Jiří Weinfurter, farář FS ČCE v Křížlicích
Společné bohoslužby (pod)krkonošských evangelíků z Jilemnice, Křížlic, Libštátu, Valteřic a Vrchlabí (a Jičína), Křížlice 19. 11. 2023
Biblický text pro kázání (Zach 2,5-9):
„Opět jsem se rozhlédl a vidím, hle, muž s měřicím provazcem v ruce. Zeptal jsem se: „Kam jdeš?“ Odpověděl mi: „Vyměřit Jeruzalém, abych viděl, jak bude široký a dlouhý.“
A hle, vychází posel, který se mnou mluvil. Jiný posel mu vyšel vstříc a oslovil ho: „Běž a promluv s tím mládencem. Řekni: Jeruzalém bude městem nehrazeným, tolik v něm bude lidí i dobytka. Já sám, je výrok Hospodinův, budu ohnivou hradbou kolem něho a slávou uprostřed něho.“
Kázání:
Milé sestry, milí bratři, prorok Zachariáš nás zve do hodně vzdálené minulosti. I když možná ne tak vzdálené, ale naopak nám svým způsobem docela blízké. Byl to čas rozčarování, nespokojenosti i rozpačitého přešlapování. Z odstupu viděno ale vlastně ani nebylo moc důvodů, proč si naříkat. Dlouho vytoužené přišlo. Dávný sen se naplnil. Boží lid opět získal ztracenou svobodu. Ani nebylo nutné cinkat klíči. Obešlo se to bez hromového skandování jako: „V jednotě je síla,“ nebo: „Gedaljáše do koše!“ Svoboda jim spadla přímo do klína. Tehdy, v době Zachariášově, už dvě desetiletí mohli bez poručníkování spravovat zemi a obdělávat půdu praotců. Dokonce začali i s obnovou pobořeného chrámu, tedy s klíčovým centrem duchovního života. Tedy ne že by se Izraelci do této stavby nějak hrnuli. To rozhodně ne. Dlouho a s obrovským úsilím je musel Ageus, Zachariášův předchůdce přemlouvat. Navrátilci z babylonského zajetí totiž sami měli plné ruce práce – aby si zajistili důstojné bydlení; aby obnovili zrušené živnosti… A na výzvy začít s obnovou společenství víry často odpovídali: „Ještě nepřišel čas.“ (Ag 1,2) Tedy na tohle ještě nemáme čas. Máme jiné zájmy, potřeby, aktivity… Až budeme mít (doma) hotovo, pak přijde ten čas, kdy se pustíme do díla i na vinici Páně…
Nakonec si ale přeci jen dali říct. Snad i pochopili, že žádné jejich úsilí neponese dobré plody, nebudou-li náležitě ctít Hospodina. Snad tehdy opravdu nahlédli, že bez společné a pravidelné oslavy Hospodinova jména budou mnoho sít, ale málo sklízet; bohatě se krmit, ale nenasytí se; krásně se oblékat, ale nezahřejí se (viz Ag 1,3-11). Začali tedy budovat chrám. Svitla tak naděje, že Jeruzalém, město pokoje, opět nalezne ztracenou důstojnost a bude naplňovat své původní poslání.
Jenže stále se jim nedařilo podle jejich představ. Šance na obnovu země z dob její největší slávy byla v nedohlednu. Životní úroveň nestoupala. A ještě bylo jejich úsilí protkáno spory, konflikty, vyvolávalo odpor, rodila se i uvnitř jejich společenství nová nepřátelství. Takto si tedy poctivou snahu obnovit společenství víry nepředstavovali. Tohle jim měla přinést nově nabytá svoboda? Nebyl to jen klam, iluze? Nenechali se unést naivním nadšenectvím? Neudělali nakonec lépe ti, co se do takového dobrodružství nepustili a dál si v klidu budují své živnosti, na svobodu, na solidaritu, na Pána Boha nehledí a dál si spokojeně při Eufratu obchodují…?
Do takto roztrpčené nálady tedy přichází Zachariáš. Má vidění, ve kterém spatří mládence s měřícím provazem. Přichází s úkolem, aby vyměřil Jeruzalém – jak bude veliký, jak bude široký a dlouhý, kde budou jeho hranice, kde by se mělo kolem města vybudovat pevné opevnění. Mnozí by asi řekli, to není vůbec špatný nápad – doba je neklidná, nejistá a kdo ví, jestli se zase nějaký pošuk u moci neutrhne a nezačne si nárokovat nová a nová území, včetně toho našeho. Zažili jsme to mnohokrát. Svoboda je křehká květinka a je třeba o ni pečovat a také ji bránit. Tedy: Je třeba se opevnit.
Do nadějného nápadu se ale vloží jakýsi posel s docela odlišným zadáním: „Žádné měřící pásmo, žádné vyměřování, sbal si svá fidlátka, Jeruzalém bude městem bez hrazení.“ A opře to o docela srozumitelný a povzbudivý argument. Všichni ti, kteří budou k Jeruzalému náležet, by se do města nevešli. To zní opravdu dobře. Budoucnost tedy není tak temná, jak se nám to snad může někdy zdát. Naše úsilí nakonec přinese přeci jen hojný užitek. Už nás nebude jen hrstka. Už nebudeme jen menšinou v moři pověr a modlářství. Opět se staneme silným, respekt budícím společenstvím.
Jenže, je to rozumné? Město bez hradeb? Bez opevnění? To si v těchto nejistých dobách snad ani nemůžeme dovolit! Bez hradeb budeme vydáni všem nepřátelům a ohrožením na milost a nemilost. V očích světa budeme jen směšnou a bezbrannou vesnicí, na kterou si bude moct každý došlápnout, kdy se mu zlíbí… A navíc, co když se ta vize velkého společenství nenaplní? Co když se k nám už nikdo nepřipojí, co když zůstaneme hrstkou, menšinou …
A tak Zachariáš ještě dodá: „Já sám, je výrok Hospodinův, budu ohnivou hradbou kolem něho a slávou uprostřed něho.“ Tedy garantem budoucnosti, kvalitního života není nic z toho, čím my lidé disponujeme, čím si můžeme zajistit perspektivní budoucnost, ale Hospodin. To asi také známe. Podobně to zpíváme v mnoha písních: „Hrad přepevný jest Pán Bůh náš.“ Nebo: „Pán Bůh je síla má, všecka obrana má.“ Nebo: „Jen ty, Pane můj, jen tys můj štít, má sláva ty mou hlavu pozvedáš.“ Tak to zpíváme při bohoslužbách, při výjimečných událostech. (Pozn.: vzpomínka na 22. listopad 1989 – jaká to byla síla, kdy plná posluchárna na teologické fakultě zpívala tyto písně v očekávání zásahu Lidových milicí.) To jsou opravdu výjimečné a vzácné chvíle. Okamžiky ohrožení, velkých zápasů, kdy se člověk noří a vkládá do Boží náruče… Jak to ale zapadá do docela obyčejného a praktického života? Je vůbec možné říct: Hradby nebo Hospodin? Není to falešný protiklad? Nebylo by naivní si myslet, že se obejdeme bez vnějších opor. Opravdu existuje něco jako „moc bezmocných“? A zasazeno do kontextu současnosti, do situace našich sborů: Můžeme vidět nějakou budoucnost našich sborových společenství, když nás bude málo, když nebudeme mít dost finančních prostředků, když si jasně a jednoznačně neobhájíme právo na existenci, když nás ve společnosti nebudou reprezentovat silné osobnosti…?
Izraelci tehdy, podobně jako my dnes, zakoušeli již desetiletí svobody. Mohli rozvíjet a budovat společenství víry bez jakýchkoli omezení. A přesto jakoby se nedařilo tu svobodu dostat dovnitř. Do nitra člověka. Do srdce, do myslí. Svoboda Ducha je nám lidem k tomu všemu a za všech okolností zapotřebí. Proto to Zachariáš později ještě výslovně připomene: „Ne mocí ani silou, nýbrž mým Duchem, praví Hospodin zástupů.“ To je to strategické východisko, nejen víry, ale života samotného. Nejen duchovního života, ale života celého Božího lidu. Na této svobodě ducha stála všechna smysluplná reformní hnutí církve i společnosti. Z této svobody ducha čerpali křesťané, kteří se v Německu odmítli připojit k nacistickému „Gott mit uns“. O této svobodě svědčili i ti, kteří letos přebírali cenu Paměti národa. Všimli jste si? Snad všichni laureáti byli křesťané! A ne náhodou po předání ceny Janu Litomiskému zazněla píseň Pán Bůh je síla má.
Někdy se mi zdá, že když přemýšlíme o budoucnosti, tak jsme stále sevřeni jakýmisi hradbami koncepcí, zvyků, vizí, schémat… Jako bychom se nedokázali s důvěrou otevřít svobodě Ducha, který se nedrží žádných schémat a je otevřený i těm nejméně pravděpodobným možnostem. Taková svoboda se rodí z důvěry, že Hospodin je naší ohnivou hradbou a slávou v našem středu. V tom je církev nepřemožitelná a nezdolná. Ne v tom, co má, co všechno dokáže a zorganizuje. Jaký má kapitál, jestli se ve společnosti stane středem pozornosti, nebo bude vytlačena na okraj veřejného zájmu. Ale ve víře, že „hrad přepevný jest Pán Bůh náš“. V tom je naše síla – v Božím, Kristově evangeliu. To je pevná hradba proti vší bezradnosti, malátnosti, proti vší slabosti i rozmrzelosti. Na tom stálo svědectví našich předků, a na tom stojí i budoucnost našich společenství. Že Hospodin sám jen naší hradbou i slávou v našem středu. Amen