Vrchlabí a Jilemnice 23. 10. 2022, Michael Pfann
Texty: Introit Jr 17,14, 1. čtení Gn 9,8-17, Kázání Mk 2,1-12, 3. čtení Jk 5,13.16
Písně: 284, 302, 286, 404, 698
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
ten muž byl paralyzovaný. Čím vlastně? – K tomu se dostaneme.
*
„Ježíš je doma.“ Rozneslo se po Kafarnaum. Jakmile se to lidé dozvěděli, sbíhali se k němu. Dům byl nacpaný k prasknutí. Nekouzlilo se tam. Nerozdávalo se tam jídlo. Neuzdravoval nemocné – zatím. Ježíš mluvil. Jakou sílu muselo mít jeho slovo, když se lidé sbíhali jen proto, aby ho poslouchali? Ne proto, že rozdával guláš a párek. Mluvil a lidi to chtěli slyšet. Mluvil o Božím Království.
V domě není k hnutí. Lidé se štosují i před otevřenými dveřmi a kolem domu. V tu chvíli přichází čtyři muži. Na lehátku nesou pátého. Paralyzovaného. Nikdo se jich nevšímá. Lidé visí Ježíšovi na rtech. Poslouchají o Božím království – o těch nových řádech lidského soužití. Ale sami zatím zůstávají vězet v těch starých. Nemocného si nikdo nevšímá. V cestě za Ježíšem člověku stojí lidé.
*
Čtyři muži se nenechávají odradit. Mají víru, že Ježíš jejich příteli dokáže pomoci. Taková víra přemáhá bariery – lidí i okolností. Vylezli po schodech, které vedly na plochou střechu domu a začali ji rozebírat. Střechy palestinských domů bývaly postaveny z trámoví vyspárovaného směsí rákosu a jílu. Podobně jako se spárovaly trámy krkonošských roubenek. Když muži rozebírali střechu, musel nastat slušný chaos. Na lidi shromážděné kolem Ježíše padají kusy ztvrdlého jílu, které bodají nalámaným suchým rákosem. Lidé si kryjí hlavy. Kuckají. Všude prach. Ale mužové chtějí pomoci svému příteli. Když jde o člověka v nouzi jdou dobré pořádky stranou. Kde je vůle, je i cesta. Ta jejich vede za Ježíšem. A ta může vést nejrůznějším terénem. Klidně i střechou.
Muži spouští svého přítele dírou ve střeše přímo před Ježíše. Jejich víra prorazila poslední bariéru. A Ježíš jejich víru viděl. Na nic nečekal. Do té doby mluvil krásná slova. Teď přišla chvíle na to, aby se ukázalo, že to nejsou slova prázdná. Nevedl žádné další řeči, šel přímo k věci. Obrátil se k paralyzovanému muži. Řekl mu: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“
„Odpouštějí se ti hříchy.“ To je ale asi něco jiného, než kvůli čemu muži svého přítele přinesli. Chtěli přeci, aby ho Ježíš uzdravil a on mu místo toho odpouští hříchy. „Není to trochu málo?“ říkají si možná ti čtyři. „Není to trochu moc?“ říkají si v duchu přítomní teologové – zákoníci. „Odpouštět hříchy přece může snad jen Bůh. Kdo je tenhle Ježíš, že odpouští hříchy? Nerouhá se snad?“ Říkají si v duchu. Jedni jsou asi nespokojení, že udělal málo. Druzí, že udělal moc.
*
Co ale vlastně Ježíš udělal? Abychom tomu porozuměli, je třeba vrátit se k muži, o kterého jde. Leží tu na nosítkách – skoro jako na márách. Nebo teď už ne jako na márách? Paralyzovaný muž. V ekumenickém překladu čteme, že byl „ochrnutý“, nemohl chodit. V Kralické bibli se píše, že šlo o muže „šlakem poraženého“. V originální řečtině se píše paralytikos – že byl paralyzovaný. Znehybnělý. To slovo se také dá přeložit jako nesvobodný, svázaný. Ne-volný. Čeho všeho se ta jeho paralýza, to jeho ochrnutí vlastně týkalo?
Ježíš toho muže oslovuje „synu“, vlastně spíš „dítě“. To je velmi láskyplné oslovení. Vyjadřuje, že k tomu muži má Ježíš vztah. Blízký vztah. Nic na tom, že ho do té doby neznal. Teď tu před ním leží. Tak ten vztah vznikl. A vztah, který Ježíš otevírá, je od počátku intenzivní a láskyplný. „Dítě.“ V láskyplném vztahu se snažíme člověka vnímat jako celou osobnost. Nekoukáme jen na to, co je na první pohled vidět. Jdeme pod povrch. Alespoň Ježíš to tak dělá. Proto odmítá toho muže vidět jenom jako ochrnutého. Ví, že ten muž je víc, než jen jeho nemoc, jeho nedostatek.
Dobře se tomu rozumí, když si pomůžeme tím, čemu se říká korektní mluva. Tak třeba je faux pas mluvit o postižených lidech. Jsou to lidé s postižením. Ne bezdomovci, ale lidé bez domova. Já se snažím nemluvit o uprchlících, ale o lidech na útěku. Ten rozdíl se zdá na první pohled malý, ale je ve skutečnosti dost zásadní. To, jak mluvíme, ukazuje a zároveň ovlivňuje to, jak myslíme. Mezi postiženým a člověkem s postižením je velký rozdíl. Jde o to, co vidíme, když na toho člověka koukáme. Postižený – zapadne do vymezené škatulky a dál k němu můžeme přistupovat podle určitého mustru. Pokud říkáme člověk s postižením, tak ze všeho nejdříve máme před očima člověka. Je to člověk. Jako já, nebo ty. A stejně jako já, nebo ty má nějaké specifikum. Je něčím zvláštní. V prvé řadě je to člověk a k tomu má postižení. Já jsem taky člověk a vedle toho mám třeba nedostatek vlasů. (Teď nechci stavět naroveň nějaký druh postižení a moje postupující čelo.) To co, chci říct, je, že to první je, že je to člověk, tedy složitá, komplexní existence – s bohatým vnitřním životem a spoustou vztahů. Je to člověk.
*
Takhle, zdá se mi, přistupuje Ježíš k tomu paralyzovanému. Evangelista Marek nebyl zkušený v korektní mluvě. Říká prostě paralyzovaný. To tak nevadí, protože i tak dokázal vyjádřit, že Ježíš přistupuje k tomu člověku jako člověku. Nevidí ho jako pouze ochrnutého. Vidí na něm, v něm mnohem víc. Vidí, že jeho osobnost utváří mnohem víc poloh než jen bezvládné nohy. Protože se na toho muže dívá s láskou a tedy důkladně, pod povrch. Vnímá, že jeho potíže jsou daleko složitějšího charakteru. Že jeho paralýza není jen tělesná, ale že mu cosi svazuje, paralyzuje i duši. Ježíš neříká co. Ono to není nic, do čeho by měli strkat nos okolostojící.
Ježíš říká jen: „Dítě, odpouští se ti hříchy.“ To se – znamená Bůh. Židé totiž nevyslovují jeho jméno. Tak tedy: „Dítě, Bůh, ten, který je tvým otcem, ti odpouští hříchy.“ Jinými slovy: „Ty věci, které tě trápí a svazují; démoni, kteří tě vzdalují od druhých lidí; strachy, které ti nedovolí volně dýchat; tvoje špatné svědomí před lidmi, před sebou, před Bohem – nic z toho už nad tebou nemá moc. Nic z toho už tě nesvazuje, neparalyzuje. Jsi svobodný. Volný. Synu, Bůh ti odpouští.“ Ježíš vidí dál, než jsou nemohoucí nohy. Proto začíná svoji léčbu zevnitř. Odpouští. Uvolňuje paralýzu. Rozvazuje srdce.
*
Okolo sedí zákoníci, teologové, studovaní církevníci. Moc se jim to nepozdává. V duchu to převalují. Vedou nad tím „dialog ve svém srdci“ – píše se v řečtině. Myslím, že si můžeme sami dosadit ty situace, kdy jsme si pod fousy brumlali: „Jistě, láska je důležitá, ale není tohle už trochu moc?“ Kolika lidem se takhle mohlo pomoci, ale nepomohlo. Ježíš zákoníkům, i nám vidí až do žaludku. A řečnicky se ptá: „Je snad snazší říci: ‚Odpouštějí se ti hříchy.‘ Nebo: ‚Vstaň, sroluj si svoji matraci a choď.“ Jde přece o to, pomoci lidem tam, kde je to nejvíc pálí. Uvnitř. V duši. A zároveň takováhle pomoc od základů je to, co je ze všeho nejtěžší. Ale „Syn člověka“, to je ten, který přináší Boží království na zemi, dokáže jít až tam. Má moc na zemi odpouštět hříchy. Rozhýbávat paralýzu. Rozvazovat. Stavět na nohy.
Na znamení té hlubinné vnitřní pomoci, přichází i s tou pomocí tělesnou: „Říkám ti, vstávej, vezmi si svoji houni a jdi domů.“ A muž se zvednul, sroloval si lehátko pod rameno a vyšel ven. Jako z nebe se snesl střechou a lidé díky je příběhu poznali něco o Božím království. A pak jako každý jiný odešel dveřmi. Slanili ho stropem. Odešel dveřmi.
*
A teprve teď začali lidé jásat a chválit Boha. Co s člověkem udělalo odpuštění, na vlastní oči a hned neviděli. Ostatně to šlo o věci, které se týkaly jeho duše. Odstranění vnitřní paralýzy pocítil nejdřív muž sám. Projevy jeho vnitřní svobody budou lidé poznávat teprve postupně. Za to, když se postavil na nohy, to teprve koukali. A říkali si: „Něco takového jsme tedy ještě neviděli.“
Ježíš staví na nohy. Rozvazuje naše paralýzy. Zůstává nad tím rozum stát. Ale chceme být u toho. Amen