Michael Pfann
Vrchlabí a Strážné 5. 7. 2020
Texty: Introit Dt 32,11n, 1. čtení Iz 66,7-14a, Kázání Rút 1,1-17, 3. čtení Jan 11,25n, Požehnání Rút 2,12
Písně: Vrchlabí: 177.1549, 225, 684, S 364, 686
Strážné: S 86, EZ 225, S 147, S 148, S 364
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
jistě znáte to označení „slabší pohlaví“? Potom, co jsem byl už podruhé u porodu, si marně lámu hlavu nad tím, koho vlastně označuje.
Jak vidíte, moje dnešní kázání je ovlivněno mými nejčerstvějšími zážitky. Chci dneska mluvit o tom, co mi vrtalo hlavou, když jsem jako takový nepříliš užitečný příručník spíše přihlížel, než asistoval u manželčina porodu. Mimo mnoha jiných věcích, které se mi při tom honily hlavou, se mi stále vracela jedna otázka: Jak je to u všech všudy možné, že se v lidských dějinách mohl prosadit ten dojem, že muži by měli mít nějaké silnější, nebo dokonce nadřazené postavení nad ženami. Přijde mi to tak absurdní, až je mi o tom skoro hloupé mluvit. Ale asi to jinak nejde.
Pobuřuje mě, jak se může cítit jako silnější nebo dokonce nadřazený, někdo kdo nerodí?! Někdo kdo nezažil na vlastní kůži porod. Jako pozorovatel jsem ho vnímal jako zkušenost, kde se úplně nerozlučně snoubí slabost s neuvěřitelnou silou. Takovou silou, že nevím, kde bych ji v sobě vůbec hledat. Přijde jako naprostá nehoráznost, jak se může nadřazeně a silněji cítit někdo, kdo neprožil porod i všechno, co mu předchází i následuje?! Proto chci dneska mluvit o silných ženách.
Abych se k tomu mohl dostat, řeknu nejdřív něco o tom, jak se v Bibli – také – mluví o Bohu. Lidí si zvykli často vykreslovat Bohajako pána. Jako mocného krále – muže, který silnými pažemi panuje nad světem. V Bibli přitom nacházíme mnoho míst, kde je Bůh popisován i vlastnostmi, které než chlapskou sílu dávají cítit spíše mateřskou péči. Ten dnešní úvodní verš z páté knihy Mojžíšovy spojuje sílu s něžností. Bůh se v něm vznáší jako orel a bdí nad svými lidmi. Zároveň je mateřsky něžně jako orlice ptáčata skrývá pod křídlem. Nosí je v náručí.
Podobné připodobnění používá i Ježíš. Zpívali jsme s Janem Karafiátem „co k slepici kuřátka, k ochraně tvé hledíme laskavý Hospodine“. Ta píseň navazuje na Ježíšovo slovo, které říkal lidem v Jeruzalémě. Ježíš je oslovuje jako děti, které k sobě chtěl shromáždit tak, jako pod svá křídla kvočna shromažďuje kuřátka. Jen si představte tu matku kvočnu, která v bezpečí načechraného peří ochraňuje malá kuřata. Mateřský Ježíš.
A v dnešním prvním čtení Izajáš mluví o vysněném městě Jeruzalému v ženském rodě jako o rodící matce. Matce, která rodí boží lidi a zcela mateřsky o ně pečuje. Dokonce je i kojí. Četli jsme přímo:
„Budete sát do sytosti
potěšení z jejích prsů,
budete s rozkoší pít plnými doušky
z prsů její slávy.“
A dál Izajášovými ústy přímo o sobě mluví Hospodin takto:
„Budete sát nošeni v náručí,
hýčkáni na kolenou.
Jako když někoho utěšuje matka,
tak vás budu těšit.“
Hospodin je zde popisován jako matka, která své děti nosí v náručí, hýčká na kolenou, utěšuje a těší.
Bůh jako orel a orlice, Ježíš jako kvočna ochraňující svá kuřata, Bůh jako matka. Jsou to krásná přirovnání. Obrazy bezpečí. Bůh v nich slabé lidi něžně chrání svou silou, aby i oni u něj mohli čerpat sílu. Jsou to krásné obrazy o dětech a rodičích. O slabých lidech a něžném Bohu.
Ukazují jednu ze stránek, z nichž se s Bohem setkáváme – tu mateřskou. Přijde mi výjimečně důležitá. Takovýto mateřsky něžný Bůh je přístupný, blízký. Všimněme si také, že v těchto mateřských obrazech Boha není ani stopy po slabosti, kterou lidé často chtějí připisovat ženám. Zpátky tedy k silným ženám. A nezůstaňme přitom jen u žen jako matek.
Bible o silných ženách mluví, ale je třeba číst pozorně. Stejně jako každý spis je totiž i Bible do značné míry produktem své doby. V Bibli se dozvídáme mnoho o Bohu, o víře lidí v Boha. Dozvídáme s v ní ale také mnoho o době a společnosti, v které Bible byla psána. I bibličtí spisovatelé byli silně ovlivněni společenským řádem, který dával přednost mužům před ženami. Bibli je proto třeba číst důkladně, abychom dokázali rozlišovat. Jedině tak můžeme porozumět výpovědím o Bohu a nenechat si přitom zastřít zrak výpověďmi o tehdejší společnosti.
I příběh o Noemi a Rút, který jsem četl, má v sobě obojí. Je to příběh o silných ženách a o jejich víře v Boha. Čteme v něm ale také, že Noemi a Rút jsou ženy, kterým byla společností přisouzená závislost na mužích. Otcích, manželích a synech. Ti jim ale zemřeli. Tchýně Noemi a snacha Rút, dvě navzájem téměř cizí ženy, zůstaly samy. Samy v zemi, kde Noemi byla cizí. Ve chvíli velké opuštěnosti, v oslabení Noemi projeví neuvěřitelnou odvahu a sílu. Chce se vydat zpět do své země, Izraele – sama. Vybízí snachy po svých zemřelých synech, ať si najdou nové muže a ji nechají být. Sama se chce vydat na cestu. V reakci na to v mladém věku ovdovělá Rút projeví neuvěřitelné odhodlání a sílu. Nenechá svou starou tchyni samotnou. Spojí svůj život s jejím, a vydá se pryč ze svého domova do Izraele. Rút se stává cizinkou bez zabezpečení. Bez muže, bez vlasti. Jen se starou, bezbrannou ženou.
Rút doprovodí své odhodlání jedněmi s nejdojemnějších a zároveň nejsilnějších slov Bible. Pro svou sílu často bývají ke čtení na svatebních oznámeních jako závazek novomanželů. Přitom je řekla mladá snacha staré tchýni. „Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.“ Ve světě, kde zabezpečení a sílu ženám zajišťoval muž, tyhle dvě osamělé ženy spojily své životy doslova na život a na smrt. Nenechaly se znehybnět nepřízní osudu ani společenskými konvencemi. Nenechaly své životy dál určovat druhými. Ve chvíli největší slabosti projevily nebývalou sílu. S důvěrou v Boží péči našly svoji samostatnost. A odvážně se pustily do boje o svůj život.
Jistě i nadále v jejich příběhu budou hrát významnou roli muži. Jinak to tehdy ani moc nešlo. A ostatně, proč taky ne. Z nového manželství Rút ostatně vzejde důležité potomstvo. Důležité ale je, že Noemi a Rút už nebudou dál pasivními postavami svého příběhu. Samy ho utvářejí. Díky jejich odvaze, samostatnosti a síle se jednou narodí král David. Bez síly kdysi slabé Rút by jednou na svět nepřišel ani Ježíš. Ten, který k sobě své děti chtěl shromáždit jako kvočna kuřata. Nic z toho by nebylo, kdyby Noemi a Rút nechaly i nadále svůj život určovat jen okolnostmi a druhými lidmi. V jejich průbojnosti a samostatnosti se zrodila jejich síla.
Když mluvím o silných ženách, musím v těchto dnech zmínit ještě jednu z nich. Zítra si sice připomínáme muže, který s velkou silou hájil svojí víru až do smrti – Jana Husa. Já chci ale ještě jednou vzpomenout na jinou ženu, na Miladu Horákovou. I ona si až do smrti nechala nést vírou v Boha a uchovala si tak uprostřed vnější slabosti neuvěřitelnou vnitřní sílu. Svědčí o tom její dopisy z posledních dní ve vězení. Stojí rozhodně za čtení.
V posledních týdnech bylo o Horákové řečeno mnoho. Možná jste někdo sledoval diskuzi, která se vedla nad způsobem, jak byla památka Horákové připomínána. Totiž na mnoha místech vyvěšovaným heslem: „zavražděna komunisty“. Problém toho hesla je, že pokud Horákovou připomínáme – především – jako tu, která byla „zavražděna komunisty“, jen jako oběť, zplošťujeme celý její život do momentu její smrti. Nechali bychom její dějinný obraz určit jejími vrahy. Zůstala by pak v paměti jenom jako ta, „kterou zabili komunisti“. Upřímně řečeno, z vlastní školní docházky jsem si toho o ní víc než popravu neodnesl.
Až když člověk koukne dál, za smrt Horákové, na Horákovou samotnou, teprve se dozví něco o ní samotné. Teprve pak za sebe začíná mluvit ona sama. Až pak zjišťujeme, že byla také matkou, manželkou, ale také odbojářkou, sociální demokratkou, bojovnicí za ženský práva, dokonce i zakladatelkou časopisu Vlasta (!), věřící evangeličkou a tak dál. Je to podobné jako s Noemi a Rút. Když za ně přestanou mluvit okolo stojící muži – jako já teď –, začínají za sebe mluvit ony samy. A je to síla. A stejně tak je síla, když posloucháme mluvit Miladu Horákovou samotnou.
Horáková byla jistě v ještě podstatně bezvýchodnější situaci než Rút a Noemi. Přece ale její následující slova z vězení v něčem připomínají Rút, která se uprostřed své tísně obrací k Izraelskému Bohu. Čteme: „V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kasematech, v Principově cele č. 8, poznala jsem, co je to Bůh, a pocítila jsem, že mne Bůh přijal.‘ Nyní to vím určitě.“ Ve slabosti vězení Horáková cítila sílu Božího přijetí. O Bohu, který dává lidem sílu v jejich slabosti, jsem mluvil na začátku.
Často mluvíme v kostele o naději a lásce, které přemáhají smrt. Nebývá snadné těm slovům dodat dostatečnou přesvědčivost. Málokdy je člověk totiž slyší s takovou přesvědčivostí jako z posledního dopisu Horákové. Několik hodin před svou smrtí píše své rodině:
„Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. – Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu.“ Horáková byla vydaná na smrt. Z hlediska tělesného podlehla, do té míry byla slabá. A přece uprostřed té slabosti v jejích slovech vidíme ohromnou vnitřní sílu. Čteme pevné přesvědčení, že tělesná smrt nemá poslední slovo. Horáková cítí, že její láska se rozmnožuje v dalších životech. Pokračuje v jejích blízkých. V dalších lidech jde dál za její smrt. Tak Horáková vítězí nad svými vrahy. To je síla.
Abych na závěr shrnul, co jsem dnes povídal: Začal jsem tím hloupým označením „slabší pohlaví“ a pokračoval o silných ženách. Mluvil jsem o slabosti a neuvěřitelné síle rodící ženy. Mluvil jsem o mateřské Boží péči, v jejímž bezpečí slabí lidé získávají sílu. Viděli jsme, že někdy se uprostřed velké slabosti rodí největší síla. Amen