Jakub Kašpar
První čtení (Joz 1,1-9):
„Po smrti Mojžíše, služebníka Hospodinova, řekl Hospodin Jozuovi, synu Núnovu, který Mojžíšovi přisluhoval: „Mojžíš, můj služebník, zemřel. Nyní tedy vstaň a přejdi s veškerým tímto lidem přes tento Jordán do země, kterou dávám Izraelcům. Dal jsem vám každé místo, na které vaše noha šlápne, jak jsem přislíbil Mojžíšovi. Vaše pomezí povede od stepi a tohoto Libanónu až k veliké řece, řece Eufratu, podél celé země Chetejců až k Velkému moři, kde zapadá slunce. Po všechny dny tvého života se proti tobě nikdo nepostaví. Jako jsem byl s Mojžíšem, budu i s tebou. Nenechám tě klesnout a neopustím tě.
Buď rozhodný a udatný, neboť ty rozdělíš tomuto lidu zemi v dědictví, jak jsem se přísežně zavázal jejich otcům, že jim ji dám.
Jen buď rozhodný a velmi udatný, bedlivě plň vše, co je v zákoně, který ti přikázal Mojžíš, můj služebník. Neodchyluj se od něho napravo ani nalevo; tak budeš jednat prozíravě všude, kam půjdeš.
Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě.
Nepřikázal jsem ti snad: Buď rozhodný a udatný, neměj strach a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš?““
Text pro kázání (Lk 4,16-21):
„Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno:
‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘
Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.““
Kázání:
Včerejší půlnocí skončil kalendářní rok 2022 a začal nový, počítaný jako dvoutisící dvacátý třetí. Nejspíš všichni, kdo jsme tady, jsme do půlnoci čekali vzhůru, abychom tu změnu mohli odpočítat, nebo třeba aby děti nezůstávaly vzhůru samy, protože přinejmenším ony to odpočítávání považovaly za velmi velmi potřebné. Píšeme nový letopočet, co bylo, bylo. Je to za námi, rok dvaadvacátý je minulost, dějiny, historie. Před námi je… … budoucnost.
Je to zajímavá vlastnost toho našeho uspořádaného času. To, co jsme prožili, známe. To, co je právě teď, to se nám otevírá jako nová stránka nové knížky, kterou otevíráme. Třeba jsme ji našli pod vánočním stromečkem. A co bude? O tom nevíme vůbec nic.
Co tedy vlastně známe? Minulost. Známe to, co už není. Jak zpívá Jan Čenský coby zahradník Kryštof v televizní pohádce O princezně, která ráčkovala: „To co bylo, dávno není, něco muselo se stát…“ Známe to, co pominulo, co je za námi.
Někdy na to s nostalgií a láskou vzpomínáme, ať už to jsou zážitky z krásné dovolené, společné prožitky s milými a blízkými lidmi, nebo třeba překonání sebe sama ve sportu. Jindy si to, co bylo, připomínat raději moc nechceme. Nepěkné věc, neštěstí, smutky, bolest, nebo třeba trapasy bychom rádi nechali za sebou, aby to zmizelo v černé díře, které říkáváme propadliště dějin.
V roce, který včera o půlnoci skončil, jsme každý zažili spoustu věcí. 365 dní, naplněných hodinami, minutami, vteřinami – a v každé jedné z nich jsme něco prožívali. Bolestného, smutného, radostného, euforického. Taky jsme v roce 2022 žili na dosah války ve skoro sousední Ukrajině, kterou napadlo Rusko. A skoro každý z nás se během toho roku aspoň nějak podílel na pomoci bránící se zemi a lidem, kteří z ní před válkou museli uprchnout. Tak to je teď všechno naše minulost a zároveň je to ta část skutečnosti, kterou známe.
A dny, které jsou za námi, jsou také tím konkrétním, zač můžeme a také máme Pánu Bohu děkovat. Za co máme být vděční. Jako my křesťané se nacházíme uvnitř období Vánoc, židé nedávno oslavili svůj osmidenní Svátek světel, Chanuku. Třetí požehnání první chanukové noci zní takto: „Pochválen buď, Hospodine, Bože náš, králi světa, jenž jsi nám dopřál dožít se a dočkat se a dosáhnout doby této.“ Přeživší holocaustu vzpomínali, jak při první chanukové noci, nejspíš roku 1943 nebo 1944, v koncentračním táboře Bergen-Belsen, pronesl rabi Israel Spira z Błużowa všechna tradiční požehnání, včetně tohoto. Přes všechny hrůzy, uprostřed kterých se nacházeli, uprostřed hromad mrtvol, které doslova v předchozích minutách vytvořili z jiných židovských vězňů tamní bachaři. Vyprávěl, že právě uprostřed těch stovek čerstvě mrtvých zaváhal, jestli dokáže toto požehnání vděčnosti Bohu vůbec vyslovit. Když ale viděl zástupy těch, kteří stále ještě žili, jak stojí a čekají na zapálení první lampičky na chanukii, došlo mu, že právě pro ně ta slova vyslovit musí (příběh najdete v knize Yaffy Eliach Chasidské povídky z doby holocaustu).
Tenhle příběh jednoho ze slavných chasidských rabínů 20. století zní extrémně a jako cosi z dávné historie. Pro nás určitě. V synagogách, kostelích a mešitách Oděsy, Mariupolu, Charkova, Melitopolu nebo Bachmutu dneška by ho nejspíš za takový historický extrém nepovažovali. O to silněji cítím, jak málo dokážeme být vděční my za tak mnohé, čeho se nám dnes a denně dostává. Jak neochotně za to děkujeme, pokud vůbec. A jak obtížně se nám o to často dělí s potřebnějšími.
Čímž se dostávám k další zvláštní části našich uspořádaných časů – a tou je přítomnost, nebo - chcete-li – současnost. Nejpomíjivější ze všech podob času našeho života. Naše teď a tady se odehrává v neustále se proměňujícím momentu, ve kterém se z budoucnosti stává minulost. Přítomnost je vlastně jen malý okamžik, který se vzápětí stává minulostí, zatímco před okamžením byl ještě neznámým příště. A přitom vlastně těmito pomíjivými okamžiky vlastně žijeme, právě z nich se skládají naše vteřiny, minuty, hodiny, dny… „Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.“ (Kaz 1,2) V přítomnosti, kterou nedokážeme zachytit, zastavit, ani zpomalit, se ale odehrává všechno. V ní vzpomínáme nebo se snažíme zaplašit svou minulost, v ní si představujeme, co přijde, tedy budoucnost. V ní se stydíme za minulé a bojíme příštího. Nebo si stýskáme po krásném, co odešlo, a nemůžeme se dočkat nádhery, kterou očekáváme. A tenhle neustále mezi minulostí a budoucností plující okamžik teď je jedinou přítomností, kdy můžeme něco skutečně udělat – cokoli – úplně obyčejnou věc, jako oholit si vousy nebo obléct tričko, nebo okrást babičku či zachránit někomu život.
A tou třetí dimenzí našeho uspořádaného času je budoucnost. To, co přichází. Na co se těšíme, čeho se děsíme, do čeho se už už chceme pustit, nebo před čím se nám pořádně klepou kolena. Nějak si to „příští“ představujeme. Ale neznáme to. Nevíme, co bude, jen si nadcházející nějak vykreslíme, na základě zkušeností, které máme z toho, co už je minulostí. To je pro nás taky ten začínající rok 2023. Tedy kromě prvních devíti hodin, které se píší s tímto datem a které se už staly součástí historie.
Netušíme, co je před námi. Máme jistě svá přání – v osobních životech i obecně pro svět. Já třeba si moc přeju dokončit jeden hodně náročný a dlouhý pracovní projekt, zdravou rodinu a vyhnání ruských okupantů z Ukrajiny. Ale jestli se něčeho z toho dočkám, to opravdu nevím. Můžu pro to jistě mnohé udělat, ale není to v mých rukách, nedokážu ani jedno z těch přání prostě zařídit, otočit kouzelným prstenem nebo přikázat utrženému sluchátku neumím, protože nic z toho neexistuje.
Možná jste si všimli, že o minulosti, přítomnosti a budoucnosti, mluví celou dobu jako třech vlastně velmi zajímavých a venkoncem zvláštních částech našeho uspořádaného času. S důrazem na to, že takto je uspořádaný právě a jenom náš, lidský, čas. Takhle ho nevnímají ani rostliny, ani jiné živočišné druhy, než člověk. A takto se čas neměří zřejmě ani Božím pohledem. A k tomu směřují dnešní, doslova přelomově novoroční, bohoslužby.
„Po všechny dny tvého života se proti tobě nikdo nepostaví. Jako jsem byl s Mojžíšem, budu i s tebou. Nenechám tě klesnout a neopustím tě,“ říká Hospodin Jozuovi v našem dnešním prvním čtení. A Jozuovým prostřednictvím i nám, jak říká Ježíš v nazaretské synagóze, když sebe představuje jako naplnění proroctví Izajášova.
„Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky,“ píše křesťanům z židovských apoštol Pavel. A tato jeho slova jsou i poselstvím pro nás. Pro dnešek, pro tuto neděli, ale i pro celý dneškem začínající rok. Ať už si budeme uvědomovat pomíjivost každého přítomného okamžiku více, nebo méně, ať už na své minulé dny a týdny budeme pamatovat více s radostí nebo více se smutkem a ať už se na dny, které jsou před námi, budeme těšit s nadšením či spíše s obavami, tuhle jistotu nám nevezme a nemůže vzít nic. Bůh, Hospodin, stvořitel celého světa, Otec náš i Ježíše Nazaretského, je stále tentýž, stálý, pevný, spravedlivý a milosrdný. K němu utíkejme pro pomoc a pro radu, o něj se můžeme opřít v každé těžké chvíli, on nám pomáhá k životu v radosti. Bohu buď za to dík a chvála. Amen
Modlitba:
Pane, Otče náš, děkujeme Ti za to, co jsi nám dal. Za život, který můžeme žít, ve kterém máme šanci rozdávat sami sebe, ve kterém máme příležitost dělat dobré věci a vyvarovávat se těch nedobrých. Děkujeme ti za možnost být účastníky Tvého věčného řádu a věčného života Tvého stvoření. Amen