Vrchlabí 14. 8. 2022
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 63,2-4, 1. čtení Jer 1,4-10, Kázání Mt 25,14–30, 3. čtení Fil 3,12-14, pož. Nu 6, 24-26
Písně: 627, 131, 313, 399, 426
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
chce to odvahu! Chce to odvahu nestrkat hlavu do písku. Chce to odvahu jít s kůží na trh. Chce to odvahu riskovat. Chce to odvahu přijmout svobodu. A nakonec to chce odvahu být sám sebou.
*
Dneska s dětmi odjíždíme na tábor, tak už jsem duchem trochu v takovém táborovém rozpoložení. Na táborech se hrává taková hra. Děti se rozdělí do skupinek. Každá skupinka dostane jeden špendlík, sirku, nebo jinou maličkost. Mají za úkol vyrazit mezi lidi. A přesvědčit někoho, aby s nimi špendlík vyměnil za něco s vyšší hodnotou. Tak dostanou třeba tužku. Tu zase musí s někým neznámým vyměnit zase za něco hodnotnějšího. Třeba jablko. Jablko s někým dalším vymění za knihu. Tu za dejme tomu motyku. A tak dál. Je zábava na konci sledovat, co kdo přinese – někdo láhev limonády, někdo trakař, nebo třeba velkého plyšového medvěda. Děti si pak nadšeně povídají, co jim prošlo rukama, kdo na ně jak reagoval, kdo je odmítl a oni museli jít dal, kdo se smál, kdo jim dal něco fakt pořádného. Je také pěkné sledovat, jak se během hry postupně osmělují, sbírají odvahu. Pokud se jim to povede, nakonec si přinesou něco násobně většího a také spoustu zážitků, které cestou k cíli posbírají.
Děti přitom musí vyjít ze své komfortní zóny. Být trochu podnikavé a trochu drzé. Přiměřeně odvážné.
*
Tuhle hru mi připomnělo podobenství o hřivnách. Tři lidé dostanou tři dary. Každý v jiné hodnotě. A je na jejich vynalézavosti, podnikavosti, ochotě riskovat a odvaze, co s těmi dary udělají.
Pán odchází pryč a rozděluje služebníkům do správy svůj majetek, peníze – hřivny. Víme, že hřivna se řecky řekne talent. Každému pán dá jiné množství podle jeho schopností. To je jako v životě. Nemáme stejnou startovní čáru. Každému je jinak naděleno. Pán služebníkům neříká, co s jeho penězi mají dělat. Žádné instrukce. Prostě jim nadělí talent. Každému jiný. Je na nich, jak s ním naloží. Jak ho zúročí. Jak ho rozmnoží.
Nedostávají přitom málo. Z podobenství o dělnících na vinici víme, že denní mzda dělníka byla jeden denár. Jeden talent měl hodnotu 6000 denárů. To znamená, že na jeden talent by dělník pracoval asi 20 let. Na pět denárů 80 let. Na to vydělat 10 talentů dělnickou prací, by jednomu nestačil celý život. I tomu, který dostal jeden talent, jeho pán tedy svěřil opravdu hodně.
*
Sledujeme, jak kdo s penězi naloží. Opakuju, že nedostali žádné instrukce. Podle židovské, rabínské literatury je přitom nejzodpovědnější metodou, jak nakládat se svěřenými penězi, uschovat je. Tak jak to dělá ten poslední služebník. Ale Ježíš ve svých podobenstvích o Božím království záměrně provokuje. Protože Boží království nastavuje jiné standarty.
První a druhý služebník se rozhodli se svými talenty nakládat svobodně, na vlastní odpovědnost. Pustili se do podnikání. Nikde se nepíše, jakým způsobem podnikali. Ale museli to být hodně rizikové investice, protože vynesly stoprocentní zisk. Rizikové investiční fondy dnes nabízí roční výnos kolem 10%. A hrozí u nich, že se vložené peníze nevrátí celé. Stoprocentní výnos předpokládá téměř hazard, rozhodně ochotu jít do rizika, riskovat. Ale známe to: kdo nic nedělá nic nezkazí. Naopak peníze dělají peníze. Korunka sedá na korunku. Talenty se množí.
Ti dva služebníci zkrátka využili nadělené talenty do posledního haléře. Hodně dostali a rozhodli se, že z toho, co dostali, vytěží maximum. Věděli, že jim pán projevil velkou důvěru. Ta důvěra je osvobodila k samostatnosti. Věděli, že talenty, které jim byly svěřeny, mají velkou hodnotu. Proto je nenechali zahálet. Ale jejich potenciál, svůj potenciál využili naplno. Tak naložili s důvěrou a svobodou, které se jim dostalo.
A pán je za to pochválil. Jejich svobodomyslnou ochotu riskovat, která jemu vynesla velké bohatství, ocenil. „V mále jsi byl věrný,“ jim říká. Ten pán musel být skutečně bohatý, měl z čeho rozdávat, když pro něj celoživotní plat jednoho dělníka, byl málo. „V mále jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým.“ Teď by se čekalo, že služebníci, když se osvědčili, dostanou na starosti třeba správu nějakého statku, banky, nebo města – jako to je v Lukášově evangeliu. „Ustanovím tě nad mnohým“, ale pokračuje slovy: „vejdi a raduj se u svého Pána.“ Odměnou za dobrou služba, za tvořivou práci s vlastním obdarováním, je jejich pán přijímá a zve je, aby k němu přišli a radovali se s ním i s dalšími hosty. „Vejdi v radost svého pána.“ Vzpomeňme, podobenství mluví o Božím království.
*
Nakonec přichází třetí služebník. Podle tradičního uvažování zodpovědný ochránce svěřeného dědictví. Konzervátor. Peníze zakopal do země. Jako by je prsknul do konzervy a postavil na polici ve špajzu. Tam v bezpečí čekají, až se pán vrátí. Taky jsou tam ale úplně k ničemu. Nikomu neuškodí, ale nikomu ani neprospějí. Obdarování, které tomu muži pán svěřil, zůstane nevyužité. Jeho potenciál uspaný. Hlava strčená do písku. Pohřbený talent.
Když se pán vrátí, muž se nad svou nečinností vymlouvá. „TY jsi tvrdý.“ Hází zodpovědnost za své selhání na svého pána. „To TY bereš, kdes nesel, TY sbíráš kdes nerozsypal.“ Tak trochu jako smrt. Jako by to nebyl štědrý dárce, jakoby pán nebyl obrazem spasitele, ale smrti. Tvrdě bere, kde nesela. Jako by muž smlouval se smrtí. „Bál jsem se. Ze strachu jsem zanevřel na to, co jsem dostal. Své nadání jsem pohřbil.“
A výsledek? Nakonec nemá nic. I to, co dostal, je mu odňato a je vyvržen pryč, tam, „kde je pláč a skřípění zubů“. Nedobře se to poslouchá, člověk se u toho kroutí. „Zas tak moc ten muž přece nepokazil.“ Ale ani nepolepšil. Nic se nezměnilo. Tvrdý soud v závěru je popis známe praxe. Promarněná šance plodí prázdnotu a zklamání. Promrhané dary končí prázdnýma rukama. Zbabělost plodí ustrašený a uzavřený život. Do země zadupané talenty přináší promarněný život. Ten, kdo nic pořádného neudělal, skoro jako by nežil.
Strach je špatný rádce. Umrtvuje, paralyzuje a okrádá člověka o svobodu, o podnikavost, o fantazii. Pán svým služebníkům přitom prokázal důvěru, která od strachu osvobozuje – když si ji připustíme. Důvěru, která zakládá sebedůvěru. Máme talent každý na něco jiného a můžeme ho naplno využít.
*
Ježíš říká toto podobenství, na rozloučenou. U Marka před cestou na kříž vyprávěl o chudé vdově a jejích drobných mincích, s nimiž dobře naložila. Tady mluví o služebnících se spoustou peněz. U Matouše připravuje učedníky na svůj odchod tím, že vypráví podobenství. Jsou to taková vodítka pro to, jak žít, když bude Ježíš vzdálený, co dělat v jeho nepřítomnosti; jak naložili služebníci se spoustou peněz, když byl jejich pán nepřítomný. To je vodítko pro nás, kteří žijeme v tom mezičase, kdy je pán vzdálen. Jak naložíme s tím, co jsme od něj dostali.
*
Chce to odvahu. Je na nás, abychom šli do sebe a odhalili, co jsou naše talenty. A nemylme se, každý jsme nějaké dostali! Můžeme sice žít s hlavou zabořenou do písku, ale promarníme svůj život. Když se budeme jenom klepat strachem, zbydou nám leda oči pro pláč. Nepoznáme skutečnou radost.
Chcete odvahu překonat strach. Strach ze selhání. Chce to odvahu poznat, jací jsme, přiznat si, že jsme nejen slabí, ale taky bohatí a čím jsme bohatí. Chce to odvahu začít se svými talenty podnikat, rozmnožovat své obdarování. Tolik se toho může pokazit. Tolikrát selžeme. Budeme muset začínat znovu, jinak. Ale Bůh nám dal talenty s důvěrou, že to zvládneme. Dává nám talenty jako jednotlivcům, specifické talenty nám dává i jako společenství, církvi, sboru. I ty můžeme společeně objevovat, v čem jsme dobří, čím můžeme přispět, společně ty talenty můžeme rozmnožovat. I k tomu nám Bůh dává nám odvahu, odvahu jít do rizika – i v nejisté době.
Když nás vyzývá, abychom podnikavě nakládali se svými talenty, s tím v čem jsme my dobří, umožňuje nám být sami sebou – v tom dobrém. Chce to odvahu být sám sebou. Chce to odvahu přijmout svobodu být sám sebou a se svobodou do toho jít na vlastní pěst.
Bůh nám ale dává důvěru žít život s odvahou a dostat ze sebe to nejlepší. Odměnou za tuhle odvahu je pozvání: „Vejdi a raduj se u svého Pána.“ Odměnou za naplněný život je Boží radost. Amen