Vrchlabí 17. 4. 2022
Michael Pfann
Texty: Introit Zj 1,18, 1. čtení 1 Sam 2,1-8a, Kázání Jan 20,11–18, 3. čtení Ř 12, 3a,10-15,
Písně: 545, 238, 560, 540, 549
Kristus byl vzkříšen! Opravdu byl vzkříšen a první co podle Janova evangelia udělal, bylo, že zeptal se Marie Magdaleny: „Proč pláčeš?“
*
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
pravděpodobně to znáte ze svých dětských a možná i dospělých, rodičovský let: Z některého z tisíce a jednoho možných a oprávněných důvodů právě pláčete. Pláčete a někdo přijde a říká: „Nebreč!“ Hm, díky za radu. Nebo ještě hůř: „Nebul. Chlapi nebrečej!“. Kdo si tuhle hloupou zásadu vymyslel, by měl krutě pykat. Ale to trochu odbočuju od dnešní radostné zvěsti. „Nebreč. Nebul.“ Většinou moc nepomáhá. Člověk v takových případech většinou nepotřebuje poučení, ale přijetí a pochopení. I když uznávám, že v některých výjimečných případech se patřičná dávka empatie může projevit i tím „nebul“. Žádnou takovou dobře míněnou radu, ale Marie Magdalena naštěstí neslyší.
Marie Magdalena stojí u prázdného hrobu a pláče. Muž, kterého tolik milovala a do kterého vkládala tolik naděje, zemřel. A aby toho nebylo málo, někdo odnesl jeho tělo. Co jiného by se s ním asi tak mohlo stát. Mrtví většinou nevstávají a neprochází se po zahradě. „Ježíš zemřel, není tu, a tak ho musel někdo ukrást.“ Mariino vysvětlení je zcela logické. A tak tam stojí a pláče. V tom jejím pláči je všechno utrpení světa. Každý se v něm může najít. Je to konec. Konec nadějí. Milovaný je pryč. Samota. Prázdnota. Bolest. Nelze nic dělat. Čiré zoufalství. Bezmoc tváří tvář smrti.
V Mariiných slzách se stéká pláč všech, kdo kdy plakali. A do toho koncentrovaného žalu slyší: „Proč pláčeš?“ Žádné: „Nebul! Nebreč!“ Ale „proč pláčeš?“ Nikdo se tu nesnaží vypořádat s jejím smutkem tím, že ho prostě odsune z cesty slovem „nebreč.“ Andělé v hrobu, a za chvíli zahradník jí vyjadřují soucit – v dobrém slova smyslu toho slova. Vyjadřují zájem. Jsou připraveni Marii naslouchat, a tak se o její bolest podělit. „Proč pláčeš?“
*
Marie ještě ale není tak daleko, aby si o svém trápení s někým povídala. Snaží se zachránit, co se dá. Alespoň Ježíšovo tělo. Ani si nevšimne, že se baví s anděly v bílém rouchu. Pro slzy nevidí. Všechno podružné jde stranou. „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Na její nepřímou otázku, nedostává žádnou odpověď, a tak se kvapně obrací na podpatku. Pro slzy nevidí, a tak sotva že nevrazí do zahradníka, který jí stojí za zády. Z jeho úst slyší podruhé: „Proč pláčeš?“ Opět ta osobní otázka. A opět se Marie nezdržuje s odpovědí a vyhrkne obvinění: „Tys ho odnesl? Kde je? Jdu pro něj!“
Ta situace už nemůže být absurdnější. Marie hledá mrtvého Ježíše. Jeho tělo. Ani ji na mysl nepřijde, že by mohl někde neležet uložený, odložený, mrtvý. Pro slzy nevidí. Nevidí, že Ježíš stojí před ní. Zoufale hledá Ježíše, ale nemá nastavené senzory a fantazii na to, že by všechno mohlo být jinak, než si myslí. Však se to příčí zdravému rozumu. A tak Marie pospíchá dál hledat mrtvé tělo.
Kdo by to neznal. Hledáte dobrou radu, vlídné slovo, naslouchající ucho a nikde nikdo, a přitom jste přehlédli, že naproti vám někdo sedí u stolu, nebo že máte pět nepřijatých hovorů. Ale může jít o podstatně prostší věci, klíče, mobil, brýle, nebo tak něco. Běháte po celém bytě, už jste se třikrát podívali pod všechny polštáře, přerovnaly hrnky v kredenci i všechny papíry na stole pětkrát tam a zpátky. A po půl hodině hledání zjistíte, že máte brejle na hlavě. Pro oči nevidíte.
Něco podobného se právě děje Marii, jen v podstatně vypjatější situaci. Ztratilo se podstatně víc než brýle. Marie přišla o milovaného pána a snaží se najít alespoň jeho tělo. Nikdo nic neví a ani ona už neví, kam se ještě podívat. Zahradník taky neví, tak se Marie rozbíhá dál. A do toho svého rozběhu slyší: „Marie.“
*
V tu chvíli pravidla očekávatelného padají. Zákonitosti života a smrti se lámou. Marie se znovu obrací – teď už definitivně. „Mistře.“ V tu chvíli jí to docvaklo. Slzy, pro které neviděla, jí ještě schnou na tvářích, ale všechno už je jinak. Potok slz, který ji bránil v cestě, právě překročila. Celé je to absurdní. Před chviličkou se obrátila a vrazila do zahradníka. To bylo ještě tehdy, kdy pro slzy neviděla. A ten zahradník ji teď oslovil jménem. Tím se změnilo úplně všechno. Vidí, že to není žádný chlapík s hráběma v ruce.
Bůh oslovuje lidi jménem. Věci pak začínají dávat smysl. Tady se o žádném smyslu nedá mluvit. Hroby jsou prázdné. Mrtví chodí. Kdo to, kdy viděl? Nikdo. Marie Magdalena je úplně první. Úplně první, kdo vidí vzkříšeného Krista je žena. Kdo to, kdy viděl? Taky nikdo.
Ježíš Marii oslovil jménem a ona teprve v tu chvíli pochopila, uvěřila, že je to on. Poprvé se obrátila a myslela, že je to zahradník. Až teprve, když ji oslovil jménem, se obrátila doopravdy. Pochopila, kdo to je. Pochopila, že k ní mluví Ježíš. Tu víru, že se může stát něco tak nečekaného, jako že mrtví doopravdy vstávají z hrobů, takovou víru člověk sám nezíská. Na to sám člověk zkrátka nepřijde. Nestačí se obrátit na patě. To je málo. Sám se člověk může obracet, jak chce, ale maximálně se mu z toho zatočí hlava. A neuvidí než zahradníka. Ten skutečný obrat způsobuje Kristus, když člověka oslovuje.
Ještě před chvíli Marie plakala a na světě neexistovalo nic, co by její smutek mohlo utišit. Pak ji oslovil Ježíš jménem: „Marie.“ A najednou se všechno obrátilo, všechno je úplně jinak. Smutek odplaval spolu s pláčem. Marie má takovou radost, že by se Ježíšovi nejraději vrhla kolem krku – držela a už nikdy nepustila, měla ho jen pro sebe. Ale to taky nejde. Tak jako nejde mrtvé Ježíšovo tělo tahat z hrobu do hrobu, tak také nelze omotat si Ježíše kolem prstu a nárokovat si ho jen pro sebe.
*
Ježíš položil smrt na lopatky. Zlomil zákonitosti světaběhu. Přinesl lidem svobodu. Svobodu od pláče, smutku, smrti, omezené fantazie i stereotypního myšlení. Ne, že by to všechno dál neexistovalo. Existuje. Už to nemá poslední platnost. Smrt a všechna omezení ještě vedou boj, ale nakonec prohrávají, sice v prodloužení, ale nakonec nadobro. Další hra už se hraje na jiném trávníku. Ještě nevíme, jak to tam bude vypadat, ale Ježíš už tam směřuje a ukazuje, že tam je místo i pro nás.
Ježíš se nejdříve Marie zeptal, proč pláče. To tomu ještě dobře nerozuměla a plakala dál. Pak Ježíš Marii oslovil jménem. Pochopila, že to není zahradník. Její život se obrátil o sto osmdesát stupňů. Uvěřila, že je to Ježíš a že oslovuje právě jí. Tím ji osvobodil od jejího pláče, od jejího smutku a samoty. Pochopila, že od teď se svět točí jinak, i když to třeba není vždycky vidět. No a pak, pak ji Ježíš poslal pryč.
*
Poslal ji pryč, ale ne aby byla sama. Řekl ji: „Jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému a Bohu vašemu.“ Bratři. Otec. Ježíš poslal Marii k učedníkům. Poslal ji k druhým. Marie, žena (!), je prvním apoštolem, apoštolkou právě vznikající církve. To, že se záhy rozhodlo, že kázat můžou jen muži, že mají přednější postavení než ženy, je dějinný církevní zločin. První, kdo zvěstoval evangelium o vzkříšeném Kristu, byla žena, Marie Magdalena. To ona vyřídila učedníkům Ježíšova slova o tom, že oni jsou jeho bratři – a sestry, přidávám já. To ona nám vyřizuje, že Ježíšův Otec je i náš Otec.
Ježíš Kristus poslal Marii pryč, ale ne aby byla sama. Poslal ji, aby tu zprávu sdílela s druhými. Tak vzniklo společenství církve. Ježíš osvobodil Marii od jejího pláče. Svět Kristus osvobodil od smrti jako definitivy. Otevřel výhled k novému svobodnému životu. Ježíš poslal Marii tohle všechno vyřídit druhým, aby i oni mohli zažít tu svobodu. Ježíš osvobodil Marii od samoty jejího smutku a pláče a poslal ji sdílet její víru a radost s druhými. Ježíšova svoboda je svoboda, kterou člověk prožívá ve společenství. Tohle všechno vyřídila ta žena, Marie Magdalena i nám. Protože nám Ježíš dal svobodu, můžeme tu dnes společně být. Naše společenství vzniklo tehdy u Ježíšova hrobu. Nejsme sami. A tak i když budeme plakat, vězme, že na ten pláč nejsme sami a že ten pláč nebude trvat na věky. V tom je naše společná svoboda. Amen