Vrchlabí 15. 4. 2022,
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 22,12, 1. čtení a kázání Lk 23,32–49, 3. čtení 2. K 5,19, pož. 1. Pt. 5,10–11
Písně: 65, 528, 559, 510, 526
„Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán?“
zpívali jsme před chvílí milé sestry a milí bratři,
„Byl jsi tam?“ „Ano. Byl.“
Scéna Ježíšova ukřižování je plná. Je nacpaná lidmi k prasknutí. Je vystavěna záměrně tak, že Ježíšovu ukřižování přihlíží vlastně každý. Evangelisté popisují událost, která se stala právě jednou. Stala se tehdy – za hradbami Jeruzaléma. Vyprávění ale zaplňují záměrně tolika mnoha typy postav. To aby bylo zřetelné, že na ukřižování Božího Syna se nějakém způsobem ve skutečnosti podílí každý člověk. „Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán?“ „Ano, byl.“
Kolem Ježíšova kříže stojí mnoho postav. Pojďme si je prohlédnout jednu po druhé. Na pomoc jsem vzal obraz od Lucas Cranacha staršího. Cranach byl německý malíř z období ranné reformace. Svým učením ho výrazně ovlivnil Martin Luther. Svoje porozumění biblickým příběhům vykládá skrze své obrazy. Postavy obléká do oblečení své doby. Protože i Cranach chápal, že to, co popisuje Bible, se týká našeho současného života. Tady máme Cranachův obraz ukřižování Krista, který vychází z líčení evangelií.
*
Ježíš byl ukřižován na veřejném popravišti za hradbami města. Na místo Jeruzaléma Ježíšovy doby vidíme v pozadí věže pozdně středověkých kostelů. Spolu s ním byli touto potupnou a odstrašující smrtí popraveni dva zločinci. Jeden po levici, jeden po pravici. Kati přibili Ježíšovy ruce a nohy na kříž. Krvácející Ježíš přitom prosí Otce o odpuštění. Ne pro sebe, ale pro ty, kteří mají na jeho smrti vinu. Prý nevědí, co dělají. Ježíš neklade odpor. Nekřičí nic o své nevině. Neproklíná své katy. Tak to bylo při popravách běžné. Ale Ježíš prosí, aby Bůh jeho nepřátelům odpustil. Je to tváří tvář tomu bezprávnému násilí natolik pobuřující, že nebudu spěchat s nějakým hramonickým vysvětlením. Řekněme jen, že Ježíšovo ukřižování nějak souvisí s odpuštěním.
*
Vraťme se ale k postavám scény ukřižování. Lukáš píše, že lid stál a díval se. Není nijak blíž popsáno, kdo všechno se skrývá pod označením lid. Jde jen o prostý lid a ne o papaláše, nebo jde prostě o všechny? To není jasně řečeno. Co ale víme z předchozích kapitol je, že to není ani pár dní, co Ježíšovi celé zástupy „provolávaly slávu“, když jako král na oslu vjížděl do Jeruzaléma. Uběhlo pár dní, a ten kdo mu „provolával slávu pro změnu teď křičel ukřižuj“. Židovský král Herodes ani okupantský protektor Pilát na Ježíšovi nenašli žádnou vinou. Až lid rozhodl o jeho smrti. Lid křičel „na kříž s ním“. Pravděpodobně nekřičeli všichni, kdo jsou pod křížem vyobrazení. Značná část ale určitě. A teď lid stojí a kouká se. Utrpení nevinného člověka se děje a lidé stojí a utrpení přihlíží. Je to spektákl. Podívaná, jak se píše o kousek dál. Takže můžeme říci: Byl tam lid, byli tam lidi, když byl křižován můj pán. Spousta lidí.
Dále tu máme členy rady. To jsou zástupci náboženství. Ježíšovi bratři – a sestry – ti přední z nich. Velekněží a zákonící, kteří Ježíše po krátkém a rozhodně ne nestranném výslechu vydali světské moci. Měli na galilejského učitele spadeno dlouho. Přeli se s ním a šli mu po krku. Vadil jim, protože kritizoval jejich učení. Nedělal věci, jako se vždycky dělávaly. Až moc léčil, moc naslouchal, moc odpouštěl. Narušoval staré náboženské struktury a přední místa v chrámové hierarchii. Vadil. Tak musel pryč. Abychom si snad nemysleli, že Ježíšova smrt byla zvláštní vina Židovského náboženství, maluje Cranach vedle vousatého zákoníka také církevního biskupa v červeném hávu a s hermelínem. Pokušení moci se nevyhýbá žádným funkcionářům, ani těm církevním.
Právě oni zesměšňují Ježíše: „Ostatní zachránil, ať zachrání sám sebe.“ Tak přemýšlí oni sami. Musí se postarat nejdřív o svůj vlastní prospěch, pak mohou pomáhat ostatním. Jak často to v posledních dnech slyšíme: „Kdo se postará o naše lidi!“ Ježíšovi ale jde o víc než jen o něj samotného, nebo jen o „jeho lidi“. Proto nemůže ze své cesty uhnout. Byli tam tedy i náboženští hodnostáři, starší, když byl křižován můj pán.
*
Podobně jako oni mluví i vojáci. Také na něj volají: „Zachraň sám sebe, jsi přece Židovský král, král Židů.“ Ježíši rozumějí ne jako náboženskému, ale jako politickému povstalci. Vojáci zastupují římskou protektorátní moc, a proto je pro ně Ježíš představitelem Židů jakožto národa. Takže tam byli i vojáci, zástupci politické moci, když byl křižován můj pán.
Není jasně řečeno, že to byli vojáci, kdo si rozděloval Ježíšovo oblečení. Na tom obraze jsou nakreslení šlechtici, nebo bohatí měšťané, kteří se hádají o kořist popravovaného muže. Ještě ani nevydechl naposled a už losují o jeho oblečení. Musím říct, že tahle část mi v posledních dnech přijde mimořádně odporná. Po tom strašném masakru v Ukrajinské Buči prý ruští vojáci rabovali domy těch, které zavraždili. Vybavení jejich domácností posílali domů svým rodinám. Jako chátra pod Ježíšovým křížem se dělili o kořist svých obětí. I tahle nenasytná lůza tam byla, když byl křižován můj Pán.
*
Ježíš visí na kříži. Společnost mu dělají dva odsouzenci. I ve chvíli smrti je Ježíš ve společnosti těch, kteří v životě selhali, kteří se skutečně provinili, jsou ostatními zavržení, odsouzení, bez šance na nápravu. Kristus visí mezi dvěma zločinci. Ukazuje se, že ani nad takovými nelze mávnout rukou, není je možné házet do jednoho pytle. Ježíš to nedělal.
Jeden ze zločinců, stejně jako členové židovské rady, stejně jako vojáci Ježíše vyzývá, ať zachrání sebe i je. I tenhle prototyp hříšníka na kříži mluví v souvislosti s Kristem o záchraně, o spáse, o vysvobození. Ale ani on ve svém rouhavém posměšku nechápe, jak blízko je pravdě. I on by začal u sebe. Byl tam i on nenapravitelný zločinec, když byl křižován můj pán.
A je to nakonec právě jeden z těch odsouzených na smrt, který jako jediný porozuměl, kdo na kříži vedle něj umírá. Právě tenhle odsouzený zločinec znova říká, že Ježíš je nevinný. A přitom doznává své selhání. Biblicky: činí pokání. Přiznává svoji vinu a prosí Ježíše, aby ho přijal do svého království. Na rozdíl od vojáků pochopil, že Ježíšovo království je jiného druhu, než politického. Na rozdíl od členů velerady pochopil, že Ježíš do toho království opravdu kráčí a nad to, že do něj může přijmout i jeho. Jediný na scéně tenhle odsouzenec pochopil, že Ježíš skutečně zachraňuje. Ježíš za ním přichází do výkonu trestu. Visí s ním na popravišti. Přiblížil se odsouzenému hříšníkovi v jeho smrti. A proto ho jako jediný ho neodsuzuje, ale přijímá. Odpouští mu. Zachraňuje ho. A tak i ten odsouzený, a přece zachráněný viník tam byl, když byl křižován můj pán. Právě on uvěřil.
*
A byli tam i další, vidíme je na obraze. Ale než na ně v evangeliu dojde řeč, na svět padá tma. Slunce se zatmí. Opona, která v chrámu oddělovala svatý prostor od toho běžného lidského, se v půli trhá. Boží a lidské se setkává na přímo. Boží syn zakouší lidskou smrt. Bůh se s člověkem setkává v jeho nejbezbranější slabosti. Nahý. Bůh přichází za člověkem právě tam, kde padá pod tíhou svých i cizích vin. V té hlubině je Bůh s člověkem.
Ježíš naposledy zvedá hlas. Odevzdává svůj život do rukou svého Otce. I Bůh tam byl, když byl křižován můj Pán.
Ježíš Kristus umírá.
*
Ta scéna pod křížem pokračuje. Ježíš zemřel. Padla tma. Ale ti lidé nikam nezmizeli. Stále tam jsou. A přece se scéna proměňuje. Setník, tedy vysoko postavený voják, snad dokonce vedoucí popravy, tenhle protektorátní voják jako první pod křížem vyznává, že Ježíš byl něco víc, než si mysleli. Vyjadřuje to vlastním jazykem: „tento člověk byl spravedlivý.“ Nevěřící voják tam byl, když byl křižován můj pán. A když Ježíš zemřel, uvěřil.
Je tu stále lid. Lid, který nejdřív vítal Ježíše v Jeruzalémě. Potom volal ukřižuj. Nakonec stál a díval se. S lidem se děje další proměna. Ježíšova smrt na ně zapůsobila. Něco se stalo. Otřásla jimi. A lid se rozchází a bije se v prsa. To není pyšné gesto. Je to gesto těch, kteří poznali svůj omyl, svoji chybu, svoji vinu. Takto se v Bibli činí pokání. Je to první krok proměny člověka. Tu zapříčinila až Kristova smrt. S lidem se stala změna, když byl ukřižován můj pán.
A až na úplném konci příběhu zjišťujeme, že tu byli i Ježíšovi známí a ženy, které ho provázely po Galileji. Ženy, které mu věřily a staraly se o něj, tam byly, když byl křižován můj Pán.
*
Bylo tam spousta lidí, když byl křižován můj Pán, snad skoro všichni, nebo úplně všichni. Stojí tam stále, když i dnes umírají a trpí neviní lidé. To v těchto týdnech cítíme zvlášť bolestivě. Kříž nad světem dál stojí.
Byli jsme tam, když byl křižován můj Pán? Nebo koukáme raději jinam?
Tak to vyjadřuje Cranach. Ti vpravo, co stojí na popravišti, od bolesti nevinného odvrací tvář. Nic nechápou a taky tak jednají. Točí kolem bolesti. Ti nalevo se dívají na Ježíše. To jsou pro Cranacha ti, kteří pochopili, že Ježíšova smrt nějak souvisí s Boží milostí. Říkal jsem to na začátku, že Ježíšova smrt nějak souvisí s odpuštěním. Vlastně nechci vysvětlovat jak, protože mám dojem, že všechny odpovědi by byly povrchní. Ti lidi, kteří stáli pod křížem, ostatně také neměli hotové odpovědi. V jejich tvářích obrácených k Ježíšovi se nezračí mnoho pochopení. Ale vědí že jsou u toho, když je křižován jejich Pán.
*
„Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán?“ On tam byl. V tom se skrývá to tajemství jeho odpuštění. On tam byl.
Amen