Jakub Kašpar
Biblický text (Mt 9,1-8):
„Ježíš vstoupil na loď, přeplavil se na druhou stranu a přišel do svého města. A hle, přinesli k němu ochrnutého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“
Ale někteří ze zákoníků si řekli: „Ten člověk se rouhá!“ Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl: „Proč o tom smýšlíte tak zle? Je snadnější říci ‚odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci ‚vstaň a choď‘? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – tu řekne ochrnutému: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ On vstal a odešel domů. Když to uviděly zástupy, zmocnila se jich bázeň a chválily Boha, že dal takovou moc lidem.“
Kázání:
Ježíš přichází, milé sestry a milí bratři, do Kafarnaum. Vystupuje z lodi, na níž přeplul Galilejské jezero, a sbíhají se zástupy lidí, kteří se s ním z nejrůznějších důvodů touží setkat. Přichází také skupina, která přináší na nosítkách ochrnutého člověka – stiženého mrtvicí, jak vyplývá z kralického překladu Písma – se zjevnou nadějí, že ho Ježíš vyléčí. A také se tak stane… Jenže to uzdravení je příběhem, který je pro některé z příchozích evidentně problematické – pro zákoníky. Podívejme se tedy na ten text ještě jednou a podrobněji.
Onen člověk, který ochrnul po mrtvičném záchvatu, hraje vlastně v celém příběhu pasivní roli. Je člověkem, kolem kterého se to všechno děje, okolo něhož se to všechno točí, ale on sám vlastně nic aktivně nedělá. Dokonce na svém uzdravení vlastně nenese ani žádnou zásluhu. Ježíš jej uzdraví, protože vidí víru těch, kdo k němu nemocného přinesli. „Když viděl jejich víru“, popisuje důvod jeho činu evangelista.
Jenže Ježíš nepřijde, nepřiloží svou zázračnou ruku a neřekne „vstaň a choď“, žádné „uzdrav se“. Řekne „buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy“. Zvláštní, že? No, přinejmenším zvláštní se to zdá i přítomným zákoníkům, tedy mužům, znalým zákonů Božích, řekli bychom dnes „těm, kteří mají Starý zákon v malíčku“.
Zdá se, že kdyby řekl nemocnému „vstaň a choď“, problém by s tím neměli. To, co se zdá nejdivnější nám, moderním lidem, zvyklým mít na všechno vědeckou evidenci, důkaz – tedy schopnost pouhým slovem uzdravit závažné tělesné postižení – jim evidentně problém nedělá. Však také asi za Ježíšem do přístavu nepřišli, jen aby přivítali nově příchozího do města, ale jako za známým, v té době už snad i věhlasným, učitelem, kazatelem, náboženským mudrcem. Za někým, od koho zjevně nějaké neběžné, podivné, zázračné schopnosti čekají. On má taky už v Matoušově evangeliu několik podobných zázraků na kontě – uzdravení setníkova sluhy, nebo vyhnání zlých duchů z malomocných v Gadaře. Je možné, že v Kafarnaum o tom už slyšeli a tedy v nich zázračné uzdravení vyvolává úctu, ale ne pochybnosti.
Oni jsou ale zděšení, protože jim připadá, že se rouhá. Protože uzdravuje odpuštěním hříchů toho nemocného. Kdo je, že si dovoluje tvrdit, že se někomu odpouštějí hříchy? Vždyť to může udělat jenom jediný, nejvyšší a všemocný Bůh Hospodin! A teď tady ten rabi uděluje takové závažné a závazné rozhřešení… Navíc – bez zásluh? Stačí jen „být dobré mysli“? Co to znamená?
Pomožme si zase trochu kralickým překladem, který bývá často dobré mít po ruce, aby člověk lépe pochopil, co se v řeckém originále mělo na mysli. Kraličtí říkají: „Doufej synu, odpuštěniť jsou tobě hříchové tvoji.“ Doufej tedy. To odpuštění nepřichází s nějakým veselením se nebo nezatěžování vlastní mysli těžkými tématy, smutkem či zoufalstvím. Přichází s doufáním. S vírou, k níž patří pokora. Víra bez pokory nestačí. To by byla sázka na jistotu. Automat na výsledky. A tím Bůh vážně není. Člověk byl stvořen k jeho obrazu, ale ne jemu na roveň. Stále zůstává pouhým stvořením a jako stvoření Boží může tedy doufat, pokorně věřit, že mu Bůh pomůže a jeho hříchy mu vážně odpustí.
A jsme zase u toho. Že mu Bůh hříchy odpustí. A tady tvrdí nazaretský rabi Ježíš, že ochrnutému jsou hříchy odpuštěny, bude-li doufat. Ježíš, jak jistě správně tušíte, v tomto oddíle dává shromáždění, včetně pochybujících a hrozících se zákoníků, najevo, kým ve skutečnosti je. „Dobrá, chcete-li, ukážu vám tedy jasně, čeho je Syn člověka na tomto světě schopen. Vstaň, vezmi si ta nosítka a jdi domů,“ řekne Ježíš a zástupy koukají s otevřenými ústy, co se stalo, že následky mrtvice zmizely (dobrá, možná se jen značně zmírnily) a ochrnutý se sebral a začal chodit.
Ježíš se nemohl rouhat, jak se báli zákoníci, neboť on nebyl člověkem, jedním z učitelů, ale Synem člověka, tedy Bohem v lidském těle. A to tady na břehu Galilejského jezera odhalil a evangelista Matouš to zaznamenává zřejmě právě proto.
Ježíš dělává divné věci. Divné v obou významech toho slova. Tedy v tom starším, který vycházel z kořene „div“ – tedy věci, které jsou vlastně divy, zázraky, kterým se divíme. I divné v tom dnešním slova smyslu, tedy věci, které nejsou v normě. Věci, které dělají lidé nenormální, divní, zkrátka podivíni. Ta naše dnešní příhoda je jednou z těch divných věcí. Zázrak, ještě navíc provedený způsobem, který vypadá jako jasné rouhačství, protože kromě toho, že přináší uzdravení nevyléčitelně raněnému, nabízí mu také odpuštění hříchů. Není to jediná divná věc – vzpomeňte na uzdravení v sobotu, na jeho rozhovory s bohatým mládencem či debaty se zákoníky o nejdůležitějším z přikázání, když všechna jsou přece součástí stejného, totiž Božího, Zákona…
Co ta příhoda má říct nám, pro dnešek? Co nám má přinést, když ji nechceme vyprávět jen jako jeden z biblických příběhů dětem, jako pohádku z Ježíšových časů?
Kdo vlastně v tom příběhu jsme? Jsme tím ochrnutým na lehátku? Jsme těmi zástupy, které přišly přivítat a setkat se s Ježíšem? Nebo jsme to my, kdo ve víře v Ježíšovu moc přinášejí své ochrnuté k Pánu s pevnou nadějí v jeho pomoc? Nebo jsme snad těmi zákoníky, kteří pochybují o tom, zda Ježíš náhodou tvrdě nepřekračuje své kompetence, které má člověk na Zemi Bohem dány?
Prozradím to rovnou: Můžeme být ve všech těch rolích. Někdy dokonce i ve více najednou. Evangelista Matouš přímo nahlas říká, že důvodem, proč Ježíš ochrnutého uzdravuje, je víra těch, kdo ho k němu přinesli. Víra je tím, co přenáší hory a mění svět, víra je tím, co uzdravuje – duši, tělo, život. A pro jejich víru Bůh odpouští hříchy a uzdravuje jejich blízkého. Ptejme se každý sám sebe, máme-li v sobě také tak silnou víru, důvěru v Boží moc, jakou měli oni. Máme?
Nebo ležíme na lůžku, ochrnutí záchvatem mrtvice – třeba mrtvice naší víry, mrtvice našeho křesťanského ducha a našeho křesťanského jednání? Bůh nám Ježíšovými slovy ukazuje cestu. Musíme se podívat do své mysli, obrátit se do svého vlastního nitra a začít „být mysli dobré“, tedy „doufat“ v pokoře a pokání. To je cesta ke spáse. Děláme to, nebo jsme si už zvykli, že na nosítkách se nám vlastně leží docela pohodlně?
Anebo patříme k zástupům, které běží do přístavu za Ježíšem a touží uslyšet jeho slova, jeho kázání, jeho podobenství, načerpat sílu do dalších dní a let svých životů? Věříme spolu s nimi, že tohoto muže máme sledovat? Nebo jsme dokonce odhodláni jej osobně následovat? Jsme, spolu s nim, rovněž v němém úžasu, co vše je možné Bohu a v něm a jím také dáno lidem?
Anebo také můžeme sami sebe najít mezi zákoníky. Není to zrovna příjemné, hledat se v téhle skupině, že? Vždyť my přece zákoníky známe jako ty, kteří o Ježíšovi pochybují, kteří se s ním neustále přou, kteří mu vyčítají… Nelpíme ale často i my na něčem, co „je psáno“ a proto „to tak má být“, „odjakživa to tak bylo a taky to tak bude“? Nemáme náhodou zavřené oči před něčím, co je za tím vnějškem, co na první pohled našim smyslům může unikat? Nelpíme někdy příliš nad zákonickými předpisy a návody k řešení, aniž bychom si dovolili připustit, že cesty Páně mohou vypadat i jinak, než bylo před staletími na konkrétních situacích tehdejší doby popsáno? Nechybí nám někdy víra do chvíle, než dostaneme pádný a nezpochybnitelný důkaz, jaký v kafarnském přístavu natvrdo předložil Ježíš osobně?
Všimněme si, že všechny ty čtyři role, všechny ty čtyři situace, ve kterých se můžeme hledat a také najít, mají jednoho společného jmenovatele. Ano, je jím víra. Důvěra v Boží sílu a moc, důvěra v Boží milost, milosrdenství a odpuštění. Je-li silná, i divné věci se mohou dít a suché kosti ožívat. Je-li slabá, mohou nám někdy zůstat jen berličky biblických příběhů a návodů k použití života, které nás možná nábožensky uspokojí a naplní. Otázkou pak ale zůstává, jestli se neochudíme o opravdové setkání s Ježíšem, s živým Bohem, jestli nepropásneme příležitost, která se už nemusí nikdy opakovat. Amen.
Modlitba: Pane, my víme, že jsi mocnější, než vůbec naše lidské představy umí dohlédnout. Víme to ve svém přesvědčení, uvědomujeme si to svým rozumem, věříme tomu. Pomáhej nám, prosíme, překonávat běžné každodenní lidské hranice naší víry k Tobě, abychom dokázali vidět i za to, co běžně vídáme, slyšet i za tím, co je běžně k zaslechnutí a dotknout se toho, co je za věcmi, které si běžně můžeme osahat. Pomáhej nám překračovat hranici našeho světa směrem k Tobě, ke Tvé pravdě a k Tvému království. Amen