Daniela Brodská
Biblický text 1 (Gn 11,1-9):
„Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.
I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek) , že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi.“
Biblický text 2 (L 14,25-33):
„Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. ‚To je ten člověk,‘ řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘ Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je jeho protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.“
Kázání: Sestry a bratři, milý sbore!
Slyšeli jsme dva biblické texty. V obou jde o budování lidské existence. Starozákonní příběh vychází z lidských záměrů a představ, novozákonní ze záměru a požadavku našeho Pána Ježíše Krista. Stavět babylonskou věž nechceme a nebudeme, známe dobře, kam to vedlo, jak to s ní dopadlo. My naopak toužíme a snažíme se budovat svou existenci učedníků, protože svého Pána milujeme a chceme ho následovat.
Co to však znamená ´být učedníkem´? Už tehdy, když Ježíš přebýval na zemi v pozemském těle, byl přitažlivý a zajímavý. Obklopovaly ho zástupy. Lidé mu naslouchali. Líbilo se jim, co říkal. Někomu se líbilo, jak přibližoval Boha jako Otce; jinému stačilo, že dokázal umlčet farizeje. Ježíš byl přitažlivý i tím, co dělal. Někdo od něj opravdu potřeboval pomoc, jiný jen čekal na nějaký zázrak, aby mohl doma vyprávět, že byl u toho, když se to stalo. Motivace lidí, proč jít za Ježíšem, mohou být velmi různé. Zástupy byly veliké.
A právě k těm velikým zástupům se Ježíš obrací. Čekali bychom možná pochvalu za to, že přišli. Ale nic takového není zaznamenáno. Ježíš začne docela zostra mluvit o tom, co znamená „jít za ním.“ Odmítá cestu za senzací, za osobním prospěchem. Jít za Ježíšem má smysl jen tehdy, když člověk chce být jeho učedníkem. To se v Ježíšově promluvě k zástupům objevuje třikrát. Jakýkoli jiný důvod k cestě za ním je marnost a pošetilost.
Tématem Ježíšovy řeči je – jak nemůže člověk „být jeho učedníkem“. A mnohým ze zástupu ta slova zněla nepříjemně. Vždyť se v nich útočí na základní hodnoty lidské společnosti, jako je rodina, soukromé vlastnictví, nebo obyčejná lidská touha mít se jenom dobře, žít bez problémů a pokud možno při slušném zajištění. Jak jinak, než útok, lze chápat požadavek – zříct se příbuzných i sebe sama, nést kříž a rozloučit se se vším, co člověk vlastní?
Ježíš, zdá se, je vůči svým následovníkům náročný. Velmi náročný. Opravdově jít za ním, stát se jeho učedníkem, to není jen tak. Nejde to, pokud se člověk nedovede zříci svých nejbližších a i sám sebe. Tento první výrok z těch tří, nejvíc šokuje. A to jej ještě náš nový překlad uhlazuje ve výrazech. Ježíš mluví doslova o nenávisti k rodinným příslušníkům a ke své duši. Tedy k svému životu, ke své osobnosti.
Pokud lidé ty požadavky vzali doslovně, a v dějinách se to stávalo, vznikaly sekty flagelantů, adamitů, vznikaly žebravé řády, nebo jiná společenství bez majetku nebo s majetkem společným, a další výstřední jevy v dějinách církve. Žádá ale právě tohle Ježíš od svých učedníků?
Všechny ty vyhraněné požadavky učednictví působí křesťanům podobné potíže, jako požadavky Kázání na hoře: budeš solí; ne jen nezabiješ, ale nebudeš nenávidět bratra; ne jen nezcizoložíš, ale nebudeš žádostivě dychtit; nerozvedeš se; nebudeš přísahat; nebudeš oplácet zlé; budeš prokazovat dobrodiní; budeš milovat své nepřátele. Všechno to platí! Laťka je vysoko! Vysoko má být. Tak to každý z nás potřebuje. Jen tak člověk dokáže tíhnout vzhůru. Jen když tíhne vzhůru, pochopí, jakou moc má dar víry. Pochopí, jakou pomocí je mu jeho Pán.
Podobně je to i s nároky učednictví. Všechno platí! Laťka je vysoko! Vysoko má zůstat. Jestliže toužíme a chceme být Ježíšovými učedníky, víc než jeho samého nebudeme milovat ani svou rodinu, ani svou identitu, ani majetek, nic z toho, co jsme a co máme. Proto však člověk nemusí rozbíjet rodinné vztahy, ty se stejně zpravidla rozpadají pro lidský egoismus a nezodpovědnost; nemusíme odmítat obdarování, ani to, co jsme skrze ně dosáhli. Jen to zcela jednoznačně nebudeme milovat víc než Ježíše. Co od něho přijímáme, bez hořkosti a výčitek mu máme odevzdat, budeme-li požádáni. Poneseme tak svůj kříž pro něho, jako on ho nesl pro nás.
Můžeme se opřít o to, jak tato slova působila již na mnohé generace učedníků před námi. A tu snad pochopíme, o co jde. Pokud by měla rodina člověka od učednictví svádět a zrazovat, pak nemůže mít přednost. Ježíš Kristus je na prvním místě našeho života. On nás učí pravému vztahu k našim nejbližším, dává poznat Boží vůli pro vztah k rodičům (přikázání o jejich ctění), dává poznat Boží vůli pro manželství (věrnost a nerozlučitelnost), dává poznat, jak se mnohonásobně rozšiřuje okruh našich bratří a sester a podobně.
Dává také poznat, jak správně nahlížet na sebe sama, na svůj život, na svou duši. Díky Ježíši Kristu víme, že není prvořadé svůj život zajistit, sebe prosadit a proslavit, hnát se především za kariérou, za životní úrovní. Nic takového nesmí být překážkou na cestě za ním, za naším jediným Pánem.
Dvěma pánům nelze sloužit: sobě i Bohu; Bohu i majetku.
Kdo chce být mým učedníkem, ten se musí rozhodnout. Být učedníkem, pak má v životě člověka důsledky. Je to mnohdy složitá cesta, plná nevšedních postojů. Náročná na čas, na uvažování o tom, co je a co není důležité, co má mít přednost a co je lepší oželet. Nejednou v tom chybujeme. Někdy si to uvědomíme, někdy ne. Někdy nám napoví naše svědomí, nebo někdo z bratří či sester. Někdy výtku uznáme, někdy ji pojímáme jako nepochopení našich problémů. Soudit nás však bude jen Ježíš. Možná právě proto vyjadřuje podmínky učednictví velmi tvrdě a záměrně vyhroceně. Učedník si to má uvědomit a připustit.
Učedník má svého Mistra vždy a ve všem na prvním místě. Vždy a všude se podřizuje jeho učení. Dává se od něj vzdělávat, kárat, usměrňovat, proměňovat; a následně učedník přetváří svůj vztah k ostatním a všemu dalšímu.
Zástup musí slyšet: všichni, kdo by kvůli klidu doma raději za Ježíšem nešli, kdo by raději dali přednost svým zájmům, kdo by se vytratili při prvních potížích, učedníky nebudou. Tady jde o zásadní rozhodnutí, s vážnými důsledky v životě člověka.
A ještě něco k tomu, proč k těmto důrazným a provokativním výzvám, připojuje Ježíš ve své řeči i dvojici podobenství? O muži, který staví věž. A taky o králi, co do boje táh‘. Oba si buď velmi dobře rozmyslí své jednání, anebo špatně skončí.
My si v běžném životě dokážeme řadu věcí velmi dobře spočítat. ´Uzavřel jsem pracovní smlouvu, musím dodržet podmínky, jinak o práci přijdu. Za každého počasí, ať se mi chce nebo nechce, musím vstát a dostavit se na místo v určený čas. A musím řádně pracovat, smlouva je smlouva. Podobně to platí pro děti a mládež, když tu máme povinnou školní docházku. Chceme mít děti všestranně vzdělané, vozíme je na zájmové činnosti, ať se jim nebo nám zrovna chce nebo nechce. Zaplatili jsme si to, nebo se jinak zavázali. Pořádek je pořádek. Snažíme se pro sebe a své blízké vytvořit domov, mít střechu nad hlavou. To jsou teprve starosti a povinnosti. Mohla bych pokračovat dál. Každý si může přidat svůj příklad.
Jsme stejně odpovědní i ve věcech duchovních? Spočítali jsme si dobře, co smlouva křtu obnáší? Víme o potřebě duchovního zázemí, víme jak je nutné a cenné. Postupujeme stejně důsledně v budování a udržování našeho duchovního domova ve sboru? Platí tu také, že smlouva je smlouva a řád je řád? Dovedeme si se všemi důsledky uvědomit, co stojí být Kristovým učedníkem? Jsme ve vztahu k Bohu stejně prozíraví, jako v zajišťování běžných každodenních úkolů? Umíme si spočítat, že cesta učednictví, ta jediná správná životní cesta, která vůbec stojí za to, není slučitelná s mnohým, co teď zrovna vnímáme jako nezbytnou nutnost? Naše učednictví se dost často ocitá v konfliktu s našimi představami o potřebách rodiny, nás osobně, či našich materiálních potřebách.
Dokážeme si představit překvapení zástupu, k němuž Ježíš mluvil. Nepříjemné překvapení, vyražený dech, úžas, nijak nadšený, z toho, že člověk může být postaven před rozhodnutí, kdy bude muset jedno či druhé opustit.
Tak příklad stavitele věže a krále před bojem ukazuje, že ten, kdo špatně počítá, nesprávně uvažuje, může prohrát. Jeho učednická cesta může končit neslavně. Vědět o téhle možnosti, je prvním důležitým krokem k tomu, aby se to nestalo. Dále je dobré vědět, co mě může od učednictví odvádět, že jsou to zásadní hodnoty i zcela běžné starosti.
A nakonec: Kdo chce být mým učedníkem, jde za mnou. Máme kam jít. Máme koho prosit, aby nás vedl ke správným rozhodnutím, aby nám pomáhal nést kříž, který po správných rozhodnutích občas následuje.
Modlitba: Pane, Ježíši Kriste, i ty jsi musel volit a přijal jsi správné rozhodnutí, i když následoval kříž. Prosíme o sílu, abychom uměli být tvými učedníky se vším, co k tomu patří. Amen