Z bohoslužeb na Otevřené farní zahradě/Terapeutické zahradě Diakonie ČCE k 30. narozeninám Střediska Světlo Diakonie ČCE ve Vrchlabí
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 36,10, 1. čtení Gn 11,1–9, Kázání Jan 21,1–14
Písně: S 193, S 328, S 375, S 329
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
je o nás postaráno! Je o nás postaráno. Ne, že by to znamenalo, že nemáme spoustu starostí. Máme a budeme mít. Ale v tom nejzásadnějším, v životním základu, je o nás postaráno. Tak tomu věříme my, co se tu v kostele scházíme. Tak o tom povídá dnešní příběh, jak za chvíli uvidíme.
Slavíme dneska 30. narozeniny Vrchlabského střediska Diakonie – Světlo. Máme tu mezi sebou – a máme z toho radost – ty, kdo v něm dnes pracují. Máme mezi sebou i ty, kteří pamatují začátky, některé z matek a otců zakladatelů (nevím, jestli si Dan Jerie neoddělal svoje záda právě tehdy). Myslím, že můžeme být hrdí na tu cestu, kterou naše Diakonie za třicet let ušla, jak se rozrostla, profesionalizovala, jak dobře slouží lidem, kteří to potřebují. Jak se stará. Obnáší to samozřejmě spoustu starostí. Jednak, práce s lidmi je ze své podstaty vždycky náročná. Lidi jsou prostě složité existence. Někdy bývá taky bojovka domluvit se mezi sebou. I když mluvíme stejným jazykem, snadno to připomíná tu babylónskou věž, kde si každý mele tu svou. Dokážu si také představit, že vyjednávání s různými státními i soukromými institucemi, grantovými komisemi a tak dál, bývá napínavý podnik. A to nemluvím o rozpočtu.
Ta práce je často dřina, vyčerpání, někdy zoufalství, starost. V práci s lidmi člověk často nevidí výsledky své práce hned na první pohled. Věřím, že ale přeci jen bývá práce diakonie také radost a že někdy zažíváte i vděčnost. My jako sbor jsme Vám, pracovníků Diakonie vděční za to, co děláte. Může se zdát, že úzká provázanost mezi střediskem a sborem se za těch 30 let rozvolnila. My o Vás ale víme. Sledujeme, co děláte. Víme, že se staráte, dobře staráte o lidi. Jsme za to vděční! A já osobně a myslím, že i ostatní ze sboru máme radost z toho, že se můžeme setkávat, vzájemně spolupracovat a být partnery. Děkujeme! A jen houšť!
*
Diakonie, jako služba lidem, kteří to potřebují, byla od počátků jedním ze nejzákladnějších rozměrů života církve. Vychází právě z té víry, že o nás je dobře postaráno, a proto se i my můžeme starat o druhé. Protože na Vaši práci koukám, myslím, celkem z blízka, vidím, kolik dřiny a starostí to je. Kolik starostí to je starat se o druhé. Proto bych rád zopakoval, co říká ten dnešní příběh. I o nás, vás je postaráno. Pojďme se na to podívat.
V tom příběhu je pár dní po Velikonocích. Ježíšovi učedníci viděli svého učitele umírat. Někteří z nich byli u prázdného hrobu a někteří se setkali i se vzkříšeným Kristem. Nevěřící Tomáš mu strkal prsty do ran po hřebech. Teď je tu taky. Ta beznaděj, kterou museli učedníci cítit po Ježíšově smrti, po setkání s ním asi už odezněla. Pořád ze všech těch událostí ale musí být dost perplex. Asi taky neví, kam se teď vrtnout. Dlouhé roky chodili s Ježíšem po Galileji. Teď jakoby ztratili práci a ještě si nenašli novou. Ani neví, co by měli dělat. Tak se vrací k tomu, co dělali, než vyrazili s Ježíšem. Vrací se k tomu, co dělali roky, co umí. Byli rybáři, a tak začínají znovu rybařit. Zdá se ale, že svoje zkušenost zapomněli. Už to neumí. Nejde to.
Celou noc strávili na lodi, vyzkoušeli všechny osvědčeného rybářské fígle a nejde to. Začíná svítat. Je to beznadějné. Balí sítě, balí to. Ani to, co uměli, už neumí. Co mají dělat? V tu chvíli se na břehu na pozadí ranních červánků objevuje postava. Vycházející slunce jim oslňuje oči, takže vidí jen matné obrysy. Postava na ně od břehu volá a ptá se: „Děti, máte něco k jídlu?“ „Proč nám říká ‚děti‘, jsme přece muži?! Nebo snad vidí, jak se tu plácáme jako malé děti, které mají potíž se o sebe postarat?“ A tak odpovídají: „Nemáme. Nemáme nic k jídlu.“ Postava od břehu jim radí, ať hodí sítě na pravou stranu od lodi, tam prý ryby najdou.
Je to trochu drzost radit lidem zkušeným ve svém řemesle. Na druhou stranu – vážně se jim nedaří. Možná potřebují povzbudit. Nebo ukázat směr. Možná ztratili odstup a zblízka nevidí to, co je ze břehu vidět. Občas se nám to každému stane. Buď jak buď, ještě jednou, naposled to učedníci zkusí. Hodí sítě do vody. A sítě jsou najednou tak plné ryb, že se loďka sotva hýbe.
*
Jeden z učedníků, ten kterého měl Ježíš obzvlášť rád, říká Petrovi: „To je Pán.“ Konečně ho poznali. Pochopili, že za nimi Ježíš v jejich zoufalé hodince zase přišel. Petr vyskakuje z lodi a brodí se za ním. Ostatní ho následují i s tím nákladem ryb. Mají po celé noci práce hlad jak vlci. A hlavně teďka konečně mají Ježíšovi, co nabídnout. Ptal se jich, jestli mají něco k jídlu. Teď ho konečně mohou pohostit. Postarat se o vzácnou návštěvu.
Jenže, když učedníci přirazí ke břehu, zjišťují, že už je postaráno. Že už je o ně postaráno. V písku na břehu praská oheň. Na tom ohni ryba a chléb. Ježíš už prostřel, napekl. Oni si můžu přisednout a nechat se obsloužit. A taky přispět troškou ze svého. Ale vlastně i ty ryby, které přináší dostali darem. Dobře se uvědomují, že to hostinu pro ně připravil někdo jiný. Že se někdo postaral, aby se měli kde ohřát a čím nasytit. Oni jsou hosty a jako spořádaní hosti sami něco přináší, aby se ten dostatek rozhojnil a bylo dost pro všechny.
O učedníky se někdo postaral, a tak i oni se mohou postarat. Někdo jim posloužil a oni můžou sloužit dalším. Tak bude ten příběh pokračovat. Od jídla se zvednou a vyrazí mezi lidi, rozdávat to dobré, co sami přijali.
*
Zdá se mi, že tenhle příběh má v sobě notnou dávku povzbuzení. Možná to taky znáte: Mám vždycky radost, když se mi nedaří vyřešit nějakou věc, nebo ji nestíhám, a pak zjistím, že už ji někdo udělal, a dokonce ještě líp. Naposled to bylo tenhle týden, pořád jsem si říkal, musím ještě poslat do sboru pozvánky na tyhle narozeninové bohoslužby. Pořád jsem se k tomu nemohl dostat, a pak jsem otevřel mail a ona už tam ta pozvánka byla poslaná od Jakuba.
Ten příběh o Ježíšově barbecue, pikniku na břeh jezera, je ještě něco víc. Zdá se mi, že často se s něčím hmoždíme. Snažíme se to silou urvat a ono to nejde a nejde. Sami na to nestačíme. Jsme z toho vyčerpaní, vyhořelí, demotivovaní. Pak se něco stane, někdo řekne správné slovo, ukáže směr a ono to jde, a ještě daleko líp, než jsme si představovali.
A teď si představte, že potom všem, co jste za den udělali – s úspěchy i neúspěchy – přicházíte večer domů, s jazykem na vestě, kručením v břiše, a ještě vás čeká vaření večeře. Starali jste se o druhé, skoro o celý svět a teď se musíte ještě postarat o ty své a sami o sebe. V tu chvíli otevřete dveře od bytu a do nosu vás praští vůně večeře. Ryba je v troubě, chleba na stole. Prostřeno. Je o vás postaráno. Vy jen přiložíte flašku vína, kterou jste cestou koupili a můžete se do toho s radostí pustit.
*
Pro nás, co se tady v kostele scházíme, je tohle to základní východisko. Je o nás postaráno. Ne, že by to znamenalo, že nemáme starosti. Spousty. Ale věříme, že v základu naší existence je o nás postaráno. Pravda, musíme to stále znovu a znovu objevovat. Ale to je právě ono. Když se staráme a staráme a najednou poznáme, že je o nás je postaráno ještě daleko lépe, je to jako dar. Úleva. Vděčnost. A vzpruha starat se o další. Dělit se o to.
Tohle bych přál nám všem a dnes zejména vám v diakonii. Můžeme se starat. Je dobře, že se staráme o druhé. A přeju nám všem i vám, abychom alespoň v záblescích poznávali – skrz druhé lidi, pohyby vesmíru, nebo odkud to ke komu přichází –, abychom poznávali že i o nás je postaráno. Dobře postaráno. Amen
Fotografie z bohoslužeb najdete na naší facebookové stránce.