Jakub Kašpar
První biblické čtení (Iz 6,1-8):
„Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“
Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem. I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“
Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“
Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!““
Kázání
„Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.“ (Iz 43,1-2)
Prorok Izajáš vypráví mystický příběh. Příběh skoro pohádkový. Setkává se přímo s Hospodinem, panovníkem tak neskutečně mocným a velikým, že jen lem jeho roucha je schopen naplnit celý ohromný jeruzalémský chrám. Izajáš líčí tu scénu, že ji vidíme úplně před sebou, jak v nějakém filmovém trháku. Trůn, na něm ohromná Božská bytost a kolem ní fantastická stvoření, šestikřídlí serafové – andělé stvoření z čistého světla, jakési bytosti nebeského ohnivého žáru…
Je to vlastně scéna docela děsivá, skoro jako z nějakého thrilleru. A Izajáš na ni taky nereaguje žádným „hurá“, ale čirým zoufalstvím: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Rozhodně nejásá, že viděl na vlastní oči Boha a teď o tom bude moct vyprávět kamarádům. Vůbec ne. Uvědomuje si naopak, že je něco špatně. Něco je divně. Jak to, že já, člověk, který rozhodně nežije bezchybně, „člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlící“, stojím najednou před trůnem Nejvyššího? To nemůže dopadnout dobře.
Jeden ze serafů vezme uhlík z nejposvátnějšího možného oltáře, musí ho vzít kleštěmi, on, ohnivý anděl, jak je ten uhlík žhavý. A přiloží ho Izajášovi ke rtům. K jeho nečistým rtům. Strašlivá bolest. A tahle bolest usmiřuje Izajáše s Bohem. „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“ Tak nám to říká ekumenický překlad. Já na tomhle místě přečtu ještě dva jiné překlady stejného verše. Kraličtí překládají „Aj hle, dotekl se uhel tento úst tvých; nebo odešla nepravost tvá a hřích tvůj shlazen jest.“ A Pavlíkův studijní překlad: „Hle toto sáhlo na tvé rty, i odstoupila tvá nepravost a tvůj hřích se přikrývá.“
Přečetl jsem vám ten verš ve třech různých českých variantách proto, abych upozornil na jednu věc – ekumenický překlad vyznívá, jako by všechno bylo jenom na Pánu Bohu a Izajáš byl jen pasivní figurkou celé hry. „Tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“ Tak jo, teď to strašlivě pálilo a protožes to, chlapče, vydržel, Bůh z tebe sejmul tvé viny a usmířil tvé hříchy. Tak fajn. Pavlík a Kraličtí mají ta slova zdánlivě jen trochu jinak – „odešla nepravost tvá a hřích tvůj shlazen jest“, respektive „odstoupila tvá nepravost a tvůj hřích se přikrývá“.
Omlouvám se za ty jazykové exkurzy, ale považuju to za docela důležité. To Izajáš prochází okamžikem proměny. On se proměňuje. Ano, z vůle Boží, ale proměňuje se Izajáš. Není pasivním objektem proměny. Není to tak, že se prostě někde ocitl a někdo s ním cosi provedl. On, tváří v tvář Bohu, v čirém zoufalství a hrůze nazřel svoji hříšnost, svoji nedokonalost a bolest toho poznání pomohla k tomu, že to zlé v něm, v Izajášové osobnosti, muselo odejít, odstoupit od něj. A jeho předchozí selhání, vybočení z řádu Stvoření a života, tedy hříchy, jsou tím bolestivým poznáním a přiznáním shlazeny, přikrývají se tímhle momentem. Izajáš je znovu narozený. Od téhle chvíle je to nový člověk.
K okamžiku spásy, k odpuštění, k vyrovnání sama se sebou, ale také k vyrovnání s Bohem, vede cesta skrze poznání vlastních chyb a selhání. A ta cesta je bolestivá. Někdy může pálit jako ten nejžhavější uhlík v ústech. A nastoupit na ni, nebo z ní v „okamžiku pravdy“ nesejít, vyžaduje pořádný kus odhodlání, rozhodnutí a odvahy.
Když čtu podobné texty, jako jsou ty dvě naše dnešní pasáže z knihy proroka Izajáše, často si vzpomenu na lidi, kteří jsou postaveni do úplně extrémních situací, zásadních rozhodnutí. Můžeme jmenovat příklady – Josef Mašín, Josef Balabán a Václav Morávek, kardinál Josef Beran, Milada Horáková, Dietrich Bonhoeffer… Když čtete o těchto lidech, nebo přímo jejich slova ve zveřejněných dopisech, svědectvích a pamětech, je zřejmé, že té odvahy museli všichni mít opravdu hodně. A pak jsou tu zástupy pro nás bezejmenných, kteří se v podobných situacích ocitli také a také na cestě ke smíření s Pánem Bohem setrvali, jen se jejich jména pro nás nezachovala tak jasně, třeba proto, že jejich předchozí život nebyl ničím zvláštní, výjimečný, nebyli známí a slavní nebo ve viditelných funkcích. Lidé, kteří se rozhodovali, jestli se stanou součástí odboje – prvního, druhého, nebo třetího. Židé za nacistického řádění – a lidé, kteří se rozhodli, že se nebudou dívat stranou a pronásledovaným Židům pomáhali. Lidé ve válkách – minulých i dnešních – kteří přes všechno prožité zůstali lidmi. Extrémní situace nejsou věcí minulosti. Dějí se dnes a denně, pořád. A dít se nepochybně budou i nadále.
Prorok Izajáš nám ale zprostředkovává Boží slovo veliké naděje a posily. „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.“
Jak ukazují příběhy, které jsem naznačil, i ty konkrétní příběhy oněch konkrétních lidí, jejichž jména jsem zmínil, tenhle Boží slib neznamená fyzickou ochranu v tomto světě. Tři králové Mašín, Balabán a Morávek skončili buď popraveni, nebo zastřeleni v boji. Kardinál Beran strávil tři roky v nacistickém koncentračním táboře Dachau a pouhé čtyři roky po osvobození byl znovu internován, tentokrát československými komunisty, na různých místech po 14 let. Dietrich Bonhoeffer byl zatčen, mučen gestapem a nakonec zastřelen v koncentračním táboře Flossenburg. A osud Milady Horákové je „jako přes kopírák“ – kruté výslechy gestapa, pět let v nacistických kriminálech a nakonec po dalším mučení komunistickou mocí Československa poprava.
Tak k čemu to je, takový slib? Co to tedy znamená, „nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí“? Domnívám se, že tím, co nám skrze Izajáše Bůh slibuje, je síla. Síla vydržet. Síla vytrvat. Síla překonat všechny strázně a bolest, někdy až do hořkého konce. Podmínkou je víra a odevzdání vlastního života Bohu, podmínkou je setrvání na oné palčivé cestě ke spáse. Podmínkou je přijmout žhavý uhlík z kleští ohnivého anděla.
Slib bezstarostného a bezbolestného života výměnou za křestní či konfirmační ano, výměnou za členství v církvi nebo za salár, tam nezaznívá. Není tam nic o tom, že nás nemůže potkat zlo, ba i čiré zlo a hrůza, jako je válka, vězení, mučení. To slovo povzbuzení není žádné pohádkové vyprávění o tom, že všechno dobře dopadne a budoucnost bude sametově plyšová. Vypráví o tom, že s Pánem Bohem máme šanci tím ohněm projít, divoké vody překonat, propasti překlenout.
Když si přečtete vzpomínky lidí, kteří se ve vězení potkali s duchovními, třeba s Josefem Beranem, často s úžasem vzpomínají na sílu, kterou duchovní a další věřící lidé ve vězeních a koncentračních táborech projevovali. Totéž zní z příběhu odboje skupiny Tří králů nebo z odvahy, s níž bránil evangelické „společenství svatých“ před nacistickou zvráceností Dietroch Bonhoeffer. „Nelitujte mne. Žila jsem plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a já poznala jeho tvrdost i těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná. … Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno.“ Tahle slova napsala Milada Horáková tři hodiny před svou popravou.
Jak to tak poslouchám, začíná to být trochu temné, na to, že je to kázání o posile a naději. Tak se na to podívejme z perspektivy prosluněného života v míru. Z naší dnešní perspektivy, za jejíž možnost jsme děkovali v úvodní modlitbě. I v běžném každodenním životě nás svět, lidé, okolí, a nakonec i my sami sebe, staví před mnohá rozhodnutí. Jak se budeme chovat k lidem, které dnes potkáme. Jak se postavíme k prosbě o pomoc. Jak vydržíme potřeby a požadavky svých dětí nebo naopak starých rodičů? Ale i to, jak a co třeba nakoupíme s ohledem na dopady své spotřeby na přírodu, tedy Boží Stvoření. To nejsou extrémy prošpikované nebezpečím raketového útoku, ani návštěvy tajné policie režimu. To je každodenní život a naše vlastní, úplně malé a mírné, vlastně docela nevinné, výzvy, na něž máme reagovat. Ale pro to, že jsou malé, nejsou bezvýznamné. To jsou ta každodenní vyslání – místa a úkoly, kam nás Bůh posílá a na která máme odpovědět: „Zde jsem, pošli mne!“
Každý z nás má přece za úkol odpovědět právě na tu výzvu, která před ním stojí. A přesný návod, jak na to, se k výzvám obvykle nedodává. Tím nejpřesnějším návodem, který máme, jsou slova, která jsou zapsaná v Bibli, slova Ježíše z Nazareta, slova proroků a apoštolů. Jistotu, že jsme je správně pochopili, vám nedám. Ale věřím, že Boží zaslíbení, že nás Pán nenechá padnout, strhnout proudem, ani popálit plameny ohně, platí pro každého, kdo se z celých svých sil a s otevřeným srdcem snažíme Boží návod následovat a v těch každodenních výzvách se rozhodovat správně – totiž pro Dobro, nikoli pro Zlo. V tom nám, Pane Bože, prosím, pomáhej. Amen