Vrchlabí 3. 12. 2023, 1. adventní neděle
Michael Pfann
Texty: Introit Zach 9,9, 1. čtení Mt 21,1-11, kázání Ž 24, 3. čtení Ř 13,11n, pož. 1. Tes 5,23-24
Písně: 275, 435, 421, 456, 408
„Prý nás chtějí vysadit z pantů“ šeptají si dveře. Nejsou to ledajaké dveře. Vysadit je z pantů by vyžadovalo pěknou partu siláků. Jedno křídlo, druhé křídlo. Z těžkého, tvrdého cedrového dřeva, které netrouchniví po staletí. Vykládané zlatem. Umně jsou na nich vyvedeny obrazy nebeského Jeruzaléma. Cherubové se svými harfami zpívají Hospodinu zástupů.
„Ale nás jen tak někdo nezvedne“ uklidňuje jedno křídlo dveří to druhé. Nechtělo by se jim opouštět svoje místo. Však odsud mají pěkný výhled do kraje. Z vrcholku hory Sion má člověk, nebo tedy dveře celý Jeruzalém jako na dlani. Těmito dveřmi den co den proudí lidé do chrámu. Dveře Jeruzalémského chrámu. Kolik lidí se za ta století dotýkalo jejich zlatých klik. Kolik slavností zažily. Kolik rozhovorů vyslechly tyhle dveře. A teď, že by je někdo chtěl vysadit z pantů?!
*
Ale neslyší to poprvé. Slýchají to ze zpěvu čtyřiadvacátého Žalmu neděli, co neděli ráno – „zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné“. Jako by snad mohly roztáhnout vlastní futra. Slýchají to při svátku, kdy kněží do chrámu vnáší schránu smlouvy. V ní je uložena Tóra. Věří, že v ní je přítomen sám Bůh Hospodin. Sám Hospodin jako by kráčel těmi dveřmi do chrámu.
Ten svátek Židé v chrámu slaví právě dnes. Už zazněl zpěv k chvále Boha stvořitele. Šófary zatroubily a desítky hrdel se spojily v chvalozpěvu o Bohu, který spoutal síly chaosu. Jejich divoké prameny vod překryl zemí a vystavěl na ní svůj svět.
Hudba dozní. Ozve se nesmělé ťukání na dveře. Před stále ještě zavřenými dveřmi stojí zástupy poutníků. Táhnou se zdaleka. V posledním záběru cesty se uprostřed pouštního vedra vyškrábali až sem na vrchol. Upotácení. Unavení. Žízniví a hladoví. Stojí téměř na konci své cesty. A přece svým způsobem na začátku něčeho nového. Vyšplhali se na Hospodinovu horu. Sion. Touží. Touží být v blízkosti svého Boha. Toho vznešeného a neznámého. Hrozivě mocného a přitom milosrdného. Touží, a přece se bojí. Smějí se ocitnout v jeho blízkosti? A tak klepou na ty prastaré, majestátní dveře a ptají se:
„Kdo vystoupí na Hospodinovu horu?“
Oni už vystoupili. Jsou tu a s bázní očekávají, jestli budou připuštěni k audienci u samého Pána. Pokorně se ptají ještě jednou:
„Kdo smí stanout na jeho svatém místě?“
Ta otázka vyhřezá z jejich utahaného srdce: „Jak se přiblížit Bohu? Jak pocítit jeho blízkost? Jak se dostat do jeho společnosti? A zevnitř zpoza zavřených dveří v odpověď recitují sbory kněží:
„Ten, kdo čisté ruce má a srdce ryzí,
ten, kdo nesváděl mě k nepravosti,
ten, kdo nepřísahal lstivě.
Ten od Hospodina dojde požehnání,
dojde spravedlnosti od Boha, své spásy.“
Poutníci, kteří za sebou mají dalekou cestu, ale také rituální očišťování na nádvoří chrámu, zpytují své srdce. Zkoumají, jestli byli schopní si v sobě poklidit. Chrámové dveře naslouchají jejich tiché samomluvě. Byly svědky těchto vnitřních dialogů už tolikrát a ví, že je ještě tolikrát uslyší.
*
Dveře Jeruzalémského chrámu jsou přece obrazem těch věčných dveří nebeského chrámu. V jejich veřejích si nepodávají ruce jen lidé toužící po setkání s Bohem, setkávají se tu různé časy, doby, epochy. Prochází jimi věčnost. Chrámové dveře vzpomínají na dobu krále Davida, který si je vysnil. Tolikrát ve svých myšlenkách věšel křídla dveří do jejich pantů. Ale i samotný král David měl na srdci tolik tíhy, že je neuzdvihl. Ty dveře do pantů zavěsil až jeho syn Šalamoun. Ke slávě Boha stvořitele postavil tenhle chrám. Ale i on se nakonec zápraží Božího domu měl z čeho zpovídat. I on v sobě musel uklízet. Mýt si ruce, čistit srdce, učit se být pravdivý.
*
Chrámové dveře ví i o době, kdy do Jeruzaléma vtrhnou armády. Chrám vyplení. Ale to už bude jiná doba. To už bude poté, co jejich veřejemi prošel ten, který trhnul chrámovou oponou a spolu s ním vyšel jeho otec z chrámu ven.
Dveře vzpomínají, jak ho viděly poprvé. Ze své vyvýšené pozorovatelny sledovaly ten podivný výjev. Pomalu se blížil k hradbám Jeruzaléma. Skromně oblečený, prostovlasý. Někdo ze skupiny mužů, která ho následovala, mu přivedl osla. Na prašné cestě k branám města se začali srocovat lidé. Začali zaprášenou silničku zakrývat palmovým listím a vlastním oblečením. Sednul na osla a projížděl mezi lidmi až do města. Lidé jásali, vítali ho jako krále. Vypadalo to jako prazvláštní parodie na královský vjezd do města. Obě křídla dveří mezi sebou tehdy vedla spor, jestli je to opravdu on, celé věky očekávaný Král slávy. Nebo jestli to spíš není jen komedie se špatným koncem. Jejich důvěru si ale zrovna nezískal. Předpovídal totiž, že chrám, jehož vstup dveře bedlivě střeží, padne. Bohužel měl pravdu.
Když do dveří o pár let později vojáci zatli sekery, dveře se jako třísky rozletěly do celého světa. Staly se z nich tisíce dveří, vstupů do tisíců synagog, zbožných domácností a velkých i malých kostelů.
*
A tak těmi dveřmi i nadále vcházejí i vycházejí lidé, aby se přiblížili k Hospodinu. Dveře i nadále naslouchají hlasitým i vnitřním rozhovorům lidí, kteří se s bázní i touhou snaží přiblížit tajemství Boží blízkosti. Nepřestávají to být rozhovory uřícených lidí, kteří i když se snaží, nezvládají vysmýčit dokonale – ani v baráku natož v srdci. Ruce mývají zakydané od práce. Dveře poslouchají rozhovory v předsíních kostelů: „Hele už je tu advent, napadl sníh a já ani nestihl pohrabat listí na zahradě. To bude na jaře vypadat.“ „No to mi povídej. Teď jsme domalovali. Vánoce za dveřmi a já ještě nezačala ani uklízet. Všechno je od barvy a do toho dárky a péct cukroví. Letos mě z toho vážně klepne.“
„Jako by to bylo letos jiné než loni, nebo před sto lety“, dveře se tiše smějí pod fousy – nebo spíš pod psí chlupy uvízlé za prahem. Advent – čas vymetání pavučin a dohánění restů před koncem roku. Advent – období smetáků a prachovek. Za ta tísíciletí se už ale dveře naučily jisté velkorysosti. S dobrou vůlí se už naučily v tom horečnatém kvaltu, přípravách a cídění vidět ještě jinou snahu. Lidské tušení, že se přeci jen děje něco vzácného. Přípravy na vzácnou návštěvu nikdy neprobíhají v poklidu – uklidit, navařit, pěkně se obléct. Je to stres. Touha přivítat toho, kdo přichází, důstojně a s parádou. Není to ticho před bouří. Je to bouře, před příchodem pokoje. A stejně se někde zůstane válet ponožka a ta husa v troubě se trochu vysuší. Dveře to ví. Vidí, že i po rituální očistě lidem zůstanou stříkance od bláta na nohavicích, fleky od kafe na košilích, odřené boty. Dokonalosti ještě nedosáhl nikdo.
*
Lidé se připravují na setkání s Boží přítomností s bázní a touhou. Vědí o své nedokonalosti a stejně to dělají, protože touží, vyhlíží něco neviděného, hledají něco neslyšeného. Na dveře chrámu totiž klepou
„pokolení těch, kteří se po něm ptají</em
Ti, kdo hledají tvou tvář, Jákob – tvůj lid“.
Poutníci se připravili, jak nejlépe to umí a teď tu stojí a klepou na dveře. Jsou si vědomí svých nedokonalostí a stejně s nadějí čekají, jestli budou vpuštěni do chrámu. Jestli se otevřou dveře do chrámu a oni budou moci vejít k Bohu.
*
Najednou se scéna proměňuje a čekající poutníci se mění ve skandující dav. Jako by se spojovali se zástupy nebeských andělů a volají na ty zavřené dveře, buší na ně, tlačí.
Brány, zvedněte svá nadpraží,
Výše se zvedněte ať může vejít král slávy.
Volají na ty dveře. „Otevřete se a roztáhněte svoje futra do šířky, zvedněte svoje čela, ať může vejít ten velký král. Udělejte mu místo, ať se vejde.“ A dveře se bojí, že je chtějí vysadit z pantů.
Dveře ale stále ještě zůstávají zavřené. Zpoza nich se ozývá první kontrolní otázka kněží:
„Kdo to je král slávy?“
A zástupy skandují
„Hospodin, mocný bohatýr.
Hospodin, bohatýr v boji.“
Je to ten stvořitel, který svázal síly chaosu a skryl je pod pokličku pevniny. Přichází ten, který má moc zkrotit síly chaosu našich domácností a našich vztahů.
A tak se znova do dveří opírají hlasy ve společném refrénu.
Brány, zvedněte svá nadpraží,
Výše se zvedněte ať může vejít král slávy.
Dveře už nemůžou vydržet ten nápor. Bojí se, že už už vyletí z pantů. Stejně se zevnitř chrámu ozývá poslední kontrolní otázka.
„Kdo to je Král slávy?“
A celé zástupy, těch, kteří mu věří. Zástupy těch, kteří touží po jeho společnosti. Zástupy těch, kteří důvěřují v jeho moc nad veškerým chaosem života. Zástupy těch, kteří upírají naději k tomu, že spolu s ním do jejich života konečně vstoupí pokoj volají
Hospodin zástupů,
on je Král slávy!
A dveře letí dokořán. Kněží zpívají. Je cítit vůně kadidla. Okny dovnitř padá světlo. Do chrámu se nese tóra pečlivě ukrytá v truhle úmluvy s andělskými cheruby na zlatém víku. Je cítit odér Boží přítomnosti.
Dveře letí dokořán. Varhany duní. Tisíce hlasů zpívají. Stovky světel září. Futra dveří praskají. Do chrámu v celé své nádheře a slávě vchází Hospodin.
Dveře letí dokořán, je jimi vidět až za brány Jeruzaléma a v prachu cesty, v horku slunce, stresu dne, na oslu, do chaosu velkoměsta mezi lidi přichází muž. Lidé jásají. Protože s ním do poměrů jejich světa přichází spravedlnost. S ním do jejich života přichází požehnání. A ty dveře? Ty už můžou zůstat otevřené. Amen