Vrchlabí 10. 10. 2021
Michael Pfann
Texty: Introit, 1. čtení Lk 13,6-9, Kázání Jon 3,10-4,11, 3. čtení 1 K 14,1.3, pož. Nu 6, 24-26
Písně: 177, S 297, S 267, Když Bůh je s námi, 379
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
skočec a fíkovník. Máme tu dva příběhy, v nichž stojí dva stromy, nebo spíš vzrostlé keře. Příběh o skočci a příběh o fíkovníku. Jsou to také ale vyprávění o spravedlnosti, o té lidské a o té Boží. O soudu a odsudku. Ale také o lítosti a sebelítosti, které přitom hrají roli. Příběhy o lhostejnosti, která nepromíjí, protože nemá soucit i o péči, která umí odpouštět, protože miluje.
Skočec a fíkovník.
Skočec je vzrostlý keř s velkými dlanitými listy a červenými plody. Jeho semena obsahují nejsmrtelnější rostlinný jed na světě – ricin. Ten v našem příběhu ale nehraje roli – snad. Jeden takový skočec, z ničeho nic, přes noc, jako z vody vyrostl na vršku naproti „pohanskému“ městu Ninive. Skočec se plazí po improvizovaném přístřešku. Zastínil všechny zbývající skuliny v jeho střeše. Pod přístřeškem sedí Jonáš a užívá si příjemného stínu. Skočec mu skýtá veškeré pohodlí, aby nerušeně mohl sledovat zkázu velkoměsta Ninive. Sám ji jeho obyvatelům jako posel od Boha prorokoval. Teď už jen čeká, až to přijde. Představuju si ho, jak tam pohodlně usazený, s mísou popcornu jako v kině čeká, až přijde ten sice krutý, ale zároveň napínavý zvrat. Jako lidé, kteří se s krvavou lačností a obscénním vzrušením chodili koukat na veřejné popravy. Jonáš čeká ve stínu skočce.
Na úplně jiném místě, v Izraeli uprostřed vinice roste fíkovník. Jeho listy připomínají listí skočce, také vypadají jako roztažené dlaně, jen o něco oblejší. Plody fíkovníků nejsou jedovaté ani v nejmenším. Naopak jsou lahodně sladké a už na dálku medově voní. Jenže tenhle fíkovník nevoní. Žádné plody na něm totiž nerostou. Už tři roky. Na vinici vchází s prázdným košíkem její majitel. Snad letos konečně neodejde znovu s košíkem prázdným. Přichází zklamání. Nenachází jediný, ani maličkatý fík. Majitel vinice se zlobí.
Zlobí se i Jonáš. Plane hněvem. Skočec nad jeho hlavou uschnul. Jeho suché listy odnáší ostrý vítr. Místo stínícího listí vítr přináší spalující horko. Vzduch téměř hoří, Jonášovi hoří tváře z ostrého slunce a uvnitř hoří vztekem. Je mu líto, že skočec uschnul. Ještě ale víc mu je líto, že přišel o stinný přístřešek. Lituje sám sebe. Proč má, chudák, tolik trpět v takové výhni pekelné. V té se teď přece měli smažit ninivští. Jako by kus jedu ze semen skočce skanulo do Jonášovy duše. Na popravu Ninivanů se přece přišel podívat. Jim se nic neděje, a on sám lapá po dechu s vyplazeným jazykem jak uřícený pes. „To má být nějaká spravedlnost?! Já trpím, aniž bych něco zlého udělal! Přitom oni měli dostat, co proto, jak si po právu zasluhují!“ Tohle Jonáš vyčítá přímo Hospodinu. Dohaduje se s ním.
Mezitím probíhá podobný rozhovor i na vinici pod fíkovníkem. Majitel vinice přichází za vinařem, zahradníkem, který o jeho vinohrad v potu tváře svědomitě pečuje. „Vezmi sekeru a pokácej ten strom.“ říká pán vinice svému podřízenému. „Už tři roky sem s nadějí přicházím a těším se na sladké fíky. Hledám je mezi listím. Nic nenacházím. Čekám sladké plody a odcházím z prázdnou. Takhle to není správně. Co kdyby tou svojí neplodností nakazil i ostatní stromy. Vezmi sekeru a udělej s ním krátký proces.“ Takhle pán vinice snad po právu, ale bez lítosti odsuzuje vzrostlý strom k zániku. Vinař se nadechuje k odpovědi.
Na kopci nad Ninivem Jonášovi odpovídá Hospodin. „Je dobře, že planeš takovým hněvem, Jonáši?“ ptá se ho Hospodin. Ukřivděný Jonáš se zlobí. Zlobí se kvůli stínu, o který přišel. Ale také kvůli výkonu spravedlnosti, o nějž přišel. Hospodin ho jako proroka poslal do Ninive, aby tamní obyvatele upozornil na to, jak zle žijí. Jejich život nenese sladké fíky, ale jedovatý ricin jako skočcová semena. Jonáš se vzpouzel a před svým posláním se snažil všemožně uprchnout, ale bouře na moři i velryba ho donesly na místo určení. Ryba ho vyplivla na břehu. Jonášovi nezbylo než jít vyřídit Boží soud nad Ninivem. Tři dny chodil po městě a křičel, že Ninive bude zničeno. Musela to být dost strašná zkušenost, chodit po ulicích a vyřvávat do oken, že všichni zemřou. A tak si po všech těch úhybných manévrech a plahočení Jonáš sednul na kopec, že si alespoň vychutná zaslouženou odplatu nad těmi hříšníky, které sám odsoudil. On sám je z obliga. Ale aby toho nebylo málo, najednou mu praží slunce na utrmácenou hlavu. „Tolik jsem toho, chudák, vytrpěl a teď tohle. Ještě abych se nezlobil. Zlobím se až k smrti.“ odpovídá Jonáš Hospodinu se sebelítostí.
Rozzlobenému pánu vinice odpovídá vinař. Zahradník, který se o fíkovník staral, ho nechce jen tak nechat pokácet. Stojí tu tři roky, nebo možná i déle a on o něj celou tu dobu svědomitě pečuje. Dává mu vodu, okopává a hnojí ho. I fíkovník potřebuje svůj čas, než nasadí plody. Od zasazení nikdy neplodí dříve než čtvrtý rok. A i pak mohou přijít neplodné roky. Stromy to tak zkrátka občas mají, podobně jako lidi. Ostatně, plody teprve mohou přijít. Copak může zahradník fíkovník nechat jen tak padnout?! Snad by to i bylo spravedlivé. Ale možná by to byla spravedlnost příliš ukvapená, necitlivá.
Podobnou Boží odpověď ninivským vnímá i Jonáš. Ano, Bůh změnil názor. Bůh nakonec rozhodl, že Ninivské nepovraždí. Jonáš jim vyřídil varování, které jim Bůh – ne Jonáš –, ale Bůh poslal. Bůh varuje a Bůh soudí, Bůh, ne člověk. Oni ho vyslyšeli a chytili se za nos. Ninivští si uvědomili, že žili jedovatý, toxický život. Přiznali svoje chyby sobě, před ostatními i před Bohem. Prosili o odpuštění a skoncovali se svými násilnostmi. Přestal z nich prýštit jed. Vždyť o to snad přece šlo. Copak by je měl Bůh teďka povraždit, když začali žít slušně? To nedává smysl. Snad by někdo mohl říct, že by to bylo spravedlivé: za špatný čin, náleží tvrdý trest. No ano, ale kudy mezi lidi přichází dobré věci, než když odstraní ty špatné a udělají prostor dobrým? Tomu se říká od-puštění. Jako když se ze studně odpustí špinavá voda, aby mohla natéct ta dobrá. Je třeba od-pustit. Pokud by Bůh ninivské nakonec opravdu zahubil, svět by se nestal o nic lepším místem, než byl před tím. To by byla krutá, krátkozraká, vlastně slepá spravedlnost. Spravedlnost, která nemá srdce. Copak to Jonáš nevidí?
Jedna věc je pro život fíkovníku zásadní. A to je právě ta péče, kterou mu vinař věnuje. Na ní se odvolává, když chce majitel vinice odsoudit strom k smrti. Vinař se za něj přimlouvá. Jako by říkal: „Dobře, máš pravdu, fíkovník neplodí. Dejme mu ale ještě šanci. Třeba právě touto cestou přijde dobrá změna. Dejme mu ještě rok,“ říká zahradník, „věnuju mu svoji nejlepší péči. Budu ho okopávat a hnojit. Dodám mu ty nejlepší živiny k tomu, aby na jeho větvích mohly vyrůst sladké fíky. Až ze zelené přejdou do fialovo-černé, změknou a budou vonět k prasknutí, budeš je moci sklízet a radovat se z jejich sladkosti. Když nad stromem zlomíme hůl, když ho teď usekneme, žádné dobré plody na něm už nevyrostou. To je jisté. Dej mu ještě jednu šanci, už čtvrtou v pořadí. Když to nevyjde, sekera je v tvojí ruce.“ Takhle mluví zahradník, který o svoji vinici dobře a s láskou pečuje. Nezavírá oči před spravedlností. Když se ani za rok nic nezmění, bude holt třeba dát jí průchod. Ale jeho vnímání spravedlnosti nepostrádá srdce, nedělá rychlé odsudky, ale je otevřené změně k dobrému. Pro ni s láskou ke svým stromům horuje.
Je zvláštní to číst, ale právě láskyplnou péči vyčítá Hospodinu Jonáš: „Já to říkal! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem! Já to říkal!“ Ukřivděný Jonáš vyčítá Hospodinu, že ty hříšníky z Ninive nepovraždil. Jak snadno se sebelítost a ukřivděnost změní v nelítostnou spravedlnost, která maskuje lhostejnost, škodolibost i nenávist! Jonáš Hospodinu vyčítá, že je milosrdný, jako by mu říkal, že je měkkosrdcatý. „Takhle je nechat pláchnout! Odpuštění, pche! Jen ať si vypijí svoji polívčičku.“ Jonášovi praží na hlavu a chce se mu z toho všeho tak leda umřít. Hospodin ale kontruje. „Podívej se, Jonáši, na ten svůj skočec. Je to kus dřeva a jak jsi pro něj smutný. Měls rád keř, který ze dne na den vyrostl, bez tvého přičinění. A v tom městě žije 120 tisíc lidí, to je o jeden Trutnov víc než jednou bude žít v Hradci Králové.“ S nimi Jonáš nemá žádné dočinění a proto taky žádný soucit. „Ti lidi se potácí sem a tam“ pokračuje Hospodin: „neumí rozeznat pravou od levé. S nimi tam žije spousta dobytka. Jak by mně jich nemělo být líto, když tobě je líto jedovatého skočce.“ Měl by je Hospodin snad všechny povraždit právě teď, když se začali chovat slušně? Snad by to bylo spravedlivé, ale copak Hospodin nemá srdce?
Spravedlnost bez srdce není spravedlnost ale zákonictví. Spravedlnost, která má srdce, přes zákon vidí člověka. Tam, kde se otevírá prostor pro dobrou změnu, tam Boží spravedlnost otevírá cestu a dává novou šanci. Co si o tom myslí Jonáš. Nevíme? Hospodin měl poslední slovo. Co si o tom myslí pán vinice? Také nevíme. U fíkovníku měl zatím poslední slovo vinař, tedy, zdá se, Ježíš. Oba příběhy i ten o skočci, Jonášovi a Ninive i ten o fíkovníku, vinaři a vinici zůstávají otevřené. Mohou se vyvinout dobře i špatně. Oba mají ale otevřeno ke spravedlnosti, které není slepá, ale ani laciná, ke spravedlnosti, která má srdce, a s ním i naději na dobrou změnu. Té Bůh dává další šanci. Boží spravedlnost totiž má srdce.
Amen