Jiří Weinfurter, farář FS ČCE v Křížlicích
bohoslužby 10. neděle po Trojici, Vrchlabí 21. 8. 2022
Biblický text pro kázání (Lk 5,1-11):
„Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě.
Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.
Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly.
Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“
Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.“
Kázání:
Milí přátelé, nevím, jestli se to hodí a ještě z tohoto místa, ale musím přiznat, že tento příběh nemám moc v oblibě. A to hned z několika důvodů. Z dnešního pohledu to totiž vypadá, že učedníci už tehdy podlehli dnes tolik rozšířené iluzi, že smyslem života je úspěch a prosperita. Čím víc se mi daří, čím víc mám, tím je to lepší. A své kroky směřuji tam, kde se mi otevírá šance sklízet uznání a tituly. Nevydají se tak ti rybáři za Ježíšem, protože si myslí, že právě s ním je čeká úspěch a sláva? A proto všeho nechají a ani po sobě neuklidí a vyrazí směrem k zářné k budoucnosti? A to je další nesnáz, kterou s tím příběhem mám. Ne snad protože na tom břehu nechají všechno roztahané, ale že se na všechno vykašlou. Alespoň tak to vypadá. Na manželky, na děti, na stárnoucí rodiče, na profesi, na všechny své přátele. Jakoby to, čím doposud žili, najednou ztratilo hodnotu. Ani se nerozloučí. Ani se na tom s nikým nedomluví. Jednoduše zmizí jak pára nad hrncem. Vím, že ty příběhy jsou jakousi vypravěčskou zkratkou. Že podstata sdělení bude v něčem jiném. Ale přece jen. Nenabízí tak ten příběh představu, že služebník Boží musí být vytržen z běžné, všední, každodenní reality? Že učednictví je jen pro některé a že jím nemůže být ten, kdo má svojí práci, rodinu, majetek, domov, svůj soukromý život…? A nakonec ten lov. Důsledky vášnivého lovectví jsou stále patrné na každém kroku. Zdevastované populace mnoha druhů živočichů jsou jen jedním z mnoha důsledků lidského predátorství, které, zdá se, nemá hranice. Stále žijeme ve světě, ve kterém se i člověk stává lovnou zvěří. Budete rybáři lidí. Stanou se z vás lovci lidí. V kontextu současných událostí mě nad tímhle příběhem opravdu mrazí. I když vím, že biblická řeč je symbolická, že rybářům byl rybář lidí srozumitelnější, než třeba pastýř ovcí (podobně jako eskymákům byl srozumitelnější „tuleň Boží“ víc, než „beránek Boží“). Přesto mě tyto tři aspekty příběhu hodně znepokojují – touha po úspěchu a prosperitě, nevázanost bez ohledu na všechno a všechny kolem, predátorství člověka.
V závěru toho příběhu ale zazní jedna věta, ve které nacházím klíč, jakési přístupové heslo, které nám může vnést světlo i do všech těchto dilemat.
A tím přístupovým heslem, zdá se mi, je v tomto příběhu strach. Docela jasně to zazní na samém konci celého vyprávění. „Neboj se!“ Pak to ještě pokračuje: „Od této chvíle budeš lovit lidi,“ ale problematičnost lidolovu nechme teď na chvíli stranou. „Neboj se!“ To povzbuzení je na místě. Strach totiž celou tou situací prochází jako červená nit. Někdy vysloveně, přiznaně, někdy skrytě. Jakoby byl tím příběhem doslova prorostlý. Už sama rybářská profese se neobešla bez rizika. Vodní živly se někdy umí rozběsnit takovou silou, že se pak strachu neubrání ani ostřílení větrem ošlehaní mořští vlci. Každá rybářská výprava v sobě nesla a doposud nese riziko ohrožení života. Další vrstva strachu byla spojená s obživou, s každodenním zápasem o zachování života. Dnes si to snad ani neumíme představit. My máme existenční výhledy položené do hodně vzdálené budoucnosti. Už s jakousi samozřejmostí počítáme s tím, že máme nějaké zásoby. Že máme dostatečné rezervy. A když ne my sami, tak nějak samozřejmě počítáme s tím, že nám naši budoucnost jistí a garantuje stát. Na tom často roste nebo padá oblíbenost a preference politických lídrů i stran – jakou míru jistoty a zajištěnosti do budoucnosti nám jsou schopni zajistit. Často bez ohledu na to, co to stojí státní pokladnu. Tehdy si lidé také dělali nějaké zásoby. Stavěly se sýpky na obilí, maso, a tedy i ryby se nasolovaly, sušily, aby vydrželi víc než jen pár dní… Přesto jejich existenční výhledy byly velmi krátkodobé. Tehdy lidé pracovali, aby si zajistili v podstatě každodenní obživu. O to větší váhu pak měl strach z neúspěšného získávání každodenní obživy. Strach, že nebude druhý den co jíst. Ten dnes už mít tolik nemusíme. Nám z toho už zůstal jen strach ze ztráty životní úrovně, nebo prostě jen strach z neúspěchu.
A do tohoto prostoru třeskutě nabitého strachem, vstupuje Ježíš. A nabízí východisko. Na místo boje o přežití otevírá cestu do společenství, na místo predátorství vede k zájmu o člověka. A nejen že to nabízí, ale sám s tím také začíná. Celé to začne tím, že si všimne, do jaké nouze se Petr a jeho druhové dostali. Vidí je zmožené po celonočním marném úsilí, vidí jejich smutně unavené oči, vidí jejich obavy, co řeknou doma: „Nic jsme nechytli, bylo to marné, zbytečné, snad to do zítřka vydržíme…“ A to ráno by se to zklamání dalo opravdu krájet. „Pane, celou noc jsme se namáhali a nic jsme nechytili.“ „Nemáme vůbec nic. Jen špinavé sítě, unavené tělo, prázdné ruce…“ Tak prázdné, že to prostupuje lidskou myslí, srdcem, vztahy, věcmi. Taková prázdnota dokáže znehodnotit i to, co se ještě nevyprázdnilo, zatemnit a zakrýt i to, z čeho by bylo možné se radovat a za co bychom mohli být vděční. Marnost, prázdnota, zklamání mívají obrovskou sílu. Dokáží otrávit a ochromit celá lidské společenství. Prohlubují nedůvěru, dávají prostor spiklencům a záškodníkům. A když se pak do toho všeho přimotá a se svou troškou do mlýna přispěje nějaký kibic – ´takhle ne, musíš na to jinak, rozhodit ty sítě jinak, víc doprava, a trochu přitlač, ne tak, uber, jsi v křeči, trochu se uvolni, no vidíš, kdybys na mě dal, mohlo to být lepší…´ To se pak člověku chce opravdu se vším seknout, prásknout sebou do postele a všechny ty noční můry zaspat.
To je pak opravdu zarážející, že Petr to nakonec nevzdá a přece jen Ježíše vezme vážně. „Vůbec se nám nedařilo, ale na tvé slovo spustím sítě.“ Ta jeho ochota znovu to zkusit se navíc příčí nejen čerstvé a zraňující zkušenosti, ale i zdravému rozumu. Čas příhodný pro zdárný rybolov dávno uplynul. Přesto se ti rybáři znovu odrazí od břehu. „Na tvé slovo, Mistře.“ Co to bylo za slovo? Jakou mělo moc? Jakou mělo váhu? S něčím takovým se běžně nesetkáváme. Jistě se stále najdou lidé lidé, kteří mají obdarování, i slovem umí povzbudit, probudit, proniknout k srdci člověka. Najdou se mezi nimi i zdatní manipulátoři schopní opravdu čehokoli. Ale rozpustit skepsi, pohnout k činu, navzdory zklamání, to opravdu není jen tak…
Jenže ani tady to není jenom slovo. To slovo, jak jsem se již zmínil, předchází zájem. Pozornost, všímavost. Solidarita v nouzi. A to se vždycky pozná. To se vždycky nějak projeví, jestli někomu jde o jeho vlastní zájmy, o prosazení jeho vlastních představy, o jeho vlastní prospěch, nebo jestli dokážeme přijmout nouzi toho druhého za svoji vlastní, tak že se to stane nouzí mojí vlastní. A to bylo také to, co pohnulo i s ostřílenými rybáři. A co Petrem nejprve tak otřáslo. „Odejdi ode mne, Pane,“ prosí navzdory nenadálému úspěchu Petr. S vědomím, že on sám něčeho takového není schopen.
A to je další, a snad nejhlubší rovina lidského strachu, na kterou v tom příběhu narážíme. Jsem poután a ochromován nejen vlastními zkušenostmi, často i předsudky, potřebou úspěchu, jistoty, zajištěnosti, ale také neschopností vzít nouzi druhého za svou vlastní. Přijmout třeba i bezmoc druhého za svou vlastní. Jak to sám svým životem naplňoval Ježíš. A jak k tomu povzbuzoval i apoštol Pavel: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ (Gal 6,2) Takový zájem, takovou všímavost, takové nasazení Petr zahlédl u Ježíše. To bylo to, co s ním pohnulo k dalšímu, lidsky viděno k bláznivému činu. A toho se v první chvíli sám u sebe zalekl. „Pane, odejdi ode mne, něčeho takového nejsem schopen.“ Tak být s druhými, aby překročili svůj vlastní stín a dokázali i „nemožné“.
Proto Ježíš říká: „Neboj se, dokážeš mnohem víc.“ Tak Petr nakonec přece jen jde, aby se učil čerpat ze zdroje Božího zájmu o nás lidi, aby se učil všímavosti a pozornosti, která dokáže říct i beze slov, tvé slzy jsou i moje slzy, tvoje radost je i moje radost.
Pane, prosíme, i nás veď, abychom dokázali v setkání s druhými vystoupit ze své komfortní zóny. A ne jen tak zkusmo, na zkoušku, na oko. Veď i nás do své služby, osvobozuj nás od našich strachů, posiluj v nás touhu po tvé blízkosti, po tvé slávě, po tvém království. Amen