Vrchlabí 16. 1. 2022
Michael Pfann
Texty: Introit 130,1, 1. čtení 2. Mojž 33,18–23, Kázání 1. Kor 2,1–10, 3. čtení Kol 3,3n, pož. Fil 4,7
Písně: 324, 275, 303, 406, 425
1. Kor 2,1–10: Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. 2 Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. 3 Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním; 4 má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, 5 aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží. 6 Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře – ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, 7 nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. 8 Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. 9 Ale jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ 10 Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží.
Na stopě tajemství
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
jsme na stopě tajemství. Existují různá tajemství. Některá tajemství lidi rajcují, každý chce vědět, co skrývají, ale rychle splasknou. Existují osobní tajemství, která si z dobrých důvodů střežíme. Pak jsou tu ta velká tajemství života a smrti, světa a věčnosti. Dotýkají se otázky po smyslu života.
Některá tajemství lákají, každý se jich chce dopídit. To bývají ta bulvárně bombastická, často ale vyprázdněná. A pak jsou tu tajemství, která vyžadují dlouhý dech. Z jejich atraktivitou to bývá různé. Někdy táhnou davy. Často se za nimi ale také vydávají jednotlivci, malé hloučky. To ale neubírá nic na jejich významu. To hledání zůstává napínavé, často hodně náročné, a přesto může dávat životu smysl.
*
My jsme na stopě právě jednomu takovému tajemství. Naše víra nám říká, že je to právě TO tajemství. To, o které jde. Skrývají se v něm odpovědi na ty velké otázky života a smrti. A přesto, zdá se, že se nacházíme právě teď v té fázi, kdy se za tímhle tajemstvím vydáváme právě v malém hloučku. V tomto týdnu byly zveřejněny výsledky sčítání obyvatelstva. Podle něj se k naší církvi hlásí 32 000 občanů. K bratřím a sestrám husitům nějakých dvacet tisíc, ke katolíkům 700 000 lidí. Ve všech případech je to velký propad oproti poslednímu sčítání před deseti lety, to nás bylo 52 000. Po listopadu 89 bylo evangelíků asi 200 000 a nejvíce nás bylo začátkem 50. let, kolem 400 000 lidí. Nechci v tuhle chvíli nabízet interpretace toho, proč to tak je. Nechci se nad těmi čísly ani hrozit. To není k ničemu dobré a není to ani potřeba. Pro dnešek se snažím ten náš hlouček vidět ve světle Pavlova psaní do Korinta. Chci se na něj dívat v příběhu hledání tajemství.
To tajemství je prostě složité na pochopení. Pavel to říká, že když k lidem mluví, chce znát jen Krista ukřižovaného. Káže Krista křižovaného. Už jste pochopili, co to znamená? Pochopili jste už, proč Bůh na svět poslal svého syna a proč ho nechal zemřít na kříži? Pochopili jste už proč, je evangelium, proč je dobrá zpráva to, že Boží syn umírá na kříži? Pochopili jste proč jeho smrt pro nás znamená život? Už jste pochopili, co znamená, že spasitel umřel za naše hříchy? Rozumíte tomu všemu? Za sebe můžu říct, že občas, trochu. Vždy znova se musím snažit tomu všemu porozumět. V některých záblescích mi význam Ježíšovy oběti dává smysl. A pak je to zase pryč a znovu se musím snažit pochopit, jak to vlastě s tím umírajícím Bohem je. A co teprve, když se to snažíte vysvětlit lidem, kteří tyhle pokusy pochopit, oč v evangeliu jde, pravidelně nepodnikají. „Vždyť je to bláznovství! Věřit v Boha, který umírá! Slabého Boha. Chceme siláka, který nás před vším ochrání.“
Celá šíře významu Kristovy smrti je prostě tajemství. Je to tajemství, které se nám čas od času částečně odhalí. Uvidíme malou část, záda toho tajemství. Podobně jako Mojžíš zahlédl jen záda, když kolem něj procházel Hospodin ve své slávě. A pak zase zmizí. A my se znovu vydáváme po stopách toho tajemství. To důležité je, že nás to tajemství strhlo a chceme jít za ním. Ale zároveň je to tak trochu zázrak, protože, kdo by se chtěl zabývat takhle složitým tajemstvím? Tajemstvím, které v řádu lidské logiky, podle běžný měřítek lidské moudrosti nedává smysl. Nelze ho pochopit žádnou exaktní metodou lidského poznání. Na jeho pravém smyslu se těžko staví nějaké mocné říše, tomu se přímo vymyká. Tomu tajemství nelze definitivně přijít na kloub, napsat o něm případovou studii a jít dál. Je to náročné tajemství. Funguje v řádu jiného druhu moudrosti. Tak se lze těžko divit, že přijdou časy, kdy se po jeho stopách vydává jen malý hlouček lidí.
*
A přece, to tajemství není exkluzivní, jen pro vyvolené. Je to tajemství, které má opravdu hluboký smysl. Sahá až na samé hlubiny pravdy o lidském životě, na hlubiny pravdy a světě. Je to tajemství pro všechny. Apoštol Pavel pochopil, že přestože nedokáže o obsahu Božího tajemství mluvit žádnou jednoznačně přesvědčivou řečí, přesto o něm musí mluvit. Uvědomil si, že mu nepomůžou žádná vemlouvavá slova. Nepomůžou mu neony ani reproduktory. Nepomůže mu církevnický populismus. Uvědomil si, že prostě musí o Božím tajemstvím mluvit, jak nejlépe umí. I když i to nejlépe jak umí vždycky bude nedostatečné. Vždycky toho víc zamlží, než poodhalí. Ale právě pro ty záblesky pod roušku Božího tajemství musí mluvit. Mluvit obyčejnou řečí, tak jak mluví lidi, tak jak mluví on sám. Bez cinkání a megafónů. Mluvit svými slovy. A přitom věřit, že ten, kdo pohne posluchače k pochopení, nakonec není on sám, ale Duch svatý.
Bez něj je to tajemství opravdu nepochopitelné. Pokud budeme spoléhat sami na sebe, tak z našich slov budou jen logické konstrukce, sladká omáčka, buřičský aktivismus, nebo moralistické strašení. Když mluvíme o Bohu, mluvíme o něčem, co nás přesahuje. Protože to nemáme v paži, nemůžeme to sami od sebe vysvětlit. Musíme se spoléhat, že do našich slov a do uší a duší těch, kdo poslouchají, nějak hrábne Duch svatý. Doufat, že Duch svatý sáhne do naší komunikace a to, co nemáme v ruce, a co přece nějak utváří naše srdce, že to do našeho svědectví pronikne. Snažíme se vyjádřit něco, co není v naší moci. Proto Pavel říká, že sám je slabý, bojí se a třese, když zvedá hlas. Není to v naší moci. A proto nezbývá věřit, že ta moc se k našim slabým slovům přizná, když budou mluvit z hloubi srdce. Snažíme se sdělit něco z tajemství, kterému sotva sami rozumíme. Proto nám s naší řečí musí někdo pomoci.
Vždycky znovu si uvědomuju, jak jsou naše slova nedostatečná, když mluvíme o své víře. Říkám si, vždyť je to přece tak jasný: „Pán Bůh nás má rád, a proto můžeme mít rádi my sebe navzájem.“ V momentě, kdy tu větu dořeknu, si uvědomím, jak zní banálně. „Vždyť by to Boží tajemství, to osvobození, které nám dává ukřižovaný Kristus, mohlo proměnit celý svět. Jen kdyby to někdo poslouchal.“ Říkám si. Jenže slova nedokážou to tajemství obsáhnout, a proto zůstává skryté. Nezbývá než se stále znovu snažit ho pochopit, mluvit o něm a doufat, že to rozhodující udělá Duch svatý.
*
Neodpustím si malou odbočku. Dnes je to na den přesně 53 let ode dne, kdy se upálil Jan Palach. Jeho oběť byla v určitém smyslu projevem radikální bezmoci. Věděl, že nedokáže žádnými slovy zastavit šněrování svobody. Věděl, že slovy nedokáže vyburcovat rezignovanost politiků a společnosti, která to betonování nesvobody usnadňovala. Sáhl k činu, který jeho samého uvrhl do slabosti. Uprostřed plamenů a vůči následné smrti byl slabý a osamocený. Jeho smrt nezvrátila nástup normalizace. A přesto jeho pouze na první pohled marná oběť dodala odhodlání, snad i odvahu, nebo pocit odpovědnosti jednotlivcům, malým hloučkům lidí. Inspiroval, to česky znamená vdechl lidem ducha k tomu, aby objevili vnitřní zdroje, které jim pomohou v rámci vlastních možností nerezignovat a stavět se nesvobodě na odpor. Není náhodou, že po dvaceti letech to byl právě lednový Palachův týden, který se stal první vlaštovkou listopadových demonstrací.
Jakou to má souvislost? Jsou to malé nezřetelné proudy, slova, činy jednotlivců, malých hloučků, která nakonec mění svět. Jsou to ti, kteří se nějak setkali s tím pravým tajemstvím. Alespoň mrknutím nahlédli do hlubin existence. Zahlédli záblesk pravdy, která zavazuje i osvobozuje zároveň. Boží duch jim zprostředkoval alespoň kusou zprávu z hlubin Božích.
*
Jsme na stopě tajemství. V České republice je nás hlouček, v rámci světa jsme součástí obrovského těla Kristovy církve, v příběhu Božích dějin jsme součástí dlouhatánského zástupu svědků. Ať už jsou nás masy, nebo hlouček, nepřestávejme věřit, že
„co oko nevidělo, a ucho neslyšelo,
co ani člověku na mysl nepřišlo,
připravil Bůh těm, kdo ho milují.“
Bůh pro nás připravil věci, o kterých nemáme ani páru. Jsme na stopě tajemství. A s tajemstvím přímo souvisí moment překvapení. Není to v našich rukou. Na nás je, abychom se stále znovu snažili objevovat to tajemství. A nechali se překvapovat tím, co dělá. Je na nás abychom se o to našimi nedokonalými slovy dělili s ostatními. A přitom věděli a věřili, že nakonec to je v rukou Božího ducha, který má do hlubin Božího tajemství přístup. Tak se mu nepleťme pod ruce. Můžeme se spolehnout na to, že nás překvapí. Amen