Tomáš Molnár
Biblický text (Mt 10, 26b-33):
„Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte se střech. A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.
Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců.“
Sestry a bratři,
to je jeden z textů, které připadají na den reformace podle luterské agendy. Je to zvlášní text – skoro jakoby neměl nic společného s tím, co jsme zvyklí vnímat jako Lutherův objev – spasení pouhou milostí. Text jakoby příliš akční a příliš vyzývající k činnosti.
Chceme-li se něčeho dobrat, je třeba začít u Krista. U toho, s čím souvisí tato výzva v jeho bytí, u toho, co znamenala tato slova v jeho vlastním bytí zde na zemi.
Jádrem Kristovy zvěsti, přátelé, je království nebes. Nutno říci, že je to zcela jiné království, než jsou království tohoto světa. Spíše než slovo „království“ se k němu hodí slovo „kralování“ nebo „panování“. Království nebes je židovský opis spojení „království Boží“. Jde tedy o kralování Boží, panování Boží – v Kristu panuje Bůh a Ježíš z Nazaretu nám předvedl, co znamená, když nad někým Bůh panuje, když je člověk Bohu zcela poddán a oddán.
Království nebes a jeho blízkost není jen věcí kázání Jana Křtitele, ale také prvním kázáním Ježíšovým – Ježíš Kristus tak vědomě vstupuje do starší tradice očekávání a nejen očekávání, ale žití království nebes na této zemi. Království nebes byste tak v obrazech dokonalého Jeruzaléma, či dokonalé zaslíbené země našli už ve Starém Zákoně. O království nebes jde.
Je to zvláštní, ale vedle takovýchto velkých výzev, téměř politikou zavánějících výzev, předkládají evangelia příběhy osobních setkání s konkrétními lidmi – potřebnými, hledajícími, ztracenými. Z těch příběhů by se mohlo zdát, že jde u víry o jakousi soukromou záležitost. Není tomu tak. Hned u těch příběhů soukromého setkání máme reakce, které jsou veřejné – i tahle setkání vzbudí veřejný protest, nebo souhlas, nebo konflikt. Nebojím se proto říci, že Kristova setkávání s konkrétními jednotlivci jsou téměř jakoby prováděcí rady pro křesťana – následovníka Kristova, jak prakticky, každodenně tohle království nebes přivádět do praxe, jak ho žít a zvěstovat ve zcela běžných setkáních. Ale není to celé – jsou tu také velké zvěstovatelské řeči Kristovy, velká kázání, setkání s puncem oficiality – s politickými a duchovními předáky. Ale při všem jde nakonec a především o království nebes. Je to stav věcí, který je přikládán na poměry doby, je s nimi srovnáván a jím jsou nakonec všichni souzeni.
Kdybychom četli další kontext povzbudivé řeči k učedníkům, možná by nás mrazilo, co všechno znamení následovat Krista, být pod panstvím království nebes zde na zemi. Jde to napříč vším, dokonce něčím tak zadýchaně a teple přirozeným, čím jsou nám rodinné vazby. Kousek za naším textem je věta – nepřinesl jsem pokoj, ale meč.
Kristovo vystoupení je veřejné vystoupení a dotýká se poměrů světa a křesťanský sbor, do kterého bylo evangelium Matoušovo napsáno, tyhle poměry světa dobře zažil, jimi pronikal a s nimi zápasil.
Jakým způsobem se sám Kristus se světem střetl a co to pro něj znamenalo, je patrné z jeho kříže – až tak se řeč o meči ukázala pravdivou. A že je to střet a konflikt s reálnými vládci světa lze jasně ukázat právě na tom, kdo že Krista nakonec k smrti na kříži odsoudí.
V tom je zvláštní království nebes, o které jde a které má být zvěstováno. Je to poslední a konečná instance nade vším. Souvisí s tím, čemu říkáme poslední soud. A přesto je ve světě podivně bezmocná – bez armády a policie. Jako moc bezmocných je království nebes na světě. Tahle moc bezmocných musí být programová. Stane-li se s ní něco jiného – stanou-li se následovníci Kristovy součástí establišmentu – je to špatně a jsou v pozici odpůrců království nebes, ještě v pozici těch, kdo proti němu nakonec vystupují a jsou jen světem pod panstvím zla.
Pod panstvím ďáblovým, řekl by Luther. A s církví, která na tom tak byla a která jen zneužila kříž ke svému obohacení a zneužila k matení lidí pro svou moc víru. S tou církví se Martin Luther střetl. Jak prapodivně nevinná věc – spasení pouhou věrou, nikoli skrze skutky zákona, cosi, co poznal v tichu klášterní cely, ve středověké věži zcela sám – v soukromí. A když tuhle věc prohlásil veřejně, když mu neštymovala dohromady s obrovským kšeftem s odpustky, probudil bouři, která otřásla tehdejším světem. Co do měřitelného významu malý zážitek víry byl jiskrou, která zažehla opravdovou revoluci. S odvahou vykročil nad propast a řekl pravdu. Kdybyste chtěli příklad člověka, který byl ochráněn, pak Lutherův životaběh je dobrým příkladem. Kdyby ochráněn nebyl, skončil by na hranici – třeba jako Hus, na kříži své doby.
Ohromný dopad mělo Lutherovo zvěstování ze střech. Nakonec proměnilo společnost. Mohli bychom mít oprávněné otázky – z pozice bezmocného království nebes – na to, do jaké míry luterství nakonec s mocí koketovalo a jaké to mělo dlouhodobé důsledky. Ale přesto je jisté, že odvaha Martina Luthera byla něčím, co zcela souvisí právě s Kristovou výzvou našeho textu.
Teď by měla přijít aplikace textu na nás, přátelé, sestry a bratři. Ale je to těžké. V každém případě snad můžeme říci – poznali jsme každý Kristovu pravdu, poznali jsme jeho osvobození. Zasáhlo nás osobně působení království nebes. Víme, co to znamená žít v jeho milosti a pravdě. Víme, kam až zasahuje jeho nárok a jaký je jeho úkol?
Jedno máme oproti jiným časům k dobru – nepatříme k mocné organizaci církve a s ní možná není třeba bojovat – i když?
Ale jedna věc zůstává – jakkoli se svět tváří snad svéprávně, také ten dnešní podléhá normě bezmocného království nebes. A podléhají mu všichni lidé v téhle zemi.
A teď – a myslím to docela vážně a dělá mi to starost – jak se chovat v zemi, kde se vzmáhá morálka sodomských? Ne prosím – nemyslím tím žádnou sexualitu, ale myslím tím sobectví, strach a nenávist a chamtivost. Jak se zachová ten, kdo následuje Krista? Nemá s tím nic společného, nebo mluví ze střech to, co sám poznal. Mluví hlasitě, když je to třeba?
Je to pro mne strašně vážná otázka, zda v téhle zemi budeme solí země a kvasem, nebo jen mlčící menšinou dýchající si někde v ústraní nábožensky na duši, vyčerpávající se náboženskými prožitky a zážitky.
Slavíme reformaci – hlásíme se k ní, máme se za její dědice. Ba co víc, chodíme do kostela a hlásíme se ke Kristu, tomu ukřižovanému, který přišel pro svět a svět ho nepoznal… Jsme občané království nebes. Tedy ho poslouchejme. Amen