Vrchlabí a Strážné 5. 11. 2023
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 130,4, 1. čtení Mt 18,21-35, kázání 1J 2,12-14, 3. čtení Iz 44, 22, pož. Jan 14,27
Písně: 258, 326, 560, 570, 704
Milé sestry, milí bratři,
umíte vyhrávat?
Člověk se většinou pere s prohrami. Je těžké prohrát se ctí. S mým bráchou jsme jednu dobu museli přestat hrát deskové hry. Byl na nás totiž vždycky hrozně naštvaný, když prohrál, až nakonec přestal hrát uplně. To asi znáte.
Naproti tom vyhrávat je snadné. Alespoň se to zdá. Ale vyhrávat se ctí, tak, aby se přitom člověk nepovyšoval nad své soupeře, neřku-li nepřátele – to je taky disciplína, kterou je potřeba se učit. Moje rodina na dovolené by vám mohla říct, že jsem si tuhle ctnost ještě neosvojil. Jde taky o to, jestli člověk nad vítězstvím přemýšlí v horizontu krátkodobém – po bitvě je každý generálem. Nebo jestli jde o vítězství dlouhodobé. Nejen ve válce, kde se konečné vítězství skládá z velkého počtu dílčích vítězství i proher. Existuje také jakýsi druh vítězství, které se předává z generace na generaci. Podobně jako víra. Právě o něčem takovém mluví Jan v tom svém dopise. Vítězství, které se netýká jen jedné chvíle. A nejde při něm o to stát na správné straně barikády. Spíš ty barikády překračuje. Netýká se jen mě. Týká se ostatních lidí. Přijímáme ho a předáváme ho dál.
*
„Mládenci“, říká Jan, „zvítězili jste nad zlým.“ Co takové vítězství obnáší? Pro Jana nějak souvisí s vírou v Ježíše Krista. Jan ho spojuje s poznáním Otce, toho, který je tu od počátku. Toho, poznáváme tak, že nám o něm někdo vypráví. Vyprávíme si příběhy o cestě Božího lidu, o Ježíši. Je to záležitost předávání mezi generacemi. Víra se předává mezi generacemi.
To, že tu sedíte, se nestalo jen tak. Pravděpodobně vás do církve někdo přivedl. Možná to byl někdo konkrétní a vy si ho právě teď můžete představit. Často to byli rodiče, nebo babička s dědečkem. Zároveň sem někteří přivádíte svoje děti, vnoučata. Chcete jim předat to, co je pro vás v životě důležité. Naopak bývá pro člověka bolestivé, nebo je mu to prostě líto, když se nedaří víru předat vlastním dětem, nebo vnoučatům.
To, že je víra záležitost mezigenerační, si dobře uvědomuje i Jan. Proto oslovuje v tom dopise zástupce různých generací: děti, otce i mládence. Píše to v patriarchální době biblické. Je zcela v linii biblického myšlení přidat tam dnes i matky a dívky. Víra se týká všech generací. Ve společenství církve má každá generace svoji funkci. Proto se i role každého z nás v průběhu věku proměňuje. V dětství se ptáme. V dospělosti se dostáváme do rolí, které vyžadují odpovědnost a s tím i odvahu. Se stářím přichází poznání a moudrost, kterou můžeme předávat dál. A to jen zlomek toho, co je ve hře.
*
Celé dějiny náboženství, církve záleží na předávání víry z generaci na generaci. Co si vlastně předáváme? Jan mluví o poznání Ježíše. To jsou ty příběhy, které si vyprávíme.
Jan taky mluví o odpuštění. Odpuštění je jedním ze stavebních kamenů křesťanské víry. Odpuštění je ale také slovo, které v kostele říkáme tak často, až přestáváme přemýšlet o jeho významu. Musíme ho znovu objevovat. Všímám si proto poslední dobou, jak se o odpuštění mluví v populární kultuře. V knihách a ve filmech. Je v nich vidět, že vztahy bez odpuštění nefungují.
Podobně jako spoustu dalších dětí devadesátých a nultých let mě tento týden zasáhla smrt herce Matthew Perryho – Chandlera ze seriálu Přátelé. Vlastně mě až překvapilo, jak se mě to dotklo. Ale holt když s někým strávíte hodiny a dny, tak vám přiroste k srdci, třebaže jste je spolu trávili každý na jiné straně obrazovky. Vím dobře, že vyprávět vtipy z Přátel je strašný žánr. Je to ale celkem ilustrativní scéna. O co jde: Chandler začne chodit s Monikou. Dlouho to skrývají před Moničiným bratrem Rossem, protože by mohl být naštvaný. Jednoho dne se stane, že Ross jde na rande s bývalou přítelkyní Chandlera Janice.
Ross se přijde Chandlerovi omluvit. Je pro něj totiž důležité, aby mu to neměl za zlé. Chandler se mu nejdřív směje – Janice je totiž hrozná. Pak ale Ross říká, že přece platí zásada, že kamarád nemá nic s bývalou holkou druhého kamaráda, nebo jeho matkou, nebo třeba sestrou. Chandler dojde, že to se vlastně může týkat i jeho a Moniky (Rossovy sestry), že by z té situace mohl něco vytřískat. „Víš co, jsem naštvanej“ začne se mračit. Jsem naštvaný. Víš ale, co udělám“ Vyskočí z křesla a s velkorysými gesty. „Já ti odpustím. Já ti odpuštím, protože to je to, co přátelé dělají.“ „Díky, díky“ říká Ross. „Já ti odpouštím ti“ pokračuje Chandler: „A taky bych ti chtěl připomenout, že jsem tě tady ve svém bytě nechal bydlet zadarmo. A navrch ti dává ještě dvacet… sedm dolaru.“ Vytahuje pomačkané bankovky z kapsy a celé to nakonec, jako vždy Chandler shodí.
Jasně, je to jenom geg ze seriálu. Přijde mi, ale že dobře ukazuje, jak je pro zdravé vztahy mezi lidmi důležité, aby mezi nimi neležely nevyřešené křivdy. Rossovi záleží na tom, aby mu Chandler neměl za zlé, že byl na rande s jeho bývalou přítelkyní. Chandler zase nechce, aby se na něj Ross zlobil, že chodí s jeho sestrou. Je pro ně důležité, aby mezi nimi neležela žádná křivda, která by ničila jejich přátelství. Odpuštění těch případných křivd je pro jejich vztah zásadní. Je to seriál, ale snadno si to můžeme přeložit do vlastích vztahů. Odpuštění prostě dělá prostor pro společnou cestu.
*
Naopak, tam kde se odpuštění nedostává, to hrozí průšvihem na generace. Celý ten konflikt mezi Izraelem a Palestinou je hotovými dějiny oboustranných křivd. Ty se zapouzdřují a předávají se z generace na generaci. Hnisají a vybuchují jako šrapnely – které ničí tisíce životů. Nechci teď navrhovat žádná laciné řešení – jako „pojďte podáme si ruce a celé to smázneme“. To nefunguje. Odpuštění vyžaduje mnoho sebezapření a často i schopnosti pracovat s vlastní bolestí na obou stranách. Co je ale jisté je, že bez vzájemného a draze vykoupeného odpuštění žádná dobrá cesta dopředu nevede. Ani v Izraelsko-palestinském konfliktu, ani v žádném jiném.
Zdá se mi, že odpuštění je totiž jediná skutečně vítězná strategie. Jedině odpuštění totiž nabízí společnou cestu, společné vítězství i pro poražené. Odpuštění je jediným vítězstvím, které nedělí na vítěze a poražené, ale umožňuje společně vítězit nad tím zlým, co je v nás. Pomáhá vítězit nad tím zlým, s čím bojujeme. Staví totiž na jiných hodnotách než válečný průmysl.
*
Viděli jsme, že je možné si předávat křivdy mezi generacemi. Takovýhle mezigenerační přenos plodí války. Jan mluví ke generacím lidí, kteří věří. Předávají si víru. Mluví k nim o poznání příběhu Boha, který píše jiné dějiny než ty vítězů a poražených.
Jan taky mluví o odpuštění. I schopnost odpouštět je něco, co se učíme. Můžeme se to učit od rodičů a můžeme to učit svoje děti. Můžeme se to učit navzájem v církvi. Předávání víry mezi generacemi je také předáváním zprávy o tom, že je nám odpuštěno. Když jedna generace druhou učí víře, učí je přitom schopnosti odpouštět.
V odpuštění se skrývá skutečné vítězství. Je to vítězství, po kterém se těžko machruje. Není totiž na koho. Je to vítězství, ke kterému se nesměřuje ani bodnými ani střelnými zbraněmi. Využívá se k němu úplně jiný arzenál a jiné vybavení. Kordy jsou tupé a tretry mají často dost ošoupanou podrážku. Je to totiž boj mnohdy bolestný a taky běh na dlouhou trať. Ježíšův příběh dobře ukazuje, že to je všechno jen ne, snadný běh.
A stejně: Odpuštění je vítězná strategie, která nezná poražených. V úplném základu křesťanské víry je krok, který na semaforu vztahů přepíná z červené na zelenou. Pokud tohle dokážeme předat dál, máme vyhráno. V cíli nebudeme stát sami.
Amen