či bankovního konta. Obsah toho všeho můžeme s vděčností přijímat jako prostředek k životu ve službě živému Bohu předně, – k Bohu, který k nám přichází v potřebných bližních.
Obojí potřebujeme: i napomenutí před pohodlností, moudré napomenutí k odpovědnému zacházení s tím, co z Boží ruky přijímáme, co je nám po dobu našeho života propůjčeno. Taky však potřebujeme slyšet slovo osvobodivé: To vše, co potřebujete, vám bude přidáno k vašemu hledání nebeského království a jeho spravedlnosti, a k dotazování se po Božím určení a po Boží vůli. Není nutné otročit prostředkům, které opravdu jen prostředkují zajištění života. Potřebujeme slyšet Slovo, které se stalo tělem a osvobodilo nás k plnosti lidství. Můžeme je slyšet, můžeme si je stále připomínat, neděli co neděli, také ve dnech všedních. To Slovo je uprostřed nás, přinesl je Boží Syn a zůstává s námi v daru Božího Ducha.
Modlitba: Děkujeme ti, Pane, za osvobodivé poznání. Povzbuzuj nás svým Duchem k novému dílu, ve svobodě od závislostí na hmotném zajištění a otevírej prostor ke službě druhým. Naplňuj nás, prosíme, svou moudrostí. Amen