Vrchlabí 4. 12. 2022
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 92,11-13, 1. čtení Lk 21,25-33, Kázání Píseň 2,8-13, 3. čtení Jak 5,7-8
Písně: 247, 275, 717, 443, 415
Milé sestry, milí bratři,
jedli jste někdy zralé fíky – přímo ze stromu? Je to velká pochoutka. Nedá se to srovnat s fíky, které dozrávaly v kamionu cestou do našeho Lidlu. Fíkový strom poznáte už zdálky podle pronikavé sladké vůně Zralé fíky přímo ze stromu jsou ještě teplé, vyhřáté sluncem. Jsou měkké, poddajné. Na šťopce mají bílou lepkavou mízu. Když vám kápne na boty, tak ji nedostanete dolů. Čerstvé zralé fíky mají hutnou chuť. Jsou sladké jako hustý květový med.
V teplých krajích kolem středozemního moře, třeba v Izraeli plodí fíkovník dvakrát do roka. První úroda nese malé plody, holičky. Když ty se na stromech objeví, je to jasné znamení, že jaro je tu. Jaro plné zelenání, zrání, kvetení, rození a zpěvu ptáků.
No, jo jenže my máme zimu. Ještě ani pořádně nezačala. Přitom na dnešní neděli vychází zrovna tohle vyprávění o jaru. Jaro v prosinci?! Co to má znamenat?
*
Nejde totiž o prosinec, jde o advent. Příchod. Příchod Krista je tu srovnáván s příchodem jara. Jakoby se s jeho příchodem svět znovu nastartoval. Advent, jako když jaro vtrhne do kraje. Sněhy tají a vylézají první sněženky. Advent, jako když se dávají stromy do květu. Všechno roste, kvete, pučí, voní a cvrliká. Nový život si dere cestu všemi skulinami. Advent je tu přirovnáván k namlouvání dvou zamilovaných. Milé a milého. Příchod Krista, jako když mladé přepadne láska. Je to tanec. Milostný tanec, který málokoho nechá chladným. Advent, jako když se zapalují lýtka. Jako když kvetou třešně, jako když dozrávají první fíky. Sílící slunce se dere pod kůži – Bůh přichází na zem.
Uprostřed všeho toho kvetení milý volá milou. Tak o tom zpívá Píseň písní. Krásná píseň o lásce. Píseň písní zpívá o lásce dvou zamilovaných lidí. Dnešní oddíl je nadepsán Láska je jaro. Prožitek mladé lásky píseň vyjadřuje právě obrazy bujícího jara. Lijavce přešly, skončila zima. Stromy nasazují květy na plody, je třeba prořezat větve, aby se tomu všemu dařilo. Hrdlička ohlašuje, že zimě odzvonilo. Hrdlička se vrátila z teplých krajin a svým cukrů cukrů ohlašuje, že začíná čas cukrování. Zajíci honcují, tetřevi tokají a lidem se zapalují lýtka.
Pučení jara v sobě zrcadlí lásku dvou zamilovaných. Všechny ty barvy, červenání, vůně, zpěv, poklus dopředu, které kolem sebe na jaře pozorujeme, v sobě nesou prudké emoce, které zažívají čerstvě zamilované páry. To vzrušení přírody a vzrušení mladých milenců jsou vnitřně propojené. Vzájemně se v sobě zrcadlí. Je to jeden milostný tanec, který voní nový životem. Člověk je součástí přírody, součástí Božího stvoření. Boží příchod se týká celého stvoření. To je tady vidět. Jaro je láska. Bez lásky tohle všechno prostě nejde. Jednoduše biologicky to bez lásky nejde – a když ano, tak je něco špatně.
Píseň písní vypraví příběh dvou zamilovaných. Zrcadlí se v něm jarní bujení přírody. Píseň písní ale vypraví také příběh o vztahu Boha a jeho lidu, příběh o Boží lásce k lidem a naopak. Láska se přece odehrává ve vztahu a ty naše láskyplné vztahy v sobě nesou něco z toho vztahu, který k nám má Bůh. Možná na to nejsme moc zvyklí, ale ani té lásce mezi Bohem a jeho lidmi nemusí být cizí všechno to burácení, ostych i vášeň a živočišnost mladé, jarní lásky. Touha, pochyby, nejistota, tlučení srdce, vášeň. I tahle prudká, horoucí, žárlivá láska patří k lásce Boha a jeho lidí, třebaže jsme to s přísnou kalvínskou výchovou často potlačili.
Píseň písní mluví o lásce dvou lidí, o lásce v přírodě i o lásce Boží. Bez ní by totiž nebyla možná ani jedna z těch dvou předešlých. Tak jako se v lásce mladých milenců zrcadlí kvetoucí jaro, tak se v lásce lidské zrcadlí láska Boží. V tvořivém kypění jara se odráží Boží láska. Boží láska je tou tvořivou silou, která žene všechno to jarní kvetení. Příroda k nám mluví. Zpívá jarní píseň o tom, že za tvořením stojí Bůh. Ve vůni jarních květů, ve zpěvu ptáků můžeme slyšet lásku Boha ke svému stvoření, tedy k přírodě i lidem. Boží láska umožňuje lásku mezi lidmi. Bůh, lidé, příroda. To všechno spolu nerozlučně souvisí. Vášnivá láska je jako jaro v rozpuku.
*
No jo, jenže mi pořád máme ten prosinec. Trochu toho žáru vášně by se teď do kostelní zimy hodilo. Pořád jsme v adventu. Jsou všechny tyhle vášnivé, živočišné obrazy přiměřené k tomu, aby popisovaly příchod Krista? Není to málo důstojné? Není. Je to vlastně dojemné. Píseň písní nám se vší živočišnou obrazností líčí, že na počátku všeho stojí láska. Láska v celé své nahotě, a to doslova. Nový život na všech těch úrovních – v přírodě, u lidí i u Pána Boha – vzniká z lásky. Z prudké, vášnivé, tělesné lásky. Pokud nám leží na srdci život Božího stvoření, nezbývá nám než pustit se do milování. A nemusíme se bát, nemusí to být žádný extra estetický kýč. Jednak, láska nezůstává věčně mladá jako na jaře. Bere na sebe další polohy. Prochází krizemi. Dospívá. Utužuje se. Učí se dlouhému dechu. Zraje. Ale nejen to.
*
Láska se také někdy buduje v protestu proti nelásce. Jako se do tmy zimních večerů zařezává světlo adventních věnců. Jako se do mrazu zimních dní vyhrne teplo z otevřených dveří. Podobně si ve vyvrcholení adventu mladá těhotná žena lehne na slámu ve stáji, aby na protest proti všem zavřeným dveřím porodila dítě, které bude dveře otevírat. Živočišný plod Boží lásky ke světu. Lidské mládě – Boží syn. Láska na dvou nohách.
Že se něco takového stane, je málo pravděpodobné. Asi tak, jako že v prosinci dozrají fíky, vinná réva, nebo třešně. A přece se to děje. V adventu, jako bychom zažívali tohle přicházení jara. Jako bychom se sami stávali součástí těch námluv milého a milé. Možná jsou na nás všechny ty obrazy trochu příliš, ale zkusme si připustit alespoň něco z jejich žhavosti. Možná v nás právě uprostřed zimy rozehřejí něco dávno zatuhlého.
On skáče přes hory. Jako mladý jelen skáče přes kopce, aby byl nablízku své milé. Volá na ni. A ona zaslechne jeho hlas. „A hele ho, přichází za mnou.“ Už stojí pod jejím oknem. Mluví k ní. A láká ji ven. A ona ho uslyší, vykoukne z okna. „A hele ho, můj milý. Stojí pod mým oknem.“ A láká ji. „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“ To je hlas toho přicházejícího. Zima je ta tam. Sněhy odešly. Vše je připraveno. Všechno voní, kvete, hrdličky cukrují. „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“
*
Advent jako jaro v prosinci. Přicházející Kristus jako milý, který si to žene ke své lásce. A my můžeme být jako jeho milá, které ho zaslechne a rozbuší se jí srdce. Milá, která koukne z okna a zčervená. Jako by najednou neexistovalo nic jiného než jejich láska. Láska, která má podobu člověka z masa a kostí.
Láska všemu navzdory. Jednou jsme si s mládežníky povídali o Písni písní, o tom hymnu na lásku, a jeden z nich říkal: „Možná, až třeba za dvě stě let lidi uplně zblbnou a zapomenou z čeho všechno vzniká, přečtou si tuhle knihu a ona jim to připomene.“
Advent nás připravuje na to, že navzdory všemu se může stát nemožné. Že láska dokáže lámat ledy zamrzlých vztahů, zatuhlé krunýře zaběhaných pořádků a běsy černých scénářů. Advent, Boží příchod nás připravuje na to, že i právě uprostřed zimy můžeme ve vzduchu ucítit vůni rozkvetlé třešně, na jazyku cítit sladkou chuť fíků. Že láska otevírá nečekané dveře. A my můžeme vyjít ven, do jara nového stvoření. Ten kdo přichází, na nás volá. „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“
Amen