Vrchlabí 25. 12. 2023
Michael Pfann
Texty: Introit J 1,5, 1. čten a kázání Lk 2,1-20, 3. čtení , pož. Zach 2,14. 17
Písně: 464, 483, 481, 496, 478
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
do parku u Zámku se vrátil Betlém. Byli jste se tam podívat? Nebo někde jinde? Nebo jste si svůj vlastní Betlém vystavili doma? Je to pěkný symbol. Většinou to v těch stylizovaných betlémech vypadá tak hezky utěšeně, pokojně. Malé miminko, kolem něj novopečení rodiče, bohatí králové, chudí pastýři a proměnlivá množina domácích zvířat, ovce, vůl, osel. Na střechu betlémské stáje padá bílý sníh a do světa svítí světlo. Betlémy jsou mezi lidmi velmi oblíbené. Je to proto, že tvoří takový pěkný estetický doplněk Vánoc, který pomáhá navodit pokojnou atmosféru? Pokojná estetika na konci roku? Je to všechno, co zbylo z toho andělského chvalozpěvu: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi?“ Anebo je možné s tím pokojem vzít více vážně? Do důsledků?
*
Podívejme se, co se vlastně v tom dobře známém příběhu děje. Třikrát slyšíme: „A stalo se…“ Co, že se stalo?
„A stalo se, v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu.“ Hned na začátku tady máme pohled do velkých politických dějin. Mocná říše římská své územní nároky rozložila hned přes tři světadíly. Takřka přes celý tehdejší svět. Do všech těch dalekých provincií je potřeba z Říma posílat vojenské posádky, aby se obyvatelé cizích území nebouřili. Však to znáte z Asterixe. K tomu bující úřednický aparát, který celou související administrativu musí držet v chodu. To všechno vyžaduje velké náklady. Je potřeba efektivně vybírat daně. Ty se ovšem v imperiální mocnosti nezdravě podobají výpalnému. Aby císaři neunikl ani jeden daňový poplatník, je potřeba si všechny ty hlavy dobře přepočítat. Nepočítá přitom jen dušičky, ale taky jejich majetek, ať je z čeho brát. Sčítání lidu tehdy nebylo možné provést online. A tak císař Augustus z dalekého Říma vydá příkaz a uvede do pohybu milióny lidí. Nedbá na jejich stav, zdravé i nemocní, silní i těhotné, všichni se musí dostavit do sčítací kanceláře. Císař je mocný, tak ať jeho poddaní hejbnou kostrou. Je to akt vrcholné politické moci, silové gesto s vysokou ekonomickou výtěžností. Tady kráčí velké dějiny.
Velké dějiny ale tvoří malí lidé. A tak se z kapitoly dějepisu pomalu přesouváme do příběhu jedné malé rodinky. Josef a jeho těhotná žena Marie se taky musí dát do pohybu. Vyráží na úřad, k soupisu do nejbližšího většího města, do královského Betléma.
*
„A stalo se…“ znovu. „Naplnily se dny, přišla její hodina“. Marii dostihly porodní bolesti. Jenže Betlém je plný těch, kdo se přišli registrovat dříve a měli dostatek prostředků na to, aby si během svého pobytu mohli dovolit slušné ubytování. Marie ulehá na slámu v přístřešku pro zvířata, kdesi na okraji královského města. Rodí. Narodí se jí malé dítě. Nejspíš ji to v poporodní euforii a únavě nedochází: pod tím prkenným přístřeškem se právě začaly rozbalovat úplně jiné dějiny, než které řídí mocenské centrum v hlavním městě císařské megaříše. Kontra-dějiny vykračují z dobytčího žlabu, z jeslí.
Jako první tu podvratnou zprávu slyší ti úplně poslední dělníci velké říše. Kdo ví, jestli se vůbec nechali na radnici zapsat do sčítání. Uprostřed betlémských strání září světlo. Z nebes sestupuje anděl. Mluví k otrhaným pastýřům. „Nebojte se!“ To není hlas, který vydává nařízení a pod pohrůžkou trestů žene lidi z domova. „Nebojte se. Nepřicházím z berňáku. Nepřináším upomínku k zaplacení. Nepřináším hrozbu. Přináším radost. A přináším ji taky pro všechny lidi.“
Stejně jako velké politické dějiny křičící z Říma i kontra-dějiny vycházející z betlémské stáje mají dosah ke všem lidem. „Narodil se vám Spasitel. To znamená zachránce. Osvoboditel. Kristus, to znamená Mesiáš, pomazaný – král. Pán. Narodil se tam, kam patří, ve městě svého praděda, krále Davida.“ To všechno jsou tituly z politické hantýrky. Panovnické tituly, to znamená tituly týkající se správy věcí veřejných. Narození mesiáše má podle dávných židovských očekávání důsledky pro politické a společenské uspořádání mezilidského soužití. Sjednotí lid. Vrátí mu svobodu. Nejde o zásvětno. Jde o reálně existující mezilidské vztahy – nejen ty soukromé, ale i ty veřejné. Tenhle právě narozený mesiáš bude měnit i ty velké dějiny.
Volí k tomu ale jiné metody než císař v Římě. Také má jiné cíle. Jako když se mrňous David postavil proti obru Goliášovi – to je ten, co je oloupen – tak se nemluvně staví proti císaři celého světa. Král nemluvně. Tady se formuje úplně jiné uspořádání, které jde kontra, napříč mocenským zvyklostem. Začíná se vyprávět podvratný příběh.
A nebeské zástupy nad Betlémem chválí Boha – „sláva na výsostech Bohu“. Nebeské zástupy vyhlašují program toho přicházejícího krále: „na zemi POKOJ mezi lidmi, Bůh v nich má zaslíbení“.
„A stalo se“, narodilo se dítě, cílem jehož života je přinést pokoj mezi lidi, mír. Není to ale pouze pokoj v srdci. Je to pokoj na zemi, pokoj mezi lidmi. Mírové uspořádání mezilidských vztahů. To není drobný záměr.
*
„A stalo se“ potřetí… O tom, co se tady v divočině stalo začíná být slyšet. Anděl – Boží posel odešel. Pastýřům dochází, co že to vlastně slyšeli. Tihle téměř zapomenutí námezdníci se sami stávají andělskými posly – aktéry změny. Ze zapomenutých kopců se začíná šířit podvratná zpráva, zpráva o změně poměrů. Pastýři běží do Betléma. To oni Marii vyřizují tu andělskou zprávu. Marie to slyší a přemýšlí o tom. A odtud pastýři běží ven mezi lidi, sotva jim ovce stačí. Pastýři spouští šeptandu. Začíná se šířit slovo. O tom, co se stalo a o tom jaké to má důsledky pro uspořádání světa, je slyšet. Jde to od ucha k uchu.
Zpráva o té změně nejde císařským výnosem. Sociální sítě neblikají dobře placenou propagandou. Od úst k ústům, od ucha k uchu se nese slovo. A to slovo má moc. Proměňuje. Věci se začínají dávat do pohybu. Něco se děje. Ta změna se neděje mečem a výstřely z děla. Tu změnu do pohybu dávají jiné síly – jemné síly.
Cílem těch jemných sil je pokoj. To není žádné prázdné slovo z mírových průvodů, není to estetické šidítko, jak by se mohlo zdát z pocukrovaných Vánočních přání. Pokoj je to, po čem úpěnlivě touží lidé uvízlí mezi zákopy vleklé války. Pokoj je to, po čem touží studenti filosofické fakulty po čtvrtečním útoku, rodiče těch, kteří nepřežili i těch, kdo se léčí. Pokoj je to, po čem touží příroda zavřená pod pokličkou smogu. Pokoj je to, po čem touží lidé, které děsí kulturní války. Pokoj je to, po čem touží ti, komu se nejbližší vztahy staly vězením, ti, kteří bojují s ránami těla i démony duše. Ne politika zastrašování, ale pokoj dělá ze země místo k žití.
Pokoj nepřijíždí v ozbrojených vozech. Pokoj se šíří jemnými silami, slovem, které jde od úst k ústům. Slovem, kterému věří ten, komu se přitom díváme do očí, protože nám na něm záleží. Slovo – světlo, které svítí do noční tmy.
Vezměme vážně to malé dítě. Vezměme vážně pokoj, který přináší. Vezměme ho jako jako dar i jako výzvu. Pokoj, který není jen estetickou hodnotou, ale skutečnou silou proměny. Ta se týká úplně konkrétního uspořádání poměrů a vztahů v nichž žijeme. V téhle zemi. Na téhle zemi. Mezi těmihle lidmi. Mezi všemi lidmi. Mějme odvahu uvěřit tomu, že to malé děcko nemá jen symbolickou, ale reálnou sílu. Proměňuje. A proměňuje skrze nás i nás.
*
Jakže tedy vypadala ta betlémská idylka?
A stalo se… Na zámku se zdvihl císař. Vydal rozkaz. A donutil lidi k pohybu. Psal dějiny.
A stalo se… Na druhé straně světa na slámu lehla těhotná žena. Porodila dítě. Krále pokoje. Dějiny se daly do protipohybu.
A stalo se… Uprostřed poměrů plných násilí jde od úst k ústům zpráva: Pokoj je možný. Přichází. Ne jednou ale právě teď. Probíhá nábor jeho jemně-silových jednotek. Přidejte se a pošlete to dál. Amen