Jakub Kašpar
Biblický text ke kázání (Mt 15,21-28): „Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“
Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“
Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“
A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“
Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva.“ (Mt 15,21-28)
Kázání:
Hranice. Sestry a bratři, s hranicemi se potkáváme dnes a denně, všude kolem sebe. Dokonce i v sobě.
Vzpomínám si na svoji první cestu do jiné země. Bylo mi deset let, do té doby mě, moje sestry a moje rodiče tehdejší režim za hranice země nikdy nepustil. Tehdy jsme se poprvé mohli vyjet podívat, jak to v nějaké cizí zemi vypadá. Jeli jsme do Drážďan a na hraničním přechodu v Hřensku jsme stáli s naší škodovkou dlouhou frontu. Když jsme dojeli až k závoře, museli jsme vyndat všechny věci z kufru auta, vystoupit, ukázat všechno, co máme s sebou, a teprve, když vojáci zkontrolovali, že nevezeme do spřátelené socialistické NDR nic zakázaného, mohli jsme jet dál.
Ve stejné době jsme při horských túrách tady u nás v Krkonoších potkávali na hlavním hřebenu a na Sněžce jen jiné Čechy, Slováky a Poláky. Na hraniční Cestu československo-polského přátelství nikdo jiný nesměl. Nikdo jiný k tomu přátelství nebyl režimem připuštěn. A polští pohraničníci to hlídali ostřížím zrakem a s kalašnikovy na prsou.
Tehdy byla naše státní hranice, dokonce i mezi zeměmi, které si říkaly přátelské, velmi citelná. Doslova hmatatelná. Nemluvě o té zadrátované, se zeměmi imperialistického Západu.
Když cestujeme dnes, na sever, na východ, na jih, až na mimořádné situace, jaká třeba teď panuje kvůli ilegální migraci na hranicích se Slovenskem nebo Bavorskem, si státní hranice ani nemusíme všimnout. Poznat se dá jen podle cedule, oznamující, že jsme v jiné zemi, podle tabule, informující o základních dopravních pravidlech a změny podoby dopravních značek. Státní hranice jako by z fyzického terénu úplně vymizely. Zůstaly čárou v mapě a úřední dělicí čárou, na jejíž každé straně platí trochu jiné zákony a pravidla. Ale i ty jsou si čím dál podobnější. A já se přiznám, že si ty neviditelné státní hranice i po 13 letech pořád nemůžu dosyta vychutnat.
Na každé straně státní hranice žijí trochu jiní lidé. Mluví jinou řečí, než my Češi – ať už velmi podobnou slovenštinou, nebo o poznání odlišnou němčinou. Mají trochu jinou kuchyni, jiné zvyky. Máme společnou historii, ale často si vykládáme jinak, někdy i docela opačně, úplně stejné historické události. Tahle mentální hranice mezi občanskými národy v hlavách zůstává, i když jsou fyzické hranice otevřené. Vznikala dlouhou dobu, po generace, vzájemným potkáváním se v dějinách, nebo naopak nemožností se potkávat. Na vysoké škole se mě u jedné zkoušky ptali na příklad jevu, který vzniká nikoli biologickou, ale kulturní evolucí. Právě mentální hranice mezi Čechy a Poláky, Slováky, Němci nebo Rakušany, může být takovým příkladem.
Takže hranice existují, jak vidíme, nejen mezi státy, v mapách, ale taky v našich hlavách. A pozor, nejen mezi národy.
Každý máme nějakou hranici toho, co ještě jsme ochotní přijmout, akceptovat, a co už ne. Někdo toho dokážeme „vydýchat“ docela dost, někdo takříkajíc „startujeme na první našlápnutí“. Od člověka, který je nám milý – třeba od svého přítele, partnera, dětí, toho sneseme většinou víc, než od cizího člověka, nebo dokonce od někoho, s kým se zrovna nemusíme. Od někoho, koho nemáme rádi, nebo o kom víme, že on nemá rád nás. Zajímavé je, že často sneseme spíš a snadněji nepříjemné slovo, když je řečeno z očí do očí, osobně, než když si prakticky totéž přečteme v internetové diskusi, nebo v textovce na mobilu. Nejspíš proto, že při tom čtení nám chybí něco podstatného – přímý kontakt s tím druhým, s člověkem, který nám něco sděluje. A naopak tam oproti osobnímu kontaktu něco přebývá – ano, je tam jedna hranice navíc. Hranice vzdálenosti, vzájemného oddělení. Nevidíme, jak se ten druhý tváří, nemáme šanci odhadnout jeho náladu. Jak moc vážně myslel to, co napsal. Jestli se usmívá, nebo mračí.
Každý známe také další typ hranice. Hranici vlastních schopností. Kam až můžeme zajít a přitom se cítit v pohodě. Cítit, že máme věci pod kontrolou. Jsou lidé, kteří nadšeně zlézají nejvyšší vrcholy světa, dokonce cestami, kterými před nimi ještě nikdo nešel. Většina z nás by to nedokázala, ale ani vlastně po ničem takovém netoužíme. Je to za hranicí našich schopností a my to víme. Někdy bychom, obrazně i doslova řečeno, dokázali skály lámat, jindy sotva vstaneme ráno z postele. Hranice našich schopností je proměnlivá. Také se posunuje v čase – když mi bylo pětadvacet, byla opravdu úplně jinde než dnes, kdy na mě zpoza rohu vykukuje padesátka.
A je tu ještě jedna hranice, kterou chci připomenout – hranice odvahy. Ta je hodně křehká a hodně osobní. Trochu se podobá té hranici schopnosti zvládnout prvovýstup novou zimní cestou na vysokou horu. Ale projevuje se i v mnohem nenápadnějších a běžnějších věcech. Mám odvahu říci svému příteli, že podle mého mínění udělal chybu, i když vím, že ho to může naštvat? Mám odvahu přijmout kritiku, když můj přítel sebere odvahu k tomu, aby svůj kritický názor na moje jednání vyslovil? Mám odvahu chovat se tak, jak jsem slíbil své ženě při svatebním slibu, pánu Bohu i sám sobě při křtu, nebo třeba při skautském slibu? A mám odvahu si přiznat vlastní selhání, poučit se z něho a najít odhodlání k pokusu příště neselhat?
Náš dnešní příběh nám ukazuje množství hranic – i toho, jak silnou mohou být bariérou a jak osovobozující je, pokud je dokážeme prolomit. Ježíše s jeho průvodem na cestě oslovila cizinka, Kananejka – žena jiného národa (jedna hranice), zejména ale žena jiné víry (druhá hranice). Volá zoufale na učitele Ježíše a zjevně tím ruší. Ruší tím klid, učedníkům nejspíš připadá, že dělá ostudu, chová se nepřístojně, přinejmenším nevyhovuje její chování jejich představám (třetí hranice). A tak bychom mohli pokračovat.
Jenže netřeba, řekne to za nás sám Ježíš: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Jinými slovy – ty jsi za hranicí mé působnosti. Nezajímáš mě, ani ty, ani osud tvé dcery. Jsi cizí, pro tebe tu fakt nejsem. Já jsem tady pro ty, kdo věří v Boha Hospodina, pro Izraelce, ne pro nějaké pohany.
Jenomže hranici překračuje i ona žena. Nejprve tím, že si jako nevěřící cizinka vůbec dovoluje Ježíše oslovit a požádat ho o pomoc. Podruhé tím, že vůbec věří tomu, že tenhle židovský učitel, kazatel jiné víry, než ve které sama vyrostla, její dceři pomoci může. A potřetí tím, že se nenechá odbýt. Nikoli tím, že by zvýšila svou agresivitu. Ale přes hrubé odmítnutí zůstává pokornou prosebnicí. I když ji Ježíš přirovná ke psu, nečistému zvířeti, který přece nebude dostávat to, co patří dětem, ona se neuráží a neodchází. V pokoře přijímá zjevnou urážku a prosí o drobty z hostiny, která byla určena vyvoleným. Překračuje hranici počtvrté – hranici pokory, či, z druhé strany, hranici vlastního ega, vlastní pýchy.
Kananejská matka v tomhle evangelním příběhu nám ukazuje, co překonává všechny hranice. Je to víra. Kananejka i samotnému Ježíšovi ukazuje, že přestože je cizinkou a formálně také ženou jiného náboženství, pohankou, ve skutečnosti je její víra neskutečně silná. Tak silná, že přinejmenším na čtyřikrát během krátkého setkání překonala všechny možné hranice.
Říká se, že víra hory přenáší. Pokud sdílíme víru v Boha, který miluje své Stvoření, svůj stvořený svět se všemi jeho rostlinami a tvory, včetně nás, lidí, každého jednoho z nás, pak právě tahle naše víra nám je největší, nejsilnější a nejmocnější pomocí pro překonávání hranic, na jaké si jenom vzpomeneme. Hranic mezi státy, národy, náboženskými institucemi, pravidly a dogmaty, mezi lidmi. Hranic vlastní odvahy, dokonce i hranic našich schopností. Kananejská žena nás učí, že pokud víra hory doslova nepřenáší, přinejmenším je překonává. Amen