Michael Pfann
První biblické čtení: Mt 4,1-11
Biblický text pro kázání (Gn 3,1-7):
„Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.“
Kázání:
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
lechtá vás starý Adam? Zkuste půst! To je možnost, kterou navrhuje Martin Luther. Starý Adam to je podle Luthera ta část v nás, která snadno podléhá různým pokušením. Je to právě ten Adam, který si vzal od Evy jablko a zakousl se do něj. Had si přitom se syčivým smíchem potutelně mnul ruce.
Je to pěkná skupinka spiklenců: Had, Eva a Adam. Připomínají skupinku dětí, které se před Vánoci skrývají ve špajzu a ujídají cukroví. K večeři byl stůl plný, ale vždycky se dá sníst o kousek víc, něco ještě lepšího. Pokušení na dosah ruky, je příliš vzrušující. Děti si spiklenecky špitají v komoře a chvějí se obavou, jestli je nenačapou rodiče. A samozřejmě, že načapou.
Odolat pokušení není snadné, když se tak třpytí, voní, láká. Kdo by to neznal. A není to vždycky tak romantické, jako zalézt v komoře ke krabicím perníčků a lineckého. Pokušení občas také krade, a nejen Vánoční překvapení. Pokušení někdy krade čas, pozornost, peníze, soustředění, klidné svědomí, upřímné vztahy.
Pokušení má různé formy. Například. Ve čtvrtek jsem šel naproti do Lidlu pro mléko a odcházel s plnou taškou. Je zajímavé, jak se nákupní košík podivuhodně plní. Tady ještě salámek, tady kousek sýra a tabulku čokolády. A co teprve, když mají na slevě nové nářadí. To jsou nákupy. Pak jsou také šíleně zajímavé věci na facebooku a na internetu. Člověk by nevěřil, kolik zajímavých zpráv a videí s roztomilými štěňátky jeden může nastudovat, než vyřídí jeden protivný email. Z pěti minut je hodina. Anebo naopak kolik mailů a zpráv se dá vyřešit na mobilu během večeře s rodinou. S chytrým telefonem v ruce je děsně jednoduché být hlavou úplně jinde, než tam, kde člověk právě nohama stojí. A mohl bych se seznamem pokušení pokračovat dál, z věcí ho rozšířit na lidi a tak dál. Každý si ale doplníte sami své.
Pokušení přichází, není na tom nic divného. Lákadel je holt mnoho. Proto je dobré se s ním učit pracovat. Půst, který začal tuto – popeleční – středu, je k tomu dobrým nástrojem. Není vůbec náhodou, že různé formy půstu zná snad každé náboženství. Křesťanství ho spojuje s přípravou na Velikonoce, popřípadě na Vánoce. Židé mají své půsty při příležitosti pěti velkých svátků. Myslím, že dobrou známkou blahobytu, v kterém žijeme, je zvyšující se zájem o různé druhy půstu také mezi lidmi, kteří se k žádnému náboženství nehlásí. Půst nemusí být jen cesta k hubnutí, ale také způsob vyčištění organismu od nezdravých látek, které do sebe cpeme. Ale také pročištění hlavy. Někteří lidé si čas od času dávají půst právě třeba od facebooku. Dost mých kamarádů včera ukončilo takzvaný „suchý únor“, kdy na měsíc přestali pít alkohol. Mnozí byli překvapení, že to jednak nebylo tak jednoduché, jak si mysleli a také, že měli čistou hlavu na nové nápady. Půst uvolňuje pozornost pro věci, které člověk běžně pomíjí.
Muslimové mají měsíc Ramadán, kdy se postí od rána do večera a v noci slaví. Křesťané slaví zase v neděli – to není postní den. V postním období se tak člověk učí těšit na neděli. Díky nedělní vepřové pečeni, kterou si celý týden odpíral, znovu oceňuje, že neděle je výjimečný, sváteční den. Půst pomáhá vracet pozornost věcem, které považujeme za samozřejmé a znovu se z nich těšit.
Půst se vrací i do naší protestantské tradice, která ho ze značné části odvrhla, protože půst je přece „katolický“. To je sice hloupost. Za odmítáním půstu ale stojí také oprávněné varování před snahou zasloužit si místo v nebi. Je to obrana před tím, abychom si mysleli, že když uděláme dost zbožných úkonů, když budeme dost hladovět, když budeme dost dobří, Pán Bůh nás bude mít radši. Tomu se také bránil právě Luther. V půstu viděl určitý druh tělesného cvičení, které pomáhá bojovat s pokušením. Luther se vrací k starému Adamovi a píše: „Při cvičeních a postech, bděních a pracích nemáme mít na zřeteli jen a jen ty skutky (výkony) samy o sobě, nejde tu o dny, nejde o množství a druh pokrmů, ale jedině o to, abychom v sobě potírali tu bujnou chtivost starého poživačného Adama a aby nás už přestal lechtat.“ – Lechtá Vás starý Adam? – Lutherovi ale nejde jen o bezúčelnou askezi. Na to byl moc velký požitkář s láskou k pivu a dobrému jídlu. Nepředepisuje jednotný půst. Každý sám má poznat, co ho pokouší, čemu věnuje až moc pozornosti, času a energie a od toho si zkusit dát půstu. Účel půstu Luther ale viděl v tom, aby i po tělesné stránce cituji: „nastal svátek a klid.“
Jinými slovy: Pán Bůh nás nebude mít radši, protože nejíme maso, nebo nesedíme na facebooku. Může to ale fungovat právě opačně. Když se člověk v postním období něčeho dobrovolně vzdává, ladí v sobě pozornost pro věci, kterým se obyčejně pozornosti nedostává. Na sebe, na druhé, na pána Boha. Může přitom obnovovat svůj vztah k sobě, k druhým, k pánu Bohu.
V půstu se člověk učí hledat klid, který mu běžně kradou různí žrouti pozornosti. Učí se věnovat pozornost lidem, na které třeba přes telefon nebo přes práci, nevidí. V půstu se člověk učí uklidnit a přemýšlet o sobě, o svém místě ve světě. Také o tom proč nás sem Pán Bůh postavil. Jak na to máme odpovědět? V půstu se člověk učí znovu těšit z darů, které dostává.
Od pozornosti je krok k vděčnosti. Když se dobrovolně v něčem omezíme, poznáváme cenu toho, co jsme si odepřeli. Je to jako v té pohádce. Teprve, když přestaneme solit, zjistíte jak je sůl důležitá. Případně poznáme cenu toho, co jsme objevili na místě toho, co jsme si odepřeli. Když zvedneme hlavu od práce, třeba zjistíme, že na nás někdo mluví.
Také si v postním období nemusíme odpírat vůbec nic. Je ale docela dobré využít tu dobu k tomu, abychom si více všímali toho, co k životu potřebujeme a co užíváme: co jíme, pijeme atd. Když nám na stole přistane jídlo, můžeme se zamyslet nad tím, jak dlouhou cestu urazilo, než se dostalo na talíř. Můžeme si zkusit představit všechny ty lidi, kteří se podíleli na tom, že před námi leží bochník chleba. Můžeme si představit všechny zemědělce, řidiče, pekaře, prodavače, kterým ten chleba na cestě od zrna k bochníku prošel rukama. Těm všem můžeme být vděční a poděkovat jim. Můžeme si představit cestu kuřete na pekáč – od vejce až k pečínce. Běhalo po dveře, nebo stálo v kleci? I jemu můžeme poděkovat. A kolik kilometrů urazil banán v našich ranních vločkách. Na tím vším se můžeme v půstu zamyslet a také děkovat za ty dary. Pěkný článek o tom, jak je to s cestou jídla na náš talíř, má v posledním Českém bratru Jakub Kašpar. Dobré nápady a zamyšlení pro dny půstu ve vztahu ke stvoření kolem nás, nabízí také Postní kalendář. I za dar stvoření můžeme v půstu děkovat.
S pozorností k tomu z čeho žijeme a vděčností za ty dary holt také přichází odpovědnost. I ta souvisí s tím starým Adamem, Evou a hadem. Po té, co se ti první dva v ráji zakousli do jablka, ztratili svoji nevinnost. Začali rozeznávat, co je dobré a co zlé. S poznáním získali odpovědnost. Museli začít přemýšlet o tom, jak žijí. Vysloužili sobě i nám ten těžký úkol etického rozhodování. I my si musíme těžce lámat hlavu s tím, co je dobré a co zlé. Je to práce, která nikdy nekončí. Se svobodou jsme dostali odpovědnost. Půst může být právě také takovým cvičením v odpovědnosti. Zjišťujeme, co všechno v životě využíváme. A můžeme přemýšlet také o tom, co všechno z toho opravdu potřebujeme. Popřípadě, jestli by se to dalo udělat také jinak. Jestli opravdu potřebujeme banány z Kostariky, když mají i jablka z Polabí. Přiznávám se, že sám v tomhle vnitřním boji často prohrávám.
Ale přece, půst by v posledku neměl zůstat u výčitek svědomí, že nejednáme jako bezchybní jedinci. Půst by, jak upozorňuje Luther, neměl být ani snahou dělat ze sebe dokonalé lidi. Snažíme se sice, seč můžeme, ale dokonalí nakonec sami být nedokážeme. Těch pokušení je vždycky víc. Starý Adam lechtá příliš záludně. Půst by proto opravdu nakonec měl být především cestou k vděčnosti za všechno to, co dostáváme. Proto také půst nekončí, ale začíná popeleční středou. Ten popel nám připomíná naší různou nedokonalost. Stojí ale na začátku. Tak jako stojí staří dobří Adam a Eva s jejich hadem pokušitelem ne na konci, ale na začátku. Ta cesta směřuje dál.
Už samo postní období je protkáno nedělemi. V neděli můžeme odložit naše neschopnosti, neodpírat si Boží dary a zplna hrdla slavit. Se vším tím dobrým, co dostáváme. S pečínkami a koláči. Můžeme pánu Bohu za všechny ty dary děkovat.
Postní období končí Velikonocemi. Připravujeme se na ně tím, že si všímáme, co všechno od druhých a nakonec od pána Boha dostáváme. Věnujeme tomu pozornost. V postním období si uvědomuje, že s těmi dary je třeba nakládat odpovědně. V postním období se také ladíme do vděčnosti za všechny ty koláče i pečínky. Ladíme se do vděčnosti za hory, louky a lesy kolem nás. Ladíme se do vděčnosti za rodinu, přátele a lidi, které různými způsoby potkáváme. Postní období proto vrcholí Velikonočními svátky. Slavíme při nich, že i když podléháme tisíci i jednomu pokušení, Pán Bůh k nám v Ježíši přichází. Sám za nás nad tím pokušením vítězí. Jemu můžeme být vděční, že ta cesta pokračuje, i za ta pokušení. A tak, i když nás starý Adam lechtá, seč může, naposled se směje někdo jiný! Amen
Písně: 177.1, 209, 189, 545B, S 207, 384
Texty: Introit: Ž 91,11n , 1. čtení: Mt 4,1-11, Kázání: Gn 3,1-7, 3. čtení: Žd 4,14-16