Michael Pfann
Biblický text (Jk 2,14-26):
„Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad,“ ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.
Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu?
Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka? Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti? Tak se naplnilo Písmo: ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost‘ a byl nazván ‚přítelem Božím‘.
Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry! Což nebyla i nevěstka Rachab podobně ospravedlněna ze skutků, když přijala posly a propustila je jinou cestou? – Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.“
Kázání:
Rozhovor. Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, Bible je rozhovor. A stejně tak i církev je rozhovor.
Chci mluvit o rozhovoru, a proto to dnes podniknu trochu jinak než je běžné. Nebudu ten dnešní text z Jakubova dopisu rozebírat zvláštně do hloubky. Budu se naopak snažit porozumět mu v širších vztazích. Díky tomu budu moci ukázat, že Bible není monolit, který dává jednoduché návody na život. Naopak chci ukázat, že Bible je dílo, které vznikalo v rozhovoru lidí, kteří ji psali. Proto je to živé dílo. Taková Bible vyzývá k dalšímu rozhovoru. Tak jako Bible vznikala v rozhovoru, tak i církev se utváří v rozhovoru.
Teď už ale k věci. K jádru věci jde právě i Jakub. Zabývá se totiž tou ústřední otázkou křesťanského života: otázkou ospravedlnění. Česky řečeno: jak se dostaneme do Království Božího a jak se vyhnout záhubě? Odpověď na tu otázku je hodně složitá. Já se chci dnes věnovat něčemu jinému – rozhovoru –, tak ji zjednoduším. Odpovědi na tu otázku jsou v zásadě dvě a odporují si: A) Abychom se dostali do nebe, musíme pro to něco udělat. B) Do nebe se dostaneme díky pánu Ježíši, jediné co proto můžeme udělat, je mu věřit. Když se to ještě více zjednoduší, tak se pro odpověď písmeno A používá zkratka skutky, pro B víra. A právě nad otázkou, jak to s námi bude a jakou v tom my hrajeme roli, se vede v Bibli živý rozhovor. A pravda, nejen tam.
První odpověď nám nabízí jeden z účastníků biblického rozhovoru evangelista Lukáš. Tu jsme slyšeli v prvním čtení. Ženě, v Lukášově evangeliu nelichotivě nazývané „hříšnice“, Ježíš říká: „Tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji.“ Tady se to zdá být jasné, naše víra v Ježíše stačí. Ta nás může zachránit. To říká Ježíš u Lukáše.
Další významný hlas v diskuzi představuje apoštol Pavel. Pavel byl na lidi přísný. Říkal, že jsou na tom tak bledě, že by si zasloužili leda potrestat. Když se člověk večer dívá na zprávy a občas i na sebe do zrcadla, nemůže se Pavlovi úplně divit. Podle něj se lidi sami napravit nedokážou. To všechno ovšem mění Ježíš. Ten dává lidem navzdory jejich neschopnosti budoucnost. Pavlovi setkání s Ježíšem od základů změnilo život. Jeho život je dobrým příkladem toho, jak se nenávistné tažení může změnit v mírovou misi-i. Pavel tedy po své zkušenosti tvrdí, že ne skrze vlastní zásluhy ale s vírou v Ježíše Krista se otevírá pro lidi nová budoucnost. S tím vyrazil do světa.
Tak tedy máme jednu stranu rozhovoru. Ne skutky, ale víra nás dostane do nebe.
Jakub v tom ale čul skryté nebezpečí, a proto navázal na Pavla a vedl rozhovor dál. Jakub se pravděpodobně setkával s takovými výtečníky, kteří se tvářili zbožně, vykřikovali „věřím, věřím, jsem přece křesťan“ a na druhé kašlali. Proto Jakub vyvažuje Pavla a říká „víra bez skutků je mrtvá“. Neříká, „když se budete hodně snažit, žít modrým životem a odškrtnete si jako pilný skautík dostatek bobříků, cesta do nebe je vám otevřená.“ To neříká. Věděl, stejně jako Pavel, že víra v Ježíše stojí na začátku. Ta zakládá určité životní nasměrování, které se ale dále projevuje v tom, jaký život člověk žije. Pokud se to neprojeví, je s tou vírou nějaký problém. Jakub říká totéž, co Ježíš na jiném místě Lukášova evangelia, než jsme četli, totiž, že strom se pozná po ovoci. Ano, u Lukáši je obojí.
V tom našem rozhovoru představuje Jakub ten hlas, který vyvažuje zvrácení do extrému. Nestačí pobožné řeči a zbožná gesta, ale té víře je třeba dát prostor k realizaci. Pustit ji do života.
Jakub doplňuje Pavla. Nebo spíš upozorňuje na polohy Pavlova učení, na které se začínalo zapomínat. Rozhovor Pavla a Jakuba je důležitý. Každý z nich obhajuje určitý rozměr křesťanského života, který by neměl být pro ten druhý upozaděn. To by se snadno mohlo stát, kdyby zazněl jen Pavlův hlas a Jakub by mlčel. (Člověk by pak mohl mimo jiné přehlédnout, že Lukáš neříká jen A – víra, ale i B – „ať je víra poznat ve vašem životě.“) Proto, abychom mohli vnímat tu šíři témat a oblastí života, potřebujeme rozhovor. To že jeden navazuje na druhého, znamená, že se učíme navzájem si rozumět. Díky tomu můžeme jít společně dál.
Nelze se ale spokojit s tím, že je to všechno v Bibli napsáno a máme vystaráno, prostě si to tam přečteme. Když rozhovor nad Biblí utichne, nebo z něj začnou mizet důležitá témata, člověk si znovu zadělává na problém. Na rozhovor Pavla a Jakuba navázal o 15. století později Martin Luther, který větřil problém právě v té oblasti, o níž mluvili ti dva bibličtí autoři. V Lutherově době se Pavlovy strachy naplnily. Lidi se opět začali snažit si vstupenku do nebe nejen zasloužit, ale přímo koupit skrze odpustky. Církev je k tomu pobízela. Luther začal křičet: „To si snad děláte legraci?! Kdybyste si mohli cestu do nebe zaplatit, Ježíš sem vůbec nemusel chodit a už vůbec ne zemřít.“
Za necelé dva týdny to bude 502 let ode dne, kdy Luther vyrazil s kladivem a dlouhým kusem papíru ke dveřím Wittenberského kostela. Luther se tehdy vrátil k otázce ospravedlnění, tedy k otázce, co nás přivede do nebe a jak se neřítit do záhuby. A Luther znovu říkal „jedině Ježíš. A my mu můžeme jedině věřit. Sami si to rozhodně nezasloužíme.“ Stejně jako po Pavlovi přišel Jakub, tak po Lutherovi přišel Kalvín. Ten doplňoval druhý hlas v rozhovoru a říkal: „Vaše víra by se také měla projevovat v životě.“ (Uznávám, že teď pro přehlednost jejich učení dost zjednodušuji.)
S Lutherovou reformací přišlo rozdrobení velké římsko-katolické církve do mnoha dalších církví. Než se povedlo znovu navázat rozhovor mezi katolíky a protestanty, trvalo to více než 400 dalších let. Tento rozpad církevní instituce ukazuje, co se stane, když začne chybět významný hlas v rozhovoru, nebo když je někdo v rozhovoru násilně umlčován. Začne to hnít, vřít a nějakým nezdravým způsobem to nakonec vytryskne na povrch. To neznáme jen z církve. Z vlastních rodin i přátelských vztahů známe, jak to dopadá, když se některé problémy přecházejí mlčením. A další blízké výročí, totiž 30 let od 17. listopadu 1989 nám připomíná, jak vypadá společnost, v které utichl rozhovor.
Zpět k reformaci. S reformací přišel na jedné straně konflikt. Na druhé straně se rozbujel nový život tam, kde se díky tomu pročištění stojatých vod rozběhl čerstvý rozhovor. Ten přinesl nové formy církevního a sborového života. Na jeho prozatímním konci stojíme i my tady. A doufáme, že život církve bude dál pokračovat.
Shrnu, co jsem zatím řekl. Viděli jsme na příkladu Jakuba a Pavla, že Bible je kniha, která v sobě má vývoj. Ten zajišťuje rozhovor mezi jejími jednotlivými autory. Když se člověk prokouše tím starobylým jazykem a ponoří se hlouběji, je to právě tento rozhovor, který dává Bibli její živost. Člověk s ní díky tomu nemůže být jen tak hotový. Naopak, Bible začne ovlivňovat i jeho život. To je ta její živost.
Viděli jsme také, že rozhovor je projevem života církve. Právě rozhovor, vzájemné setkávání, střetávání, spory i porozumění jsou tím, co tvoří dějiny církve a zároveň posunuje církev do budoucnosti. Sbor, společenství, společnost, kde se rozhovor nevede, nebo je omezován, tam to začíná smrdět. Společnosti, společenství, sbory, kde se rozhovoru daří, tam to kvete.
A když jsme u toho kvetení: Jestliže dnes děkujeme Pánu Bohu za plody země, a plody naší práce, které nás živí, děkujme dnes i za církev jako plod práce a života generací našich předků. Děkujme jim a hlavně pánu Bohu. Bez něj by nedošli tak daleko.
Snažil jsem se ukázat, že církev je plodem setkávání se, střetávání se a rozhovoru mezi lidmi a také mezi lidmi a Biblí. Rozhovory nad Biblí, rozhovory nad běžnými věcmi lidského života a vzájemného soužití generací lidí před námi tvoří církev, jaká je dnes. Ty generace předků, to jsou ti Pavlové, Jakubové, Lutherové, Kalvínové, ale také Vaši prarodiče a rodiče. To, jak žije církev dnes, je společným plodem života a práce našich předků i nás samých. Generace po nás, budou zase sklízet plody naší práce a našeho života. Chceme-li, aby to byly dobré plody, je třeba na nich pracovat ve vzájemném rozhovoru. Viděli jsme totiž, že rozhovor pomáhá vyvažovat extrémy a hledat společnou cestu.
Především je ale důležité se vrátit k tomu dnešnímu Jakubovi a jeho rozhovoru s Pavlem. Ten nám připomíná, jak je důležité věřit, že naše budoucnost, budoucnost lidí, světa, církve i tohoto sboru je v rukou pána Boha. Pokud jemu věříme, může naše práce, kterou tu děláme a náš život, který tu žijeme, nést dobré plody. Díky za to! Amen