Jakub Kašpar
Základ kázání (Mt 8,5-13):
„Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“
Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“
Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil.“
Kázání:
Ježíš přichází po kázání na hoře do Kafarnaum. Kafarnaum bylo město na břehu Galilejského jezera a zároveň to bylo město pohraniční. Bylo téměř na hranicích mezi Galileou a Dekapolí, Desetiměstím, které tou dobou bylo také nazýváno římskou provincií Sýrie. To na vysvětlenou, kde se tam vzal římský setník, tedy důstojník ne úplně bezvýznamný, neboť mu podléhala setnina římských vojáků. V římské armádě tehdy sloužili římští občané nejrůznějších národností – Římané, Řekové, Syřané… ale nikdy Židé. To nebylo možné. Proto víme, že setník z našeho příběhu nebyl Žid. Co do národnosti je to vlastně jedno, ale důležité to je proto, že nebyl zcela jistě věřícím Židem, byl to pohan.
I my se dnes scházíme k oslavě Pána a ke slyšení jeho Slova ve městě pohraničním. Jsme na hranicích s Polskem, jsme na hranici kraje.
Setník přichází za Ježíšem z obavy o život svého sluhy, nebo dokonce otroka (tak to čteme v Lukášově podání téhož setkání – a k Lukášovu vyprávění se ještě několikrát vrátíme). Přichází z obavy o to, že jeho sluha překročí hranici – mezi životem a smrtí. Přichází – on, důstojník císařské armády – aby prosil za někoho, kdo mu není roven, ať už jde o vojenského sluhu, nebo dokonce jeho důstojnický majetek, tedy otroka. V každém případě setník svou prosbou překračuje hranice – hranice společenského postavení.
Tehdejší izraelská společnost byla těmito společenskými hranicemi rozdělena dost tvrdě. Ve společnosti české si to dnes vlastně ani neumíme představit. Pro věřící Židy byli pohané za hranicí. Za hranicí Boží pozornosti a přítomnosti, za hranicí možnosti spásy. Byli těmi, kdo jsou venku, ve tmě, tam, kde je slyšet pláč a skřípění zubů. Do pohanských domů pravověrní Židé ani nevstupovali. Byly pro ně nečisté.
To tedy nepochybně vědí oba – Ježíš, učený židovský rabi, ale i římský pohanský důstojník. Přesto se setník, ze strachu že jeho sluha překročí hranici života a smrti, rozhodl překročit hranici náboženství a oslovuje židovského Mistra s prosbou o pomoc. Veliký musí být jeho strach o život sluhy, veliká musí být ale také jeho víra v Ježíšovy schopnosti, v Ježíšovu moc uzdravovat. A ukazuje se ještě větší, když po Ježíšově příslibu, že přijde k setníkovi a sluhu uzdraví (nebo se spíš Ježíš nevěřícně ptá, jestli to setník myslí vážně a opravdu chce právě po Ježíšovi, aby sluhu uzdravil on – Žid pohana? Z řeckého originálu to vlastně není úplně jasné!)…
Tak tedy po Ježíšově pozitivní reakci bere setník trochu zpátečku, nechce Ježíše vystavit nutnosti vstoupit pod pohanskou střechu a vyznává se z víry ještě hlubší – „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.“ On, okupační velitel, oslovuje židovského učitele (ve svých očích možná ještě víc léčitele) uctivým „pane“ a uznává sám sebe za nehodného toho, aby k němu Ježíš přišel osobně domů. V Lukášově evangeliu dokonce považuje sám sebe za tolik nehodného, že o to, aby zašli za Ježíšem s prosbou o uzdravení jeho sluhy, prosí židovské starší. A ti jdou, protože podle nich je Ježíšovy pomoci „hoden, neboť miluje náš národ, i synagógu nám vystavěl.“ (Lk 7,5)
Setníkova slova jsou dnes dokonce součástí katolické liturgie, i když v poněkud pozměněné podobě: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jenom slovo, a má duše bude uzdravena.“ Setníkovi ale nejde o žádné zásluhy. Těch by, přinejmenším ve svých očích, našel nejspíš dost a dost. Neříká, že si Ježíšovu návštěvu nezaslouží, tedy že kdyby se třeba víc snažil, tak by se situace změnila a on by si ji už zasloužit mohl. Říká, že toho není hoden. Je jiné víry, jiné národnosti, ví, že takové překročení hranic by pro Ježíše bylo velmi problematické. A jeho víra v Ježíšovu moc je taková, že podle ní k uzdravení člověka stačí jenom jediné slovo. Uzdraven bude i na dálku.
Setník svou důvěru v Ježíšovy schopnosti vysvětluje pěkně po vojensku. „Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“ Ví, že může manipulovat svými podřízenými jediným slovem. Dá rozkaz a vojáci se pohnou, jednotka udělá manévr. Stačí jenom slovo… Protože k tomu má jako velitel moc. Nebo ještě lépe řečeno – pravomoc. Je to jeho výsostná kompetence. Svěřená mu někým, kdo je nad ním – velitelem legie, potažmo samotným císařem.
A náš setník věří tomu, že Ježíš je také obdařen pravomocí od někoho, kdo je nad ním. A zjevně i nad setníkem. Protože setníkovy rozkazy stačí k tomu, aby lidé překračovali hranice států, ale k překročení hranice života a smrti směrem k životu je jeho kompetence nedostatečná. Takový rozkaz ale, podle setníkovy víry, může efektivně, tedy účinně, vydat právě Ježíš.
To je velmi důležitá součást víry, umět rozpoznávat hranice svých schopností, být si vědom svých mezí. Víry v Boha i víry v sebe – sebedůvěry. Na obdělání zahrady je naše moc dostatečná. Na to, aby bylo příhodné počasí a úroda vzešla, prosperovala a dozrála jsme ale malí páni. To je mimo naši (pravo)moc. Můžeme léčit, s dnešní medicínou 21. století můžeme uzdravovat mnohé, u kterých by to ještě relativně nedávno nepřipadalo v úvahu. Ale přimět druhého, aby uvěřil v možnost uzdravení, aby do svého srdce dokázal vrátit vědomí smyslu života, aby se mu vrátila naděje, aby přijal víru v záchranu duše – na to ani moderní medicína nestačí. Na to člověk sám nestačí.
Ježíš se poté obrátí ke svým učedníkům a říká: „Tak velkou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.“ Tedy opět překračuje hranice mezi věřícími a pohany. V Izraeli viděl přece už velké množství víry – mezi svými učedníky, u malomocného, kterého uzdravil hned poté, co sestoupil z hory, kde kázal zástupům, kteří také přece věřili přinejmenším v důležitost jeho Slova. Ale, světe a Izraeli div se, největší víra, s níž se setkal, je víra pohana – a ještě navíc okupanta. Víra někoho, kdo je v tmách, kde slyšet je jen pláč a skřípění zubů, víra někoho, o němž pravověrní nevěří, že se ho týká Boží spása…
A právě v tom je Ježíšovo evangelium tohoto příběhu. Boží ohledy, Boží pozornost, Boží láska se týká všech. Není omezená na ty, kdo o sobě tvrdí, že jsou věřící, není omezená na žádný národ, žádnou církev, platí všem, nemá žádné meze, žádné hranice. Boží láska nepůsobí uvnitř církve, ale i za jejími hranicemi.
Možná stojí za to připomenout i to, že ani Matouš, ani Lukáš, neříkají nic o tom, že by se ze setníkova sluhy nebo setníka samotného stali Ježíšovi učedníci, posluchači, Kristovci. Ani slovo o tom, že by po tom zázračném uzdravení na dálku požádali o křest, přihlásili se do církve a začali platit salár. Co se s nimi stalo dál, prostě nevíme. Co víme je, že Boží láska patří i jim.
My jako církev, jsme jen malé stádečko. A je úplně jedno, jestli myslíme jen ČCE, k níž se přihlásilo v loňském sčítání lidu 32 000 lidí, nebo všechny křesťanské církve v Česku, k nimž se hlásí lidí asi 800 000. Tak či onak jsme dnes malá menšina těch, kdo zaslechli Boží Slovo tak, že do církve přišli, nebo z ní, pokud se do ní narodili, po čase neodešli. Jsme správci evangelia. My jsme ho slyšeli a my jsme v něj uvěřili. A my ho máme předávat. Máme ho hlásat, máme ho osvětlovat, máme jím svítit světu – aby na něj viděli i setníci a další dobří lidé kolem nás. Bez ohledu na hranici mezi církví a necírkví. Ostatně, i mimo církve je veliká spousta lidí, kteří slyší stejné Slovo a těší svá srdce stejným evangeliem. Jen nemají stejnou lásku ke stejnému lidskému společenství, neřkuli instituci, které říkáme církev. Přesto do církve Kristovy, do té, jejíž je Ježíš na věky hlavou, i oni patří. A Boží láska patří i jim, ale nejen jim. I těm, kdo zatím neslyšeli, nebo slyšeli a nepřijali. Pro Boha tyhle lidské meze a hranice roli nehrají. Ba dokonce naopak – možná i lidé uvnitř církve někdy mohou být v poznání Boha úplně mimo mísu…
To vůbec neznamená a já tím také neříkám, že v církvi Boží láska není, že na nás, v nás a naším prostřednictvím nepůsobí. To vůbec není pravda, aby bylo jasno. My naopak právě proto, že víme, že působí, máme o to větší odpovědnost a povinnost na to nezapomínat. A tam, kde je to dobré, zbytné lidské hranice překonávat, možná někdy i bořit. Anebo alespoň neustále bedlivě zkoumat. Protože i ta zdánlivě nejpevnější hranice se může ukázat být velmi propustnou. Když si Bůh bude přát. Amen