Daniela Brodská
Biblický text (Jr 20, 7-9.12-13):
„Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá. Sotvaže promluvím, úpím, přivolávám násilí a zhoubu, neboť Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky po celé dny.
Řekl jsem: „Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit“, avšak je v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dál už nemohu.
Hospodine zástupů, který zkoumáš spravedlivého, ty vidíš do ledví i do srdce, kéž spatřím tvou pomstu nad nimi. Vždyť tobě jsem předložil svůj spor. Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, protože vysvobodil ubožáka z rukou zlovolníků.“
Kázání: Sestry a bratři, milý sbore!
Neděli co neděli slýcháme, že Bůh nás oslovuje především svým Slovem; tím v bibli i tím živým v Ježíši Kristu. Mluví k nám jako jednotlivcům a zároveň jako ke společenství svého lidu. Dnes, na příkladu apoštola Pavla, jak jsme slyšeli v prvním čtení, tak na příkladu proroka Jeremiáše, si připomeneme, že nás Boží slovo nenechává v klidu, je neodbytné, když ho bereme vážně.
Někdy nám lidé z našeho okolí říkají, že nejsme dost odvážní, stateční, že se bojíme vzít věci do vlastních rukou, a proto spoléháme na Boha. Pokračují siláckým prohlášením: ´To my, kteří v Boha nevěříme, víme, že je nejlepší spoléhat jen na sebe; v sobě musíme najít dost statečnosti a odvahy.
Je pravda, že věříme-li v Boha, nežijeme snadnější život, musíme se potýkat s řadou těžkých problému, tak jako jiní. A navíc není snadné žít podle Božích nároků: stále bojovat s vlastní lhostejností, sobectvím, vlastními představami o způsobu života. Chceme zápasit statečně, nevymlouváme se na povahu, na zděděné geny, protože jsme dostali od Boha úkol, žít podle jeho vůle.
Text z proroka Jeremiáše prozrazuje, jak těžký a vyčerpávající zápas Jeremiáš snášel. Četli jsme: ´ Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl.´ V hebrejském textu jsou drsnější výrazy. Jeremiáš Hospodinu vyčítá: Oklamal jsi mě. Svedl jsi mě. Tvou zásluhou, Hospodine, jsem se dostal do velice trapné situace. Vždyť já poslušně vyřizuji tvé slovo, ale lidé mi ze všech stran spílají. Už se to nedá vydržet! Jeremiáš je na lopatkách. Proklíná dokonce den svého narození, stejně jako Jób.
Chceme-li počítat se svým Pánem nejenom v neděli, ale také ve všední dny, nejen v radostech, ale ve všech problémech, do nichž se dostáváme, přepadnou nás nejednou troufalé otázky. Není to nic zavržení hodného. Dobré na tom je, že nechceme před Pánem Bohem tajit své rozpoložení a trápení. Není třeba se přetvařovat. Nakonec i psychologové doporučují, abychom v sobě netutlali své pocity, ale formulovali a uměli je sdělit. Věděli to už svědkové víry ve starém zákoně. To jsou věci!
I my slýcháme řadu výčitek od těch, kteří nám nerozumějí, někdy dokonce od našich nejbližších; a přidáme-li k tomu ještě nepřátelství těch, kteří nesnášejí pomyšlení na Boha a jeho nároky, které křesťanské postoje přímo vytáčejí, pak si dovedeme představit, jak na tom byl biblický Jeremiáš. Všimněme si, že navíc mu škodili právě ti, kteří se k Bohu hlásili. Nesnášeli Jeremiášova slova o Božím soudu, který přichází pro nevěrnost judského lidu. Něco podobného zakusil od zbloudilé církve také mistr Jan Hus, který věrně zvěstoval Boží slovo. Vzpomínali jsme na něho minulou neděli. A Ježíš? Ten přece trpěl za to, že věrně spodobnil nebeského Otce a ten obraz byl jiný, než si ho zvykli představovat zbožní tehdejší doby.
Jeremiáš dokonce jednu chvíli uvažoval, zda by nebylo lepší na Boha zapomenout a přestat Boží slovo zvěstovat, když s ním tolik naráží: „ Řekl jsem: „Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit“, avšak je v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dál už nemohu.“ Ale nejde to! Jeremiáš nemůže zběhnout od úkolu, který mu dal Hospodin. Zpronevěřil by se sám sobě. Ztratil by svou identitu. V kostech, kam se tehdy umisťoval cit člověka, cítí oheň, který mu to nedovolí. Nemohl by žít jako zrádce, jako ten, který zběhl od Hospodina kvůli pohodlnému životu mezi lidmi.
Myslíme si, že to dnešní kazatelé Božího slova mají jednodušší? Znám několik farářů, kteří ´vyhořeli´, jak se to dnes říká. Podle mínění lidí, a ne jen mimo církev, se faráři přece mají prima. Nic nedělají, jen jednou za týden v neděli cosi řeknou. Tak je pojmenováno poslání, aby Boží slovo neustále znělo v našem světě. Dělník vidí výrobek, na kterém pracuje; lékař vidí úlevu u svých pacientů; úředník vidí hromadu spisů, které vyřídil… Co vidí farář/ka? Zvěstuje Boží slovo a doufá, že výsledek jako poslání zhodnotí Bůh svým požehnáním. Ničím jiným se nemůže prokázat. Ale zpravidla přestat nemůže, protože věří Božímu povolání. Ta síla nepochází z člověka, ale od Boha.
A zase z jiné strany: Dnes tvrdí mnozí lidé, že je třeba se prosadit za každou cenu; všemi prostředky, třeba i nečistými. Vidíme to kolem sebe v podnikání; vidíme to v politice; a je nám z toho zle. Víme, že to tak být nemá. Podnikání i politika má být službou druhým, službou společenství. Zápasem o spravedlivý a pravdivý život. Bída je v tom, že každý má svou pravdu a spravedlnost předně pro sebe; zapomíná se, že pravdu nemáme v rukou, ale je nad námi. A spravedlnost, to je Boží láska plná odpuštění a smíření. To prostě platí i v nenáboženské společnosti, jako je ta naše.
Jeremiáš své pochybnosti i výčitky pověděl svému Pánu Bohu v modlitbě. A nakonec prožil záchranu. Předložil svou při Hospodinu a on ho vyslyšel a pomohl. Radostná a jásavá jsou závěrečná Jeremiášova slova: „Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, protože vysvobodil ubožáka z rukou zlovolníků.“
I nám je Bůh blízko. Prožíváme-li své bolesti a těžkosti a už je nemůžeme unést, někdy se ptáme svého Boha stejně vyčítavě, jako Jeremiáš: proč se to a ono s námi děje? Ale mnozí z nás se už mohli těšit z Božího soucitu v utrpení a zároveň mu poděkovali za vysvobození, třebaže se vnější situace hned nezměnila. Apoštol Pavel vyznal: Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu. (Fp 4,13) Kdybychom na Pána Boha zapomněli, zůstala by nám jen šeď náhodných událostí, které by nejspíš nedávaly žádný smysl. Díky Bohu, že tomu tak být nemusí. Můžeme statečně zápasit o víru, o život v odpovědnosti. To vše v důvěře, že ten, který nás má rád, požehná našemu snažení a dá nám sílu vytrvat. Smíme prožívat také, jako prorok Jeremiáš, zázračné Boží vstupy do našich životů, kdy najednou smutek a deprese mizí a přemůže je naděje a radost.
Modlitba: Pane, odpusť nám, když si všímáme jen záporných jevů. Odpusť nám, že často přehlížíme projevy tvého milosrdenství; a když je vidíme, zdráháme se je připsat tobě. Prosíme, proměň naše srdce i smysly, abychom s vděčností přijímali vše, co odkazuje ke tvé milostivé přízni. Amen