Daniela Brodská
Biblický text (Nu 24,1-13):
„Bileám viděl, že se Hospodinu líbí, aby Izraeli žehnal. Neuchýlil se tedy jako podvakrát předtím k zaklínadlům, nýbrž obrátil se tváří k poušti. Když se Bileám rozhlédl, spatřil, jak Izrael táboří kmen vedle kmene. Tu se ho zmocnil Boží duch a on pronesl svou průpověď: „Výrok Bileáma, syna Beórova, výrok muže jasnozřivého, výrok toho, jenž slyší řeč Boží, jenž mívá vidění od Všemocného; když upadá do vytržení , má odkryté oči.
Jak skvělé jsou tvé stany, Jákobe, tvé příbytky, Izraeli! Rozprostírají se jako úvaly, jako zahrady nad řekou, jako vonné stromoví vysázené Hospodinem, jako cedry při vodách. Z jeho věder se řinou vody, jeho símě je hojně zavlažováno, jeho král bude vyvýšen nad Agaga, jeho království bude povzneseno. Bůh, který ho vyvedl z Egypta, je mu jako rohy jednorožců. Zhltne pronárody, své protivníky, rozhryže jim kosti, protkne je svými šípy. Stočil se a lehl jako lev, jak lvice. Donutí ho někdo, aby povstal? Kdo ti bude žehnat, buď požehnán, kdo tě bude proklínat, buď proklet.“
Tu Balák vzplanul proti Bileámovi hněvem. Tleskl rukama a osopil se na Bileáma: „Povolal jsem tě, abys mé nepřátele zatratil, a ty jim jen žehnáš, dokonce již potřetí. Tak si běž, odkud jsi přišel! Přislíbil jsem ti převelikou poctu, avšak Hospodin tě té pocty zbavil.“
Bileám odvětil Balákovi: „Což jsem neříkal už tvým poslům, které jsi ke mně poslal: I kdyby mi Balák dal svůj dům plný stříbra a zlata, nemohl bych přestoupit Hospodinův rozkaz a učinit z vlastní vůle něco dobrého nebo zlého. Budu mluvit, co řekne Hospodin!“
Kázání: Sestry a bratři, milý sbore!
Dnes potřetí otevíráme příběh, ve kterém biblický svědek vyznává a dokládá všem budoucím i nám, že Boží moc se prosazuje proti vytrvalé lidské svévoli. Bez násilí, s moudrostí otupuje intriky namířené proti Božímu lidu, který je na cestě ke svobodě. Nepřítel je zákeřný, uchyluje se ke slovní kampani, která má všechny přesvědčit, že tento lid je bez budoucnosti. Na tento nápad přišel kdysi moabský král Balák a během dějin církve také mnozí další. Sami jsme zažili ideologii komunismu, která se víry v Boha tak bála, že rozpoutala proti věřícím podobnou likvidační kampaň. Doposud jsou zřejmé její následky: smysl existence církve – předávání životně nezbytné dobré zprávy a naděje – byl potlačen; církve byly degradovány na zájmové spolky; být členem církve není populární; společnost, v níž žijeme, nedoceňuje dílo Diakonie a jiné sociální služby, které členové církve obětavě konají. Vypočítávat bychom mohli dál.
Král Balák promyslel a připravil všecko, co mělo Božímu lidu uškodit. Najatý odborník – věštec Bileám – však vzdoruje. Král trvá na svém požadavku. Vodí věštce od místa k místu, od oltáře k oltáři a žádá: Pokus se ještě znovu, něco proti nim udělej. Celá 23. kapitola popisuje královo naléhání, aby věštec Izraelce konečně proklel. Ale Bileám pokaždé místo proklínání ujišťuje, že lid je provázen Boží ochranou. Podřídil se tomu, co poznal: „Hospodinu se líbí, aby Izraeli žehnal.“
Ať už Bileám ve spádu událostí všelijak tápal a kličkoval, stává se nakonec Hospodinovým poslem. Je mu svěřeno, aby neochvějně a všem ohlašoval, že Hospodin svůj lid vysvobozuje a chrání.
Ve čtení od stolu Páně jsme slyšeli třetí Bileámovo blahořečení, kterým svůj úkol završuje. „Jak skvělé jsou tvé stany, Jákobe, tvé příbytky, Izraeli! Rozprostírají se jako úvaly, jako zahrady nad řekou, jako vonné stromoví vysázené Hospodinem, jako cedry při vodách.“ Pohled na izraelský tábor v pustině vyvolává v osvíceném mudrci poeticky vyjádřenou vizi: úvaly – poskytují stín a ochranu; zahrada, půda, zeleň – to je obživa; voda – to je život. Uprostřed pustiny vidí Bileám Hospodinovo dílo: rajskou zahradu – místo radosti a hojnosti – kam Bůh hned od počátku člověka postavil. Člověk byl přece stvořen proto, aby přebýval v blízkosti Boha Stvořitele, měl dostatek všeho a žil v radosti. A nyní Bileám prorokuje, že skrze tento národ nabízí Bůh lidem opět svoji blízkost, plný a radostný život. Je to dalekosáhlé proroctví, které přesahuje svou dobu a směřuje k jedinému a jedinečnému výhonku, který vzejde z tohoto lidu, přinese záchranu těm, kdo uvěří a otevře jim věčné přebývání v Boží slávě.
Ti, kteří tehdy byli při Balákově a Bileámově akci, viděli pouze uspořádaný tábor v poušti. Jen Bohem oslovený prorok viděl něco jiného. Biblická zpráva nám tu připomíná důležitou skutečnost: to, co jsou schopné vidět oči člověka, souvisí úzce s tím, co je v jeho srdci, kým nebo čím se dává oslovit. Kde vládne člověku strach, úzkoprsost, kde není víra, naděje ani láska, vidí oko šedivě až černě, nevidí dál než v okruhu svých vlastních schopností a zájmů. Svět se mu jeví jako nepřátelský, smutný a vyprahlý. Člověk oslovený Bohem vidí úplně jinak. Jeho zrak je osvobozený od lidské nízkosti, je pozvednutý k výhledům Božích zaslíbení. Je to výhled naděje v Boží ochranu i konečnou záchranu. Oči Božího svědka dohlédnou Boží milostí k zahradám, k radosti, k životu, který svým věrným připravil Bůh.
Druhá část Bileámovy řeči sděluje, že Bůh dává svému lidu neobyčejnou sílu. Vyvádí ho z otročení, poráží nepřátelské mocnosti. A za jistých okolností nemusí lid ani hnout prstem. Ten nejjasnější příklad: ´Podílel se člověk na tom, že Bůh přišel v Kristu?!´ Tomu, co Bůh připravuje svému lidu, nemůže vzdorovat žádné zlo. I ve chvíli, popisované v příběhu, je Izrael přirovnáván k odpočívajícímu lvu, kterého se nikdo neodváží rušit. Jeho nepřemožitelnost však tkví v moci jeho Boha. Moudrý pohled očí víry odhaluje nesmyslnost pokusu o zlořečení, nesmyslnost pokusu zničit toho, kdo je pod Boží ochranou.
Mnoho biblických příběhů opakuje vyznání víry v Boží věrnou ochranu. Ale řada příběhů také připomíná, že se tato věrná ochrana vzdaluje, když se lid Bohu zpronevěří. Neohrožuje ho nic zvenčí, ale vlastní nevěra. Jen ta vždy Boží lid oslabuje a hubí.
Toto poselství platí stejně i lidu Nové smlouvy. Ježíš Kristus vydobyl svému lidu ještě slavnější vítězství, než bylo vyvedení z egyptského otroctví. Přemohl pro nás největšího nepřítele – hřích a smrt. Jaká propaganda nás tedy může odloučit od Boží lásky? A Slovo Boží nám odpovídá: nic a nikdo nás nemůže odloučit – ovšem – kromě nás samých! Člověka vzdaluje od Boží lásky jeho vlastní rozhodnutí, že přijmout Ježíše Krista za Pána a následovat ho, ´to není nic pro mne´, já si svůj život chci řídit sám. Člověka vzdaluje jeho vlastní rozhodnutí, že ne Bůh, ale on si sám bude pánem. Rozhodnutí, že víra, láska, milosrdenství, obětavost, tolerantnost a čestnost jsou neužitečné v každodenním životním zápase. Takhle nějak si pak člověk buduje svou vlastní životní cestu, lemovanou vyprahlou pustinou mezilidských vztahů; cestu dravců a kořistí bez práva a spravedlnosti. A naráz zjišťuje, že žije v zemi bez vláhy lásky, bez nadějného výhledu do budoucna.
Vraťme se ještě k postavě Bileáma. Jeho příběh nám má ještě co říct. Víme, že byl vidoucím člověkem a poslouchal Boží hlas. Víme také, že okolnosti mu život nezjednodušovaly. Také on se pokusil kličkovat mezi nároky krále a příkazem Hospodina. Zápasil a s Boží pomocí se rozhodl, komu bude sloužit. Přišel o to, co mu nabízel svět, neboť – jak vyznal: ´nemohl bych přestoupit rozkaz Hospodina, svého Boha, a učinit cokoli, ať malého nebo velkého. Budu mluvit, co řekne Hospodin.´ To je vyznání a čin víry.
Jen se upamatujme, kolikrát i my sami stojíme před podobnou volbou. Nabídky světa jsou lákavé a jsme jim vystaveni každý den. Každý si z vlastní zkušenosti může dosadit, co ho staví před rozhodování. Jak se musí pojistit, zajistit, ochránit svůj majetek, zdraví svého těla a řadu dalších věcí – a co lid Kristův, víra a naděje, dobrá zpráva pro náš svět…? Nevnímáme své křesťanství především individualisticky? Neprosíme především o pomoc pro sebe, ve vlastní tísni, vlastních problémech? Na kterém místě v našich prosbách je společenství věřících, sbor, církev?
My jsme přece Kristův lid. Žijeme pod jeho mocnou ochranou. Smíme slyšet jeho hlas, můžeme se dát vést jeho vůli. Žádná vnější moc nás nepřipraví o to, co nám daroval. V něm máme jistotu, kterou nic na světě nemůže nabídnout ani dát. Přišel pro nás a my jsme mu uvěřili. Slyšíme to množné číslo, když se modlíme: Otče náš…?
Bileámův příběh nám i dnes zvěstuje: Bůh nás tu chce mít. Jako společenství svého lidu nás tu chce mít. A jako svou církev nás bude chránit a provázet svým svatým Duchem.
Modlitba: Pane Ježíši Kriste, pomáhej nám pochopit pravý smysl našeho života; porozumět, že jsme tu jako tvoji vyslanci se společným úkolem a společným požehnáním. Amen