Michael Pfann
Biblický text pro kázání: Ezechiel 2,1–3,3:
Řekl mi: „Lidský synu, postav se na nohy; budu s tebou mluvit.“ 2 Jakmile ke mně promluvil, vstoupil do mě duch a postavil mě na nohy. I slyšel jsem ho k sobě mluvit. 3 Řekl mi: „Lidský synu, posílám tě k izraelským synům, k těm bouřícím se pronárodům, které se vzbouřily proti mně. Oni i jejich otcové mi byli nevěrni až do tohoto dne. 4 I synové jsou zatvrzelí a mají tvrdé srdce. Posílám tě k nim a řekneš jim: »Toto praví Panovník Hospodin«, 5 ať poslechnou nebo ne, jsou dům vzpurný. Poznají však, že byl uprostřed nich prorok. 6 Ty, lidský synu, se jich neboj, neboj se ani jejich slov, když jsou vůči tobě zarputilí a jako trní, jako bys bydlel mezi štíry. Neboj se jejich slov a neděs se jich, jsou dům vzpurný. 7 Promluvíš k nim má slova, ať poslechnou nebo ne; jsou to vzpurníci. 8 Ty, lidský synu, slyš, co já k tobě mluvím. Nebuď vzpurný jako ten vzpurný dům. Rozevři ústa a sněz, co ti dávám.“ 9 Tu jsem viděl, že je ke mně vztažena ruka, a hle, v ní knižní svitek. 10 Rozvinul jej přede mnou a byl popsán na vnitřní i vnější straně; byly na něm napsány žalozpěvy, lkání a bědování. CEP Ezekiel 3:1 Řekl mi: „Lidský synu, sněz, co máš před sebou, sněz tento svitek a jdi, mluv k izraelskému domu.“ 2 Otevřel jsem tedy ústa a on mi dal ten svitek sníst. 3 Řekl mi: „Lidský synu, nakrm své břicho a naplň své útroby tímto svitkem, který ti dávám.“ Snědl jsem jej a byl mi v ústech sladký jako med.
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
všechno začíná oslovením. I tohle kázání ostatně začalo tím, že jsem vás oslovil. Nejspíš znáte ty situace, kdy přijdete někam, kde nikoho neznáte. Do nové práce, školy, města, nebo třeba na oslavu, večírek, kde nikoho neznáte. Stojíte tam jako kůl v plotě. Koukáte kolem sebe. Přejete si ideálně být doma v klidu v peřinách. Pokud nejste obzvláště komunikativní, mezi vámi a ostatními lidmi, kteří už se dobře znají, ční hrozivá propast. Zavrtáváte se patou do podlahy, jako byste se tak mohli schovat před pohledy cizích lidí. Všechno se ale změní ve chvíli, kdy k vám někdo přijde a osloví vás. Propast se pomalu začíná rozpouštět, už nejste cizí. Začínají nové vztahy. Všechno začíná oslovením. Oslovení totiž překonává propasti. Spojuje.
Oslovením začíná i Ezechielovo působení. Ezechiele oslovil Bůh. Použil k tomu oslovení: Lidský synu. Bůh – člověk. Výšiny a hlubiny. Tady dochází k jejich setkání. Oslovení překlenuje propast mezi lidmi. Překlenuje i propast mezi Bohem a člověkem.
Podívejme se, v jaké situaci se nachází Ezechiel. Leží na zemi. S tváří k zemi. Neodvažuje se zvednout oči. Měl totiž právě omračující vidění „Hospodinovy slávy“. Ta vize je tak mohutná a matoucí, že ji raději teď nebudu popisovat. Zůstává z ní Ezechielův úctyplný strach z blízkého setkáním s Hospodinovou mocí. Proto leží Ezechiel tváří k zemi. Konkrétně k zemi Babylóna. Kněz Ezechiel sem byl odvlečen spolu s dalšími Izraelci z Jeruzaléma. Ten byl zničen. Jeruzalémský chrám, v němž podle židovské víry přebývá Hospodin, byl taky zničen. Zničení chrámu a odvlečení z Izraele se v představách mnohých rovná porážce Hospodina.
Ezechiel jakožto kněz musel tu porážku prožívat zvláště těžce. Jaká je teď jeho úloha? Co má říkat věřícím, Izraelcům? Vždyť Izrael znamená „Zápasí Bůh“. A ono se zdá, že Bůh dozápasil. Za koho mají teď Izraelci kopat, když Hospodin padl? Ale právě do téhle pusté beznaděje přichází ta omračující vize a sráží Ezechiele k zemi. Ezechiel najednou chápe, že Hospodinova moc není vázána na jedno místo, na chrám. Má mnoho podob a pohybuje se, kde se jí zachce. Třeba v Babyloně, nebo jiném lidském zajetí. Bohu nepřekáží v cestě žádné propasti. Překlenuje je. Ezechiel už to pochopil, a proto před takovou mocí padá čelem k zemi.
A Ezechiel do hloubky svého pádu k zemi slyší: „Lidský synu, postav se na nohy. Člověče, vstávej.“ (Něco podobného zažil Jan ve svém zjevení, jak jsme o tom mluvili před dvěma týdny.) Mocný Hospodin se setkává s bezmocným člověkem. Hospodin z výšin oslovuje člověka v jeho hlubinách a říká: „vstávej, chci k tobě mluvit.“ Ta obrovská propast se v tom oslovení překlenuje. Člověk se stává Bohu partnerem. Ne rovným, ten rozdíl zůstává, ale partnerem. Bůh překlenuje tu propast a má pro člověka úkol. Zní to jako neuvěřitelné setkání. Nejásejme ale předčasně.
Bylo by to hezké, ale z Božího oslovení nekouká žádný rychlý profit ani okamžité štěstí. Většinou, když Bůh v Bibli oslovuje člověka, kouká z toho nějaký těžký úkol. K Abramovi promluvil Hospodin a ten musel opustit všechno, co měl a odejít ze svého rodiště. Mojžíš se musel pustit s Izraelci na cestu pouští. A tak dále. Bůh oslovuje proroky ne proto, aby jim stlal na růžích. Když se my necháváme oslovit Bohem, neznamená to, že máme automaticky snadný život. Účel Božího oslovení ale není v těch těžkostech. Ty jsou cestou náročnou, kterou ovšem člověk prochází do lepší budoucnosti. Ale, jak říkával kapucínský mnich Kryšpín z Viterba: „Do ráje se nejezdí v kočáře“.
Boží oslovení mění dráhu Ezechielova života. Dává mu nový význam a nové poslání. I jeho posláním bude právě oslovení. Má oslovit s Božím vzkazem Izraelce v Babylonií. Bude to náročná práce. Ne jedna z těch, kde si člověk může po obědě zdřímnout.
Izraelci se totiž bouří proti Hospodinu. Hledají útěchu a oporu jinde. Těžko se jim divit. Cizí mocnáři je násilím odtáhli z jejich domovů. Nechali je v troskách a vypálili jejich chrám. Tenhle náš příhraniční kraj může o podobných násilných exportech vyprávět své. Domov Izraelců je pryč. Hospodin sídlící v chrámu taky. Je pokořený, poražený. Izraelcům zůstává jen pro smích, nebo pro hněv. Člověk slýchá od lidí, kteří prožili velké utrpení – nejen v koncentrácích, ale i v různých životních krizích –, že Boha buď zavrhli, anebo se k němu naopak přimknuli. Izraelci v Babylóně, zdá se patří do té první kategorie. A znovu říkám, těžko se jim divit. Ezechiel už patří do té druhé kategorie. Uslyšel Hospodinovou slovo. Jeho oslovení překlenulo propast Ezechielovy beznaděje. Teď je čas oslovit Izraelce, překlenout tu propast, kterou si vykopali mezi sebou a Bohem.
Ezechielovým úkolem je jít mezi Izraelské vyhnance, kteří Boha viní ze svého utrpení. Mají mu za zlé, že za ně dost nebojoval v jejich těžkostech. Právě do tohoto hněvu a pohrdání má jít Ezechiel a mluvit o tom, že je to jinak. Má říkat, že Hospodin nezůstal zavalený padlými krovy Jeruzalemského chrámu. Ale nejen to. Má mezi ně jít jako prorok – kritik. Bude ohlašovat Boží hněv a soud za to, že se Izraelci místo Hospodinu klaní bezmocným parodiím na Boha. Takové jim nepomůžou. Nechtěl bych být v Ezechielově kůži. Jít mezi naštvané lidi se svým kritickým slovem. Ezechiel má oslovit ty, kteří se oslovení otáčí zády.
Na cestu dostává zvláštní výbavu. Není to helma a štít, jak by možná situaci lépe odpovídalo. Ezechiel má vidění. V něm mu jakási ruka podává knihu, která je hustě popsána nářky a bědováním. Ezechiel ji má sníst. Jestli jsou v knize zapsány nářky Izraelců nad svým osudem, nebo Boží rozhněvané bědování nad lidskou malomyslností, není jasné. Lidské a Boží starosti totiž vzájemně souvisí. Bůh ten lidský smutek a hněv slyší. Není mu lhostejný a nejsou mu lhostejné ani naše hlouposti a trápení. Mezi našimi strachy a Boží starostí nevězí nepřeklenutelná propast.
Proto Bůh oslovuje Ezechiele a skrze něj lidi. I když dělají hlouposti a bouří se proti Bohu, nejsou mu lhostejní. Bůh na své lidi nezanevírá, i když oni na něj ano. Právě tohle pochopení Ezechiel spolkl, když spořádal tu knihu plnou lidské hořkosti. Uviděl přes lidské trápení k Bohu. Zjistil, že Bůh je s lidmi v jejich trápení a hněvu. Ezechiel dohlédl až nakonec toho trápení. Pochopil, že to trápení má konec. Že mu ho dává Bůh. A s tímhle pochopením mu kniha zesládla na rtech.
Bůh oslovil Ezechiele a jeho slovo ho proniklo až do morku kostí. Bůh ho oslovil, protože má zájem o člověka. Dělá si z něj svého partnera. Bůh kárá lidi, kritizuje je i soudí. Zdravá kritika, zdravý hněv a odsouzení vin – lidské hlouposti a malomyslnosti jsou totiž cestou k uzdravení. Nemoci můžeme léčit teprve, když je diagnostikujeme. Musíme je poznat a popsat jejich příčiny. Proto i Bůh Ezechielovými ústy musí nejdřív pojmenovat všechny Izraelské, lidské poklesky, aby z nich mohl začít uzdravovat. Pak může spolupráce mezi partnery zdravě fungovat.
Právě ta ústa, která teď diagnostikují lidské poklesky – vynášejí kritiku a soud, jsou zároveň těmi ústy, která člověka oslovují. Z těch úst nakonec přijde i Boží ujištění: „Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa.“ Kritika a soud kamenných srdcí – kritika, kterou Ezechiel přináší, jsou těžkou cestou na cestě k uzdravení a spolupráci. K překonání propasti. K životní obnově. Tu Bůh nabízí i těm, kdo se vzpouzejí. A tohle všechno Ezechiel pochopí, když tráví hořkou knihu nářku. Proto mu zesládne na rtech. Propast mizí. Ezechiel pocítí Boží blízkost.
Bůh oslovil Ezechiele, oslovil člověka. Nechat se oslovit Božím slovem neznamená, že budeme mít snadný život. Boží slovo někdy připravuje hořkou cestu. A přesto může chutnat sladce jako med. Získáváme v něm totiž naději na uzdravení a ujištění, že i když kráčíme nad propastí, Bůh jde s námi. Staví nás na nohy. Dnes to může znít hořkosladce, ale jednou ta hořkost vyvane. A na jazyku zůstane jen ta sladká chuť, protože propasti budou překonány. Amen