Tomáš Molnár (kázání, které zaznělo při bohoslužbách posledního rozloučení se sestrou Hanou Jüptnerovou, presbyterkou našeho sboru, v neděli 12. října 2019 v klášterním kostele sv. Augustina ve Vrchlabí)
Biblický text I (1. Kor 13):
„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.
Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“
Kázání:
Milí přátelé, vážená zarmoucená rodino, bratři a sestry,
naše přítelkyně Hana Jüptnerová zemřela. Nepředkládám v tuto chvíli žádný její životopis, ten si jistě přečtete jinde, jen své osobní vzpomínání.
Hana byla člověk, který mi předváděl neokázalou výjimečnost života. Dělala velké věci a nerada o nich mluvila. Neměla ráda vznosná adjektiva a už vůbec je odmítala pro sebe samu. Velké věci, pro které byla i oceněna společností, jakoby pokládala za samozřejmé a v jistém smyslu, ve způsobu jejího bytí také vlastně samozřejmé byly. Kdesi jsem před nedávnem četl papežovo vyjádření, abychom méně používali přídavných jmen a více podstatných jmen. To je cosi, co mi konvenuje s Hanou – přídavné jméno je jenom jako, ale podstatné jméno je doopravdy. A tak Hana žila doopravdy a konala doopravdy a člověk věděl, na čem s ní je. Neměla ráda ani zdrobněliny a já jsem ji jen jednou jedinkrát oslovil Haničko a dlouho jsem se za to omlouval. Hana nebyla a nechtěla být čímsi, chtěla být sama sebou před Boží tváří.
Hana byla člověk a o svém lidství, tedy o své nedostatečnosti věděla a byla, možná že to jsem měl říci na prvém místě, kajícím člověkem. Nemyslím tím žádné „obrácení Ferdiše Pištory“, nesypala svou kajícnost na první dobrou, byl to hlubší tón jejího bytí a předpoklad dalších věcí dobrých, milosrdenství, které rozdávala. Věděla o svých mezích a o svých nesplněných úkolech a promarněných příležitostech a nesla je jako svůj kříž. V rozhovoru ke stému výročí naší církve se Hany ptali, kde vidí zlomové okamžiky téhle stoleté historie a Hana odpověděla, že jsou to okamžiky selhání, a jakkoli promluvila o své církvi, lehce se dá rozpoznat, že mluví i o sobě. Chcete-li to jinak, vlastní nedostatečnost, rozpoznávaná a rozpoznávaná jí byla prostředkem k obrácení. Kajícnost jejího bytí ale nebyla o tom, že by byla škarohlídem. Dovedla se smát, sobě samé se dovedla smát, a když se Hana smála, pak to bylo v rozhovoru osvobodivé – ach jak ta se smála! Dokonce až doposledka se smála.
Hana uměla milovat a dávat. Velmi o to usilovala. Až křečovité se to mohlo jevit a tak jsme si někdy dělali trochu legraci, že je teroristkou dobra. To neznamenalo, že by nebyla kritická a že by nerozeznávala věci zlé. I rozeznávala a dovedla je dobře pojmenovat a za nápravu dovedla bojovat, sebe samu do boje postavit – to všichni víme. Vzpomínám, jak o jednom člověku bez obalu řekla: je to hochštapler a lhář. A zároveň, světe div se, témuž člověku, když byl v lidské nouzi, nezištně pomáhala a měla s ním soucit.
Hana byla velmi vzdělaný člověk a přesto její víra jakoby byla dětinská, až naivní. Někdy mi to vadilo a rozčilovalo, jakýsi evangelikanismus, který příliš nepěstujeme v naší církvi. Jenže, přátelé, Hana se uměla platně modlit a modlila se ještě za nás, co tu sedíme a nepochybně za mnohé jiné, ještě na smrtelné posteli – a já to vím a vydávám o tom dobré svědectví a s vděčností to připomínám.
Hana se celý život učila milovat. A v návaznosti na její milování jsem vybral tři texty, ke kterým se chci vztahovat, ten první jsme slyšeli ve čtení, druhý je vyznání Slyš Izraeli, byl bych rád, kdybychom ho teď řekli společně, kdo chcete stát, stůjte, kdo chcete zůstat sedět, seďte:
Biblický text II (Dt 6,4-9):
Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“
Další text je krátký a je z I. Janovy epištoly 4,8: „Bůh je láska.“
Z onoho prvního textu vyjímám obzvláště to, co je také parafrázováno v nápise na Hančině rakvi: Láska nikdy nezanikne.
Láska je jistě slovo hojně používané. Když mluvíme o lásce zde a v tuto chvíli, pak jistě víme, že mluvíme o lásce v její největší šíři a hlubokosti, o lásce v její úplnosti, o jediné a pravé lásce. O lásce, která je nutně vzplanutím, ale také službou a pokorou a zacíleností, lásce, která je nejcelistvějším postojem člověka, lásce, která je synonymem pravého bytí. Mluvíme o lásce, která umí přijímat a dávat, a to zcela a bez výhrad. Mohli bychom se hned teď odkázat k lásce Boží v Kristu učiněné a říci k tomu amen, leč láska je také přikázání člověku a proto musíme mluvit dál.
Lidská řeč je mnohovrstevnatá záležitost a nese v době skryté věci, které nám mnohé prozradí. Myslím, že každý jazyk takový rozměr má. V češtině jsme ještě na počátku propátrávání. Hebrejština má za sebou tisíciletí odhalování významů slov. A tak každé písmeno je příběhem a příběhy se k sobě váží tak, že už slovo může být popisem celého úkolu, celé cesty, které slovo ve svém základním významu naznačilo. Hebrejština to umí. Hebrejsky se láska řekne ahaba (אהבה) a řecké slovo agapé (αγάπη) bylo z množství řeckých výrazů pro lásku vybráno překladateli Septuaginty zjevně pro zvukovou podobnost. V hebrejštině jsou to jen tři písmena, tři souhlásky: alef, he a bet. Samohlásky v hebrejštině nemají hodnotu písmen. Tři obrazy, tři příběhy skládající význam a vyslání tímhle slovem.
Alef (א) vypadá jako býčí hlava a také to původně býčí hlava s rohy byla. Býk bylo zvíře, které v orientu nosilo božstvo. Alef se nečte a ani nevydchne – alef je neslyšná a nedyšná souhláska. Alef má číselnou hodnotu jedna. A jeden je Hospodin, náš Bůh, jehož jméno nevyslovujeme. Bůh je počátkem lásky. Bůh je láska. Bůh je jejím dárcem a učitelem. K Bohu hledíme. O Bohu Hana věděla. Alef se dá vykládat také jako lev, ano, lev z Judy, ten, který lásku přinesl. A také jako plápolající oheň, plamen lásky žhavé, plamen nepřestávající hořet v keři na poušti, u kterého musí člověk zout svou obuv. A to Hana dělala.
Jak?
Inu tak, že druhé písmeno slova je písmeno hé (ה). Hé znamená okno, a kdo znáte vzhled písmena hé, pak víte, že skutečně okénko v sobě má. Vypadá jako autobusová zastávka s okénkem, kudy vyhlížím dopravní prostředek, který mne doveze do vytouženého místa. A tím prostředkem je Boží láska a místem touženým je království nebes v šíři a dopadu na realitu. Hé je číslovka pět, a to je číslo naděje. Hé je lidský postoj nadějného bytí. Vyhlížím a vím, že to podstatné přichází. Takže součástí onoho vyhlížení, které ví, že nemám, ale že dostávám, je to, o čem už byla řeč, kající bytí. Prosím, dívám se na Hanu a na její život, jak jsem ji znal a vím, že vyhlížela, že žila v naději a že žila kajícně a že vyhlíženého, totiž Boží lásky, se dočkávala a království nebes se blížila.
Třetím písmenem je bét (ב). Bét znamená dům a skutečně jako dům s podlahou a střechou vypadá. Dům je čas a prostor mého přebývání na světě. Předešlé – očekávání i přijímání ubytuji v domě svého života a ten se může stát domovem. Jde o lásku, která je vztahem, tedy domovem nejen mně samému, ale také ostatním, druhým, bližním, příchozím. Bét je přátelé hned po lásce k Bohu úkolem člověka – milování bližního – proto má bét číselnou hodnotu dvě. Sami víte, prosím, že Hana měla dům otevřený a stal se domovem jiným!
Jestli jste dobře sčítali, pak vám vyšlo, že součet těch tří písmen je osm. Osm není pěkné číslo. Je to totiž osmý den, den, ve kterém v symbolice bible sil ďábel. Osm je náš svět, tak to je. Osm je všední den, sychravé pondělí bez vyhlídky odpočinku, šedivé tváře zkroucené bolestí či vztekem. Ale ano, s výbavou lásky vstupuješ do obyčejného světa. Skrze svět je cesta k Božímu království, skrze obyčejný a zraňující a hříšný svět. A tohle Hana, prosím, dobře věděla a zažívala a protrpěla, když do světa se svou odpovědnou láskou vstupovala.
Láska je způsob bytí a jediný přijatelný způsob bytí.
Já přece vím, přátelé, že Hana byla jen člověk a znovu opakuji: sama by jakoukoli glorifikaci odmítla. Programově byla vlastně docela obyčejná. Ale nebyla, protože se učila celoživotně milovat a milovala. A tak můžeme konstatovat s Písmem, že odpuštěniť jsou jí hříchové mnozí, neboť mnoho milovala. Nadto: přimkla se k milovníku nejvyššímu, tomu, který z lásky dal svůj život, k tomu, který zemřel a vstal.
Hana zemřela, ale láska nepadá, láska nezaniká. A skrze tuhle lásku nehledíme na Hanu jako na mrtvou, ale jako na tu, která bude zavolána a vstane. Amen
Modlitba: Bože, ty jsi síla svých vyznavačů, vykupitel svých služebníků. Děkujeme ti za všechny, kteří zemřeli v Pánu, kteří odpočívají od svých prací a jsou v pokoji u tebe. Obzvláště si připomínáme tvou laskavost a milosrdenství ke tvé služebnici Haně Jüptnerové. Děkujeme ti a chválíme tě za tvoji dobrotu, v níž jsi jí dopřál podíl na radostech pozemského života. Tvá ruka ji vedla jejím putováním. Zvláště ti žehnáme za tvou milost, která zapálila v jejím srdci lásku k tobě a zmocňovala ji až do konce, aby dosáhla vítězství. Chválíme tvé svaté jméno za to, že její zápasy a zkoušky spolu se všemi nebezpečími a nesnázemi tohoto života jsou nyní skončeny. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.