Vrchlabí a Strážné 3. 10. 2021, Michael Pfann
Texty: Introit 104,27n, 1. čtení Mk 8,1–10, Kázání 2 Kor 9,6-15, 3. čtení Dt 8,17n, pož. Dt 8,7-9a
Písně: Vrchlabí: S 319, 618, 545B, 548, S 345, 635
Strážné: S 319, S 143, 545b, S 118, S 90, S 109
Milé sestry a milí bratři, milí přátele,
dnes je neděle díkuvzdání. Já při ní chci mluvit o vděčnosti a velkorysosti, o vděčnosti, která se projevuje velkorysostí. Tak to totiž čtu v těch slovech apoštola Pavla, zejména: „Vším způsobem budete obohacování, abyste mohli být velkoryse štědří.“
Tady před stolem páně leží plody letošní úrody. Přinesli jsme je sem jako symboly toho, že jsme Pánu Bohu vděční za to, že se o nás dobře stará. Před stolem Páně je také připravená zatím prázdná nástěnka. Na lavicích před vámi leží lístečky ve tvaru kytky a tužky. Přemýšlel jsem totiž, za co všechno můžeme děkovat, za co byste třeba rádi děkovali vy. Říkal jsem si, že bych nerad něco z toho opomněl a zároveň, nemůžu natěsnat do kázání úplně všechno a taky jsem úplně nechtěl mluvit za vás. Pak mi došlo, že vlastně bude nejsmysluplnější poprosit vás, abyste vy sami vyjádřili, za co chcete pánu Bohu poděkovat. Proto bych vás rád pozval ke spolupráci. K tomu slouží ty papírky. Zatímco budu mluvit, můžete se ohlédnout do uplynulých dní, týdnů, měsíců nebo třeba i let a zamyslet se nad tím, za co jste pánu Bohu zvláště vděční a zároveň jste ochotní o tom říci i nám ostatním. Napište to prosím na ten papírek. Na konci kázání vás poprosím, abyste postupně přišli dopředu a papírek se svým díkem přišpendlili na tabuli. Svoje díky přidají i děti z nedělky. Já se pak alespoň část vašich díků pokusím vtělit do modlitby díkuvzdání před Večeří páně. Tabuli s sebou vezmu i nahoru na bohoslužby do Herlíkovic, kde je právě sbor z Chrudimi, i oni se budou moci k našim díkům připojit těmi svými.
Pavel v tom druhém dopisu do Korintu píše o příjímání i dávání. Píše o tom, že protože toho v životě od Boha tolik dostáváme, nemusíme se bát posílat to dál. Toho zásadního nám neubyde. Pavel nás ovšem nenutí rozdat se do roztrhání těla – to už za nás udělal někdo jiný. Pavel nás zve. Zve nás, abychom si vzpomněli, že náš život nakonec není plodem našich rukou a dobře s tím vědomím naložili.
To, co leží před stolem Páně jsou plody naší práce. Je to stará tradice na díkuvzdání zdobit kostely ovocem, zeleninou a dalšími plody přírody. Je to zvyk ještě z dob, kdy velká část lidské práce spočívala právě v obdělávání země. Lidé sklidili pole a zahrádky, v sobotu si umyli hlínu za nehty a v neděli přinesli plody země a své práce před stůl Páně, vlastně před pána Boha. Část z toho, co tu leží jsme vypěstovali, část jsme si ale také koupili za peníze, které jsme vydělali jiným druhem práce. V německých městech, kde žilo hodně řemeslníků, bývalo zvykem kromě ovoce a zeleniny na díkuvzdání do kostela přinášet také vlastní řemeslné výrobky, plody práce řemeslníků: dřevěné hračky, ušité boty, upečený chleba, železné nářadí, a tak dál. Byl to pak výraz nejen toho, že pán Bůh se skrze přírodu, Boží stvoření stará, abychom měli co jíst a pít. Skrze vlastní výrobky lidé vyjadřovali, že i za to, co vytvoří vlastníma rukama, jsou nakonec vděční Bohu. Ten jim k tomu dává talent, zručnost, sílu, vytrvalost, odvahu i moudrost.
Můžeme se zamýšlet, jaké plody vlastní práce bychom sem sami dnes přinesli. Jiřina by možná přinesla nekonečnou řadu šanonů s účetnictvím, Dan by dodal výkresy a plány projektovaných domů, sestry Kovářová a Husarová možná nějaké učební pomůcky, mladé matky a otcové by sem nejspíš posadili nakrmené a přebalené děti, z Horského domova by přivezli navaříno a mohl bych pokračovat dál a dál. Bylo by tu asi taky hodně potištěných papírů. Ten přímý vztah mezi prací a vlastním rukama se totiž hodně proměnil. Čím dál méně toho, co vytvoříme vlastní prací, můžeme pevně uchopit do ruky a ideálně sníst. Hodnota té práce ovšem zůstává stále vysoká. Těžko například hmatatelně vyjádřit úlevu někoho, komu jsme pomohli od bolesti, nebo dobrým slovem, či nastraženým uchem podpořili ve smutku a samotě. Nezřídka vydá za dvě pracovní směny péče o blízké, nebo i sebe samotné, když vypovídá zdraví tělesné i duševní. Taky by se tu asi nashromáždilo spoustu jedniček a nul, které ukrývají tolik práce vykonávané na počítači, tu taky málokdo vidí.
Těžko tohle všechno v nějaké hmatatelné formě předložit před stůl Páně. Ale stejně to všechno můžeme předkládat Pánu Bohu a děkovat mu ať už za to, že dává sílu našim pažím, nebo vytrvalost a odvahu naší duši. Nevím, jak často to slyšíte, tak bych ještě jednou bych rád zopakoval tohle: Vaše dobrá práce, ať už za ni dostáváte peníze, nebo ji vykonáváte v domácnosti, na zahradě, nebo v péči o druhé, má velkou hodnotu a ví se o ní. Patří vám za ní po právu dík. – A zároveň nám dnešní den připomíná, že i my za to všechno, co děláme, za to že jsme toho vůbec schopni můžeme být vděční Bohu.
Něco z těch činností, které jsem jmenoval, možná i někdo z vás napíše na ten papírek a přišpedlí na nástěnku. Rád bych, aby ta nástěnka sloužila ještě dalšímu účelu. Pavel totiž jednak mluví o vděčnosti pánu Bohu. Ale právě na základě té vděčnosti – jak jsem říkal – nenutí, ale zve k velkorysosti. „Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet.“ A Pavel dodává, ať to ale každý dělá ne s nechutí a z donucení, ale z rozhodnutí vlastního srdce. „Vždyť radostného dárce miluje Bůh.“ Nástěnku s našimi díky si pak vystavíme na pár týdnu v kostele. Když to všechno uvidíme před očima, pomůže nám to uvědomit si to, za co jsme vděční, ale také, o co se můžeme podělit s druhými. Dostáváme, a proto se můžeme dělit. Neubude nám. Můžeme být vděční, a tak můžeme být i velkorysí.
Myslím, že slovo o velkorysosti od Pavla přichází v dobrou chvíli. Osobně mě hodně ničí, jak jsme před volbami ze všech stran bombardováni útoky na nejnižší lidské pudy. Slyšíme: bojte se těch a těch. Támhle ti vám chtějí sebrat práci, tihle peníze, tihle vaši zemi. Je to zásah na komoru našich strachů, hamižnosti a dosebezahleděnosti. My jako křesťané máme ale na výběr, čemu budeme naslouchat. Můžeme popustit uzdu svým nízkým pudům a sobectví. Jak je to ale nebezpečné, jsem tento týden s hrůzou zažil v Maďarsku mezi ulra-konzervativními křesťany. Svobody se tam ukrajuje jako salámu a křesťané to posvěcují. Jako vždy se začíná od těch nejslabších. Běhala mi z toho husí kůže po celém těle.
Můžeme ale taky poslouchat jiný hlas, hlas, který oč míň křičí, o to větší má hodnotu. To je ten hlas, který mluví i Pavel. Říka: „Podívejte se, co všechno od Boha dostáváte. Je to tolik, že se nemusíte bát, že vyschnou zdroje. Máte toho tolik, za co můžete být vděční. A proto můžete být velkorysí.“ „Kdo štědře rozsévá, štědře sklízí.“ Pavel zrovna v nově založených sborech středomoří vykonával velkou sbírku na podporu strádajícího sboru v Jeruzalémě. Právě v tom, že se lidé velkoryse podělí s těmi, kdo byli zrovna v nouzi, viděl živou sílu pro budování společenství. A nejen to, velkorysostí podle něj lidé vyjadřují vděčnost Bohu. Odpovídají tak na to, co dostali. A také vlastní velkorysostí, podle Pavla, křesťané mohou k Bohu přivést další lidi. Pavel říká: „svojí velkorysou štědrostí povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky Bohu.“ Ne nízké pudy, ale vděčnost a velkorysost mohou být tím, čím svědčíme o pánu Bohu.
Pavel sám se přitom přidává k hlasu a dílu Ježíšovu. Minulý týden jsem povídal o tom, jak Ježíš při setkání s pohanskou ženou překročil své vlastní vnitřní hranice i hranice vlastního náboženství a národa. Svým slovem a dobrými skutky pak už pomáhal nejen Židům, ale všem. Krátce po setkání s pohanskou ženou následuje příběh o nasycení čtyř tisíců lidí sedmi chleby, který jsme četli v prvním čtení. Čtyřka v čtyřech tisících je v Židovském myšlení znamením čtyř světových stran. V tom prvním příběhu o nasycení ne čtyř, ale pěti tisíc zbylo 12 košů chleba, jako dvanácti Izraelských kmenů. Ježíš, se tehdy ještě věnoval především těm svým. Při nasycení 4000 Ježíš už ale překročil hranice, a proto mu tentokrát zbylo sedm košů chleba. Sedm je v biblickém počítání víc než dvanáct. Sedm je plno. Sedm je číslo celého světa. Jinými slovy: U Ježíšova stolu je pro každého dost. A to je to, za to můžeme být vděční.
A zároveň vidíme, že Bůh rozdává tolik, že se nemusíme bát být velkorysí. Vděčnost nám pomáhá uvědomit si, jak je náš život bohatý. Velkorysost nám umožňuje se z toho bohatství radovat s druhými. Díky za to!
Amen