Kázání: „Chce se mi zvracet. Budu s vámi večeřet.“ (Zj 3,14-22)

Vrchlabí 27. 11. 202, první adventní večeře

Michael Pfann

Texty: Introit Ž 24,9n, 1. čtení Lk 11,5-13, Kázání Zj 3,14-22, 3. čtení Ř 13,11-12a

Písně: 435, 456, 421, 384, 418

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,

„chce se mi zvracet“. Tedy, ne mně. To by ještě nebylo tak zlé. Tohle podle Janova Zjevení říká Ježíš: „Chce se mi z tebe zvracet.“ To nezní moc adventně.

Zároveň o kousek dál říká: „Chci s tebou večeřet.“ Zní to jako protimluv. Nevolnost a chuť k jídlu se vylučují. Ale právě někde v tomhle napětí mezi Ježíšovým „chce se mi z tebe zvracet“ a „chci s tebou večeřet“, v napětí mezi Ježíšovou nevolností a Ježíšovou chutí ke společnému jídlu se skrývá evangelium první adventní neděle. Nakonec ta slova můžeme vzít jako pozvání k postupné přípravě na Vánoční hostinu. Ale k té je ještě kus cesty. Tak se na ní vydejme.

*

Jan měl vidění. V něm slyšel mluvit samotného Boha. Slyšel Ježíšova slova. A ta Jan vyřizuje církvi a jejím sborům. Ten dnešní dopis šel do sboru v Laodikeji. Ale číst ho má každý, koho by se mohl týkat. Mohl by být právě tak adresovaný i sboru ve Vrchlabí. Jsou to slova Ježíše, který je prý Boží svědek věrný a pravdivý. To znamená, že spolehlivě vyřizuje, co si pán Bůh myslí i co si přeje. Jaký je. Tak je ten dopis nadepsán.

Nezačíná ani oslovení Milý, ani Vážený. Žádné Dobrý den. Jde k věci. Začíná výčitkou. „Znám tvé skutky. Vím, co děláš. Nejsi studený, ani horký. Kéž bys byl studený, nebo horký. Ale jsi vlažný.“ Ekumeničtí překladatelé Bible asi četli etiketu Gutha Jarkovského, a tak Ježíše umravňují a další větu překládají „nesnesu tě v ústech“. V řečtině ale skutečně je: „je mi z tebe na zvracení“. Tak takhle začíná dopis, který fakt chcete číst… Kór před Vánocemi. Na začátku Adventu. Toho období předvánočního stresu – nákupů, úklidu a plánování logistiky rodinných návštěv. Jako by se člověku nenavalovalo už jen z toho. A k tomu od Ježíše, tedy toho, kdo v adventu přichází, slyšíme: „Je mi z tebe na zvracení.“

Vyzkoušeli jsme si to prakticky s dětmi na víkendovce. S tím studeným, horkým a vlažným. Aby si to prožily, dal jsem jim napít teplého kakaa. To jim samozřejmě chutnalo. Pak vychlazené koly. To byla taky sázka na jistotu. A aby instruktáž došla správného cíle, nakonec jsem jim dal napít vlažné vody se solí. Ta se používá jako dávidlo. Dokážete si představit, jaké to mělo následky. Pro jistotu jsem připravil kýbl.

Nejsi studený ani horký. Ale vlažný. Něco mezi. Nijaký, ani takový, ani takový. Na pomezí mezi zimou a jarem se podél chodníků válí taková ta černá, vlhká břečka, rozbředlý sníh. Zima je krásná. Jaro také. Ale období s touhle břečkou považuji za nejhorší část roku. Ani tak, ani tak. To je to, co Ježíš lidem v Laodikeji, popřípadě těm, kterých se to týká, vyčítá. Nejsi ani takový, ani makový. Být horký, nebo studený znamená být zřetelný, čitelný, stát si za svým. S člověkem, který ví, co chce, nebo nechce, se dobře jedná. S člověkem, který se nedokáže vymáčknout, vlastně neví, „je to v pohodě“ je to těžké. Kdo ví, na čem staví, ví kam jde a může tak taky druhému ukázat cestu.

Sbor v Laodikeji, to byli lidé, kteří byli dobře zabezpečení. Scházeli se v slušném počtu. Zavřeli za sebou dveře a byli takhle spokojení. Měli za to, že jim nic nechybí a žádné vysoké cíle si nekladli. Víc nepotřebovali. Jenže ustrnout v pohodlnosti je velké nebezpečí. Proto jim Ježíš po Janovi vyřizuje: „Nenechte se mýlit. Pod tou šlupkou líného blahobytu jste ubozí, chudí a nazí. Ve skutečnosti jsou to císařovy nové šaty. Zavřeli jste dveře za svým klídečkem, a přitom nevidíte, co všechno se děje okolo. Jak byste tím, co jste získali, mohli posloužit druhým – nebo alespoň sobě – když jen plynete s proudem?! Tam, kde jsou dveře zavřené, tam se nic nového a živého nedostane. A vřelost, která svedla společenství dohromady, postupně mizí škvírami v oknech. Zůstává smrádeček a vlažné teplíčko, z kterého se jednomu zvedá kufr.

Ježíš je tady velmi ostrý. Ale nechme si to líbit. Burcuje. Kárá. Dokonce i trestá. Ale jak sám říká: Trestá a kárá ten, kdo miluje. A protože miluje, tak tady nekončí. Tady se to láme a od té nevolnosti se pomalu začíná rýsovat cesta k chuti k společnému jídlu.

*

Samoúčelná kritika končí u nadávek. Toho jsou plné internetové diskuze. K ničemu to nevede. Konstruktivní kritika, neukazuje pouze na problém, ale také nabízí řešení. Ježíš dělá právě tohle. „Hele, lidi v Laodikeji, nebo jinde, teď právě, nejste horcí, ani studení. Spíš vlažní, a tak tedy vlastně ztracení. Dochází vám zdroje, a sami nemáte, co nabídnout. Ale to se může změnit. Pojďte za mnou. Já to mám. Jen si to uvědomte. Musí vám to dojít. Začněte koukat na věcí nově, nově o nich přemýšlejte. Naučte se nově myslet – čiňte pokání.

Ladislav Heryán, kterého tu budeme mít v úterý, ve své knížce pořád znovu opakuje: To české slovo „pokání“ je nešťastné. To původní slovo v řečtině skutečně znamená „změnit myšlení“. To je hrozně důležité. Při pokání nejde o sebemrskačství. Učíme se nově myslet. Nově vidět. Jde o nový, anebo pročištěný pohled na život, na sebe, na svět, i na pána Ježíše. Učíme se nově vidět, co od něj můžeme získat. Jaké bohatství nám nabízí. Není to kočičí zlato vlažného teplíčka. Ale je to zlato, které prošlo ohněm krize. Šáhlo si na dno a zase se postavilo na nohy. Protože v krizi buď padneme, anebo z ní vyjdeme posíleni. To se může stát člověku i církvi.

Ježíš na začátku říká, „je mi z tebe na zvracení“. To ale nic nemění na tom, že o pár vět dál říká: Ale já stojím u tvých dveří. Stojím tady. Klepu. Tluču. Stačí, abyste to zaslechli. Zaslechli můj hlas a otevřeli. ‚Jen co prstíček tam strčíme.‘ zve se Ježíš na večeři. Stojím tady, tluču, volám, ‚mám v ruce tašku, v tý tašce chleba a flašku, chci s tebou slavit večeři.‘

Tady se skrývá to evangelium první adventní neděle: Navzdory vší nevolnosti, kterou můžeme někdy vzbuzovat – jo, tak to je – Ježíš, Boží syn říká, že si chce sednout k našemu stolu a s náma večeřet. Tam už není žádné místo pro zvednutý žaludek, jenom radost z jídla a dobré společnosti.

To co, je formulováno jako výčitka – nejsi studený, ani horký – můžeme číst také jako povzbuzení. „Máte na to být studení, nebo horcí. Máte na to být zřetelní a pevní v kramflecích. Dokonce můžete vzbuzovat apetit, jako horké jídlo, nebo vychlazené pití.“ Ježíš by neklepal na dveře, kdyby nevěděl, že to tak je. Klepe i proto, aby nám k tomu dodal odvahu.

*

Tak zkusme prožít advent jako takovou přípravu na večeři s Pánem Ježíšem. Předvánoční stres asi jen tak nezmizí. Ale pokusme se o to, aby se advent nestal jenom synonymem pro stres. Zkusme si ve všech těch přípravách dárků, cestování, uklízení a vaření vyšetřit alespoň nějaké místo také na přemýšlení. Zkusme zase znovu promýšlet, co že to vlastně znamená, že za námi přichází Boží syn. Co to znamená pro naše vztahy? Pro náš život? Jak je to proměňuje? Čím jsou jiné?

Ono to nejspíš nepřijde všechno najednou jako zjevení. Ale postupujme postupně, jako se každý den otevírají okýnka na adventním kalendáři. Po malých krůčcích. Až jsou nakonec všechna okna otevřená. Barákem luftuje čerstvý vzduch. Dveře dokořán a jimi vstupuje ten, na kterého jsme čekali. Sedá s námi k tomu bohatě prostřenému stolu. To pravé bohatství přináší on sám. To on nás svedl dohromady. A my si společně s ním budeme moci pochutnat, bez následných zažívacích potíží.

Amen

 

Comments are closed.