Jakub Kašpar
Text pro 1. čtení (2Sam 12,1-10):
„Hospodin poslal k Davidovi Nátana. Ten k němu přišel a řekl mu: „V jednom městě byli dva muži, jeden boháč a druhý chudák.
Boháč měl velmi mnoho bravu a skotu. Chudák neměl nic než jednu malou ovečku, kterou si koupil. Živil ji, rostla u něho spolu s jeho syny, jedla z jeho skývy chleba a pila z jeho poháru, spávala v jeho klíně a on ji měl jako dceru.
Tu přišel k bohatému muži návštěvník. Jemu bylo líto vzít nějaký kus ze svého bravu či skotu, aby jej připravil poutníkovi, který k němu přišel. Vzal tedy ovečku toho chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel.“
David vzplanul proti tomu muži náramným hněvem. Řekl Nátanovi: „Jakože živ je Hospodin, muž, který tohle spáchal, je synem smrti! A tu ovečku nahradí čtyřnásobně zato, že něco takového spáchal a neměl soucitu.“
Nátan Davidovi odvětil: „Ten muž jsi ty! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vytrhl ze Saulových rukou. Dal jsem ti dům tvého pána a do tvé náruče ženy tvého pána, dal jsem ti dům Izraelův i Judův, a kdyby ti to bylo málo, přidal bych ti mnohem víc. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a dopustil ses toho, co je v jeho očích zlé? Chetejce Urijáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zavraždils ho mečem Amónovců. Nyní se už nikdy nevyhne meč tvému domu, protože jsi mnou pohrdl a vzal jsi Chetejci Urijášovi ženu, aby ti byla manželkou.
Text pro 2. čtení (Lk 7,36-50):
„Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu.
V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem.
Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“
Ježíš mu na to řekl: „Šimone, chci ti něco povědět.“ On řekl: „Pověz, Mistře!“ – „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“
Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“
Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy. Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy. Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy. Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“
Řekl jí: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ti, kteří s ním byli u stolu, začali si říkat: „Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?“ A řekl ženě: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“ (Lk 7,36-50)
Kázání:
Příběh, který jsme slyšeli v prvním čtení z Druhé knihy Samuelovy, je docela drsný. Prorok Nátan králi Davidovi vypráví srdceryvný příběh o boháči, kterému na vlastním majetku záleží tak moc, že hostu nabídne k jídlu raději ovečku, kterou sebral chudákovi, který ji měl moc rád, žádnou jinou neměl, měl ji vlastně jako domácího mazlíčka, člena rodiny.
Velký král David také reaguje hned a jednoznačně – takového člověka pověsit, popravit, rázně potrestat, protože taková bezcitnost se hned tak nevidí. Jenže se mu od Nátana dostane šokujícího vysvětlení, že se právě viděl v zrcadle.
Připomíná mi to spoustu situací z mého vlastního života. Mnoho případů, kdy mě zklamal nebo dokonce strašlivě naštval někdo z lidí v mém okolí. „Jak jen mohl něco takového udělat? Čím jsem si to zasloužil?“ Nebo když se rozčiluju nad výlevy a výstupy dospívajících a osamostatňujících se dětí: „To snad není možný, co si to dovolují?“
A pak, když se trochu víc zhluboka nadechnu, najednou zjistím, že se dívám do zrcadla a vidím sám sebe v podobném věku, v podobném rozpoložení, v podobné situaci, jak dělám přesně to, co mě teď tak děsně dožralo. Jak trápím svoje rodiče nebo učitele svou nekonečnou inteligencí dospívajícího chytráka, který snědl všechnu moudrost světa a hluboce pohrdá vší zabedněností a malostí dospělé generace. Jak přehlížím smutek svého přítele a zlehčuju jeho zoufalství – protože mě je přece dobře a nenechám si to zkazit. Jak si pro sebe vezmu víc toho, co mi chutná, dřív, než dojde na ostatní. Jak využívám své výřečnosti, abych v hádce slavně zvítězil nad svým oponentem nebo oponentkou v debatě – a to i v případě, že třeba někde v pozadí sám cítím, že on nebo ona má možná taky tak trochu recht…
A pak, když hněv opadne, hladina adrenalinu klesne a dech se uklidní, vidím zase to zrcadlo. A můj obraz v něm postupně červená, někdy až rudne, jak se stydím sám před sebou, před blízkým člověkem, před vlastními dětmi. A před Pánem Bohem. Trapná chvíle studu před vlastním obrazem, jaký nejspíš vidí ti ostatní. Zatímco já se viděl jako král, oni viděli poťouchlého ubožáka. Jak zpíval Wabi Daněk (i když na trochu jiné téma nezadržitelného postupu věku) v písničce Outsider Waltz: „Už nejsi, co jsi býval. Tu tvář nespraví ti masáž. Marně se, hochu, kasáš – už nejsi lev a velký šéf…“
David se podívá do Nátanova zrcadla a taky vidí tu svoji trapnou tvář zloděje žen a Uriášova vraha a stydí se, stydí a kaje. Doznává se ke své vině a Nátan mu zprostředkovává Boží odpuštění. Krutost příběhu pokračuje – nemusí zemřít David, ale jeho malý syn.
Nechme nyní stranou otázku, jestli taková daň za odpuštění hříchu není jen pokračováním nespravedlnosti, když místo viníka zaplatí smrtí jeho nevinné dítě. Já vidím to důležité Nátanovo poselství v tom, že se nesmíme vyhýbat pohledům do zrcadla. Čím ochotněji a častěji si ho necháme nastavit, tím méně bolestné to nejspíš bude. Tím méně „krvavou“ budeme muset zaplatit cenu za odpuštění – Boží, ale také lidské.
V evangelijním textu z Lukášova evangelia přichází Ježíš na pozvání na večeři k jednomu z farizeů. Už to je vlastně docela zajímavý moment, protože vztah Ježíše a farizeů – vzdělaných teologů, k nimž ostatně Ježíš sám nejspíš patřil – je krajně napjatý, postupně graduje až k nenávisti k Mistru z Nazareta.
Farizeus Ježíše hostí, jak si zvyk žádá. A podle tehdejšího zvyku mohli také na hostinu přijít i nezvaní přihlížející. V tom Lukášově příběhu je jednou z nich žena, o které se dozvídáme, že je ženou hříšnou. Nevíme sice přesně, v čem její hřích spočíval, ale výkladová tradice se vcelku shoduje na tom, že byla nejspíš tamní nevěstkou, prodávající své tělo za peníze. Tedy nepatřila k dobré společnosti (i když mnozí z těch, co se do ní počítali, nejspíš patřili mezi její pravidelné zákazníky, jak už to mezi námi lidmi bývá).
Ta žena přichází k Ježíšovým nohám, omývá je vonným olejem a pláče tak usedavě, že její slzy doslova zkrápí Mistrovy nohy. A na farizeovo pohoršení, že si to Ježíš nechá líbit, slyšíme podobenství o dvou dlužnících, kterým je odpuštěn jejich dluh – jednomu zanedbatelný, druhému ohromný, desetinásobný. Který bude mít odpouštějícího věřitele raději, ptá se Ježíš?
Tady se nám do příběhu vkrádá explicitně láska (ne, že by ve čtení o Nátanovi a Davidovi nebyla – David jistě miloval Batšebu a naprosto nepochybně také jejich malého syna). Ježíš se neptá farizea, kdo z dlužníků bude vděčnější, ale kdo bude mít velkorysého muže víc rád.
A láskou také osvětluje míru odpuštění, kterého se dostává oné hříšnici. Hřešila proti dobrým mravům hodně, opakovaně a také asi velmi často. Ale její pokání, které projevila svým pláčem a slzami a její láska, projevená pokorou u Mistrových nohou a jejich pomazáním vonným olejem, byly tak veliké, že umožnily odpuštění.
Muselo to bolet. Farizeovo pohlédnutí do zrcadla, ale zejména ženina lítost nad sebou samou musela být bolestná. Její pláč to dokládá docela přesvědčivě.
Bolestné přiznání vlastního selhání, vlastní chyby, vlastní viny – nejprve sám sobě, následně ale také před tím, komu jsme ublížili – je nutnou podmínkou toho, aby nám mohlo být odpuštěno. Aby nám mohl odpustit ten, koho se naše chyba dotkla, abychom si dokázali odpustit sami – to mnohdy bývá skoro nejtěžší. A abychom došli také odpuštění u Pána Boha.
Pokud dokážeme touhle cestou projít, se vší tou bolestí a slzami, tak jako hříšná žena ve farizeově domě nebo David před prorokem Nátanem, je před námi Boží klid a mír, Boží pokoj. Tak se nebojme, ta Boží nabídka stále trvá. Amen