Vrchlabí 9. 1. 2022, Michael Pfann
Texty: Introit Ž 139,17n, 1. čtení Lk 15,11-32, Kázání J 6,37b, 3. čtení Iz 55,1-3, pož. 2. Tes 2,16-17
Písně: 702, 115, 283, 392, 411
Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
to přímočaré Ježíšovo ujištění z Janova evangelia Jednota Bratrská v Herrnhutu vybrala jako biblické heslo pro letošní rok. Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. Do doby, kdy už tak dlouho musíme žít z velké části za zavřenými dveřmi, mi to slovo přijde jako krásný záblesk světla z nebe. Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.
Stává se, že při četbě hutných textů Bible z ničeho nic narazíte na krystalicky jasné slovo, které najednou ze změti řádku zazáří, až srdce zaplesá. Najednou je všechno jasné a přímočaré – alespoň na chvíli. Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. Skoro se mi k tomu ani nic nechce přidávat, vždyť je to tak jasné – nikoho nevyženu ven. Vždyť by stačilo s touhle otevřeností tvořit soužití na světě a nejednou by to bylo úplně jiné místo k žití. Když jsem si ale po úvodní radosti z toho jasného Ježíšova slibu začal přehrávat konkrétní situace, rychle přišla studená sprcha reality. Pořád žijeme ve světě plném zavřených dveří. Toho vyhánění je kolem nás pořád spousta. A často se hájí realistickým pragmatismem „kdyby tohle dělali všichni, jak by to dopadlo“, „nemůžeme přece přijmout každého.“ Sám Ježíš ve své době narazil na podobné odmítnutí. Hodně lidí se od něj po těchto slovech odvrátilo. Ale jeho to nevedlo k tomu, že by začal pragmaticky ukrajovat svoji otevřenost. Ježíš selekci neprovádí. A právě proto je potřeba si ta Ježíšova slova opakovat. A nejen to, je třeba si je připomínat v konkrétních situací.
*
Zkusím teď vykreslit pár takových modelových příběhů a u každého nabídnu dva různé konce – zavřený a otevřený.
Začneme jednoduše. Určitě to znáte: Běžíte odpoledne do obchodu koupit chleba. Podle internetu mají mít v otevřeno až do pěti, jsou sotva čtyři, tak to ještě dobře stíháte. V 16:01 berete za kliku a dveře nepovolí. Koukáte na hodinky, mají mít ještě hodinu otevřeno. A pak na dveřích čtete rukou psaný vzkaz, že dneska z provozních důvodů zavírají už ve čtyři. Rozčíleně si zanadáváte. Zůstáváte venku. Nezbývá než vytáhnout staré rohlíky z mrazáku. To je ještě dobré. S tím se dá žít.
Další možnost: Před pár dny jsme s vyrazili na výlet do hor, užít si trochu sněhu, když tady dole bylo jenom bláto. Na Mísečkách krásně mrzlo a všude bylo bílo. Vyrazili jsme pěšky na bývalé Jestřabí boudy a Vrbatovu boudu. Abychom se vyhnuli plužícím lyžařům, vzali jsme to po žluté, lesem a klečí. Před námi byly jen jedny lidské stopy, hluboko zabořené do sněhu. Šli jsme po nich. Bylo celkem pěkně, dokonce vítr na chvíli rozfoukal mraky. S malou Julianou v krosně na zádech to byla v hlubokém sněhu, který se co chvíli propadal, přece jenom makačka. Do toho vítr ostře hnal sníh do obličeje. Když se Juliana probudila a začala zimou brečet, už jsme se viděli s teplou polévkou a horkým čajem na Vrbatově boudě. Dítě se zahřeje a bude zase dobře. Když jsme se tam s vypětím sil vyštrachali, bylo samozřejmě zavřeno. Potkali jsme se tam náhodou ještě s jedněmi mladými rodiči s dítětem v krosně. Taky na zavřené dveře koukali s křivým obličejem. Naše i jejich dítě začaly brečet ve stejnou chvíli. Zůstali jsme venku. Čekal nás sestup s vymrzlým křičícím dítětem v náručí, protože do krosny už nechtělo. Ale i to se dá s výhledem na teplý byt dobře zvládnout.
Myslel jsem při té mrazivé cestě s malým děckem na rodiče, kteří se svými dětmi žádný výhled na teplo domova nemají a uvízlí bloudí jen o pár stovek kilometrů po polské hranici dál. Po dekádě vleklé války se nakonec přeci jen odhodlali. Politiku nijak moc neřeší. Ale už nemohli déle snášet zoufalství své situace. Rozbombardovaná země. Žádné vyhlídky na práci. Nedostatek jídla, nedostatek vody, nedostatek hygienických potřeb, nedostatek všeho. Část rodiny i přátel zemřela ve válce. Další odešli už dřív. Konstantní ohrožení života. Když se zdálo, že se otevírají dveře z té mizérie ven, tak nakonec přeci jen vyrazili. Opustit domov bolí. Vytvářet nový život v cizí zemi s neznámou řečí je strašně těžké. Ale i to je menší hrůza než zůstat v ohrožení života doma. Třeba si nový domov vytvoří v Evropě. Tak se zoufalou nadějí vyrazili a u bran Evropy je čekaly ostnaté dráty a namířené hlavně samopalů. Po studeném podzimu přišla mrazivá zima, sníh zasypává mrtvé dospělé i děti. I oni zůstali venku, i tady je vyhání. U plotu rádoby křesťanské Evropy to Ježíšovo Kdo přijde ke mně, toho nevyženu ven přišlo hodně zkrátka.
Ještě jeden příběh mě napadá. Mladý kluk na prahu dospělosti měl dojem, že mu celý svět leží u nohou, a tak se na ně postavil sám. Nejspíš až moc brzo. Nějak ho to celé semlelo. Na ulici, bez prostředků se mu daří špatně. Stane se to rychleji než se člověk v opojné jízdě naděje. Často teď myslí na své rodiče. Co kdyby je poprosil o odpuštění? Možná by se se vším ještě dalo něco dělat. Chce to velký kus odvahy otevírat narušené vztahy s rodiči. Ale kdysi v nedělní škole slyšel Ježíšův příběh o marnotratném synu. A tak po měsících odhodlávání zaklepe na dveře rodného domu. Dveře se otevřou jen co bezpečnostní řetízek dovolí. Syn prosí o odpuštění a řekne si o pomoc. Dveře se zase zavírají. Poprvé odešel ven sám, teď už ho vyhání. Odpuštění se nekoná, mladý muž zůstává venku. Kdo ví, co s ním bude. Ten příběh jsem si vymyslel jen napůl, když zajdete večer do parku, nebo na autobusák, pár podobných tam také potkáte.
A ostatně jak by dopadl celý ten příběh, který jsme si připomínali o Vánocích? Mladá dívka zjistí, že je těhotná. Objasnit s kým je hodně těžké. To se snoubenci vážně složitě vysvětluje. Ale stejně za ním šla. Jak by se to všechno odvíjelo, kdyby ji Josef odmítl, otočil by se a odešel? Co by se dělo, kdyby těhotnou snoubenku vyhnal? Marie s Ježíšem zůstali venku tak jak tak, a ještě museli po porodu prchnout do cizí země. Ale bez Josefa by tihle vyhnanci byli hodně zoufalí.
To bylo pár více či méně smyšlených, pár méně i hodně závažných příběhů zavřených dveří. Příběhů těch, kteří přišli a zůstali venku, přišli a vyhnali je.
*
Zkusme teď těm příběhům nahradit zavřený konec otevřeným v duchu toho Ježíšova Kdo přijde ke mně, toho nevyženu ven.
Vezmu to odzadu. Josef, to víme, Josef Marii neodmítnul. Přiznal se k ní. Vzal si ji za ženu a staral se o ní, když se ukládali k noclehu venku. Byl s Marií, když porodila Ježíše bez střechy nad hlavou. Byli spolu, když prchali do Egypta i když se z něj vraceli. O Ježíše se staral jako o svého. A snad to bylo i Josefovým přičiněním, že když dítě, které se narodilo vyhnané ven, vyrostlo v muže, který celé zástupy lidí ujišťoval: Kdo přijde ke mně, toho nevyženu ven. Ježíš lidem nabídl bezpečí a útočiště, přijetí domova, zázemí, které i nám umožňuje, abychom přijali ty, kteří za námi přichází. Jak říkal náš trenér karate Miro, když nás ve čtvrtek učil bloky a údery: „Nejdřív (jich pár) musíš přijmout, abys mohl rozdávat.“
Jak by se odvíjel příběh toho muže, který utekl z domova, kdyby si i jeho rodiče vzpomněli na podobenství o milosrdném otci? Snad by vyhákli řetízek na dveřích. Nabídli by synovi mýdlo, čisté oblečení a teplé jídlo. Jistě, knihy o sociální práci jsou plné příběhů o tom, jak je náročné budovat znovu běžný život, zbavovat se závislostí a léčit poničené vztahy. Je to těžké znovu otevřít náruč, která už vychladla. Ale pokud to rovnou nezabalíme a nevyženeme špinavce ven, léčebný, tedy spásný proces může začít – jakkoli bude náročný.
To platí i pro tu rodinu mrznoucí na polské hranici. Jistě, otevřít brány hradeb kamenných je těžké. A je to jen začátek. Proces integrace, seznamování se s jinou kulturou, jinými návyky, jiným náboženstvím je těžký pro všechny zúčastněné. Pokud ale neotevíráme pouze brány hradeb kamenných, ale také brány hradeb srdcí svých, můžeme se vzájemně něco naučit a můžou – jistě vzniknout velké problémy –, ale můžou dost pravděpodobně také vzniknout bohatství, která jsme si neuměli předem představit. Slova Kdo přijde ke mně, toho nevyženu ven přivedly toho, kdo je vyřkl, na kříž, a přesto změnily svět k dobrému. Ukřižovaný Ježíš dal světu jako vzkříšený Kristus další šanci.
A co ty mrznoucí rodinky na Vrbatově boudě? To je jednoduché. Kdyby nám tehdy otevřely dveře, děti by se ohřály, najedly zelnačky a nás by doteď nebolely ruce od toho, jak jsme Julianu museli nést celou cestu v náručí, aby brečela o něco míň. Jistě, není to nic hrozného. Dopadlo to dobře, bylo slušné počasí. Ale stejně jako uprostřed hor i v životě mohou někdy otevřené dveře rozhodovat o životě a smrti. Ostatně byla to Vrbatova bouda.
A nakonec: Přiběhnete do obchodu pět minut po standartní zavíračce. Zkusmo vezmete za kliku a ta povolí. „Máte ještě otevřeno?“ ptáte se. „Ale jo, pojďte dál, na všechno je padesátiprocentní sleva.“ No a tak samou radostí, že vás pustili dovnitř, nekoupíte jenom chleba, pro který jste šli. Koupíte taky pár koblih, koláč a flašku vína. Doma si uspořádáte malou hostinu. A když uprostřed večeře někdo zazvoní, neřeknete mu, že není vítán. Pozvete ho k večeři, protože vás z obchodu nevyhnali, a tak je na stole dost i pro ty, kteří přišli. Chleba a vína je dost, a tak toho, kdo přijde ke mně, nevyženu ven. Říká Ježíš.
Amen