Vrchlabí 5. 12. 2021, Michael Pfann
Texty: Introit Ž 80,20, 1. čtení Lk 21,25–33, Kázání Iz 63,15–64,3, 3. čtení Jk 5,7-8, pož. Ř 15,13
Písně: 651, 267, 219, 276, 485
Hlavu vzhůru
Copak na nás Pán Bůh zapomněl? Nevím, milé sestry a milí bratři, jestli už jste si někdy takhle povzdechli, nebo ne. V životě ale rozhodně přicházejí situace, kdy se snadno může zdát, že Bůh je někde daleko, že se nám nebo světu vzdálil, že o nás neví, že na nás snad skutečně dočista zapomněl, nebo že snad dokonce vůbec není.
Jestli vám takové věci nikdy nepřišly na mysl, tak je to – asi – dobře. Pokud ale ano, není třeba se za to nijak stydět. Nejste první ani poslední. Bible je plná lidí, kteří v některých chvílích a někdy i na dost dlouho, získávají pocit, že Bůh je někde daleko. Někteří z nich na něj dokonce sami zanevřeli, aby ho později sami znovu hledali.
Jeden takový ztracený, zapomenutý zvedá hlas v knize proroka Izajáše. Mluví přitom za celý Izraelský lid – vyhnaný z domova, ve vyhnanství v Babylóně. I Izraelcům se zdá, že na ně Bůh snad dočista zapomněl. A nutno dodat, že i oni přiznávají, že sami dost zapomínali. Ale teď se jim v hlavě oprášily staré vzpomínky na společnou cestu dějinami, jejich pouštěmi i zelenými oázami. Probouzí starou důvěru v Boha. To jim pomáhá napřímit se, zvednout hlavu a křičet do nebe.
Vlastně docela drze si otvírají pusu, když volají do oblak. Je třeba ocenit jejich odvahu a smělost. Troufale volají na Boha: „Pohlédni z nebes, a podívej se ze svého svatého, proslaveného obydlí.“ Nelze v tom nevidět kus klukovské drzosti. Jako by říkali: „Hej ty, co si tam sedíš pohodlně kdesi vysoko, na tom svém měkoučkém trůnu. Uklizený v přepychu. Pamatuješ si ještě na nás? Slyšeli jsme tolik příběhů o tom, jak zachraňuješ lidi, jak jim pomáháš z bídy. Ale my se v bídě koupeme. Otročíme. Je nám zle. Je nám mizerně. Nikdo se nás nezastane tady v téhle studené cizině. Copak s námi soucit nemáš? Pro nás by kouska slitování nebylo, alespoň drobek milosrdenství?“
Ano, je v tom kus drzého klackovství, jako když si dospívající děti, otevírají pusu na svoje rodiče. Zkouší kam až můžou zajít. Testují meze rodičovské trpělivosti. Ale dělají to, protože vědí, že můžou. Vědí, že je druhá strana přece jen slyší. A pokud snad neslyší, uchylují se k poslednímu pokusu, jak si říct o pozornost. Spoléhají na to, že je s rodiči poutá důvěrný vztah, jehož pevnost leccos vydrží. Od „tati, sakra“, není až tak daleko k „tatínku můj, prosím tě“.
Podobně i ti volající Izraelci, jakoby se vzápětí lekli těch svých troufalých slov. Přecházejí k uctivějšímu ale i důvěrnějšímu tónu. Naléhavost však zůstává. „Jsi přeci náš Otec!“ ‚Posloucháme všechny ty příběhy o našich praotcích, o Abrahamovi, o Izraeli-Jákobovi. Jenže je nám tu tak blbě, že nám už ani ti dva nepomůžou. Ale ty jsi přeci nejen jejich otec, ale i náš. Na tebe se obracíme, protože ty nás přece dokážeš vytáhnout z kdejakého bahna.‘ Volající Izraelci hrají na notu rodinných vztahů – pečujících, láskyplných, ochraňujících.
‚Proč jsi nás nechal zabloudit takhle daleko?! Je to tak, přiznáváme, že jsme od tebe utekli. Že jsme si chtěli chodit po světě po svých, nenechat se komandovat. Starat se sami o sebe. Zařídit se po svém. No jo, ale zavedlo nás to daleko. Zabloudili jsme. Začali jsme dělat hlouposti, a vymstilo se nám to. Teď, když nám je zle, začínáme chápat, žes to s námi přeci jen myslel dobře. Potřebujeme pomoc a nemáme se na koho jiného obrátit.‘ Jako když rodiče vozí dospívající děti ve dvě v noci z diskotéky. Děti proti rodičům vzdorují, ale na jejich péči zároveň až samozřejmě spoléhají. Podle podobného principu se Izraelci v nouzi vrací k tomuto důvěrnému vztahu, který se svým Bohem mají.
Tenhle důvěrný vztah je to, co jim v prvé řadě dovoluje napřímit se, zdvihnout hlavu a volat, říkat si o pozornost. Zavolat i po dlouhé době, co neodpovídali na esemesky. Tenhle důvěrný vztah jim umožňuje říci si o pomoc, když jde do tuhého. Tenhle důvěrný vztah jim dává důstojnost, díky které i ve své špatné situaci, v otročině a pokoření napřímit záda a zdvihnout hlavu můžou. A díky tomuhle důvěrnému vztahu si mohou i postěžovat, že jsou poranění, že je to bolí, že se jim daří vážně špatně, a že se proti nim všichni spiknuli. Ono to tak taky bylo.
Tenhle důvěrný vztah jim ale také dovoluje to, co si před cizími jen špatně přiznává: totiž, že jsme leccos pokazili, že se za to snad i stydíme, a že bychom to rádi napravili. A tenhle důvěrný vztah jim také dává naději, že se dost napravit dá, že můžou najít odpuštění. A to, jak víme ze svých vztahů, není málo. Bez odpuštění se vztahy jen těžko napravují a proměňují k lepšímu. Ale právě na proměnu vztahu s Bohem, která má důsledky i pro mezilidské soužití, Izraelci doufají. Doufají, že s ní přijde také proměna jejich neveselé životní situace. Proto se směsí drzosti a pokory zdvihli hlavu a volali.
Bůh je daleko, v nebi, na trůnu a přeci je tak blízko, že ho mohou oslovovat. Jeho blízkost jim nabízí posilu v úzkosti jejich těžkých situací. Jeho vzdálenost, nebo spíš suverenita, nezávislost na lidských, politických a společenských omezeních jim umožňuje volat k němu s nadějí, že on může přinést změnu poměrů.
A ne že by Izraelci byli troškaři. Prosí, aby se Hospodin, jejich Otec mezi ně vrátil. Aby zatočil s násilnickými diktátory, kteří jim ničí život. Vrátil do světa spravedlnost. Aby je vykoupil ze sevření nesvobody.
Jak to celé má proběhnout, líčí ve věru epických obrazech. Nebesa se protrhnou, Bůh z nich sestupuje dolů na zem, až se hory potácejí. Ani si to nejde dobře představit. My tady v Krkonoších si umíme představit pořádnou sněhovou bouři v horách. Když začne fičet sníh vodorovně, jde do tuhého, někdy i o život. Ale že by se hory potácely, nebo jak říkají kraličtí, že by se hory před Bohem rozplývaly, to si neumíme představit. A do toho oheň hoří, voda se vaří, národy se chvějí a hory se znovu, ještě jednou před Bohem potácí.
Co nám ty apokalyptické obrazy chtějí říct, je, že to bude „fakt velký“. Říkají, že když jde o lidskou svobodu, je to velká věc. Že když jde o spravedlnost ve světě a pokojné soužití mezi lidmi je to velká věc. Tyhle věci jsou tak velké, že na ně lidi sami nestačí. Mají ale důvěrný vztah ke svému Bohu, a tak mu důvěřují, že on velké věci dokáže. Tyhle velké věci Izraelci čekají od Hospodina, kterému říkají otče. I nás své modlitbě naučil jeho Syn Ježíš Kristus, oslovovat Boha otče. Pomáhá i nám tak budovat ten důvěrný vztah, který otevírá naděje, vztah, který rovná záda a zvedá hlavy. Vztah, v němž nejsme sami, třebaže si tak občas připadáme. Vztah, v němž si v takových chvílích můžeme říci o pozornost. Můžeme, a dokonce máme volat k Bohu Otci, tak jako Izraelci, když jim bylo mizerně.
Křesťané navázali na důvěru Izraelců a důvěřují, že právě s Ježíšem Kristem, kterému i oni říkají vykupitel, přichází ty velké změny – svoboda, spravedlnost, pokoj. Ten důvěrný vztah jim, nám dává sílu k tomu, že se sami po svém na těch změnách snažíme podílet. Na příchod nečekáme s rukama v kapsách, ale aktivně. Věříme totiž, že i tímto aktivním očekáváním přichází světlo do tmy adventní doby. A evangelista Lukáš, říká, že když přichází, máme zpozornět. Konkrétně říká: „Napřimte se, zdvihněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ Jinými slovy: Hlavu vzhůru, velké změny přicházejí! Amen