Vrchlabí 7. 1. 2024, Michael Pfann
Texty: Introit Ž 2,7, 1. čtení Mt 3,3-17, kázání 1. Kor 1,26-31, 3. čtení Iz ac42,1a.6n, pož. Nu 6, 24-26
Písně: 625, 392, 384, 620, 412
Korint. Město neřesti. Přístav.
V ulicích je cítit hniloba a slaná voda. Honí se tu krysy. Večerním šerem kráčí mladá žena. Vzadu v hlavě jí ještě dobíhá ranní hádka s manželem. Obořil se na ní, že je doma nepořádek a děti pořád křičí. Nenechala se. „Co mám asi dělat, když je jich tolik. Ty doma nejseš. Vrátíš se v noci, sníš večeři a padneš do postele. Kdybys alespoň přines nějaký peníze. Kdybys byl co k čemu, naučil by ses aspoň číst a nemusel dřít jako poslední dělník v přístavu.“ Manžel jí to vrací. „Kdybys nebyla tak hádává, otec by tě nevydědil. Mohli jsme žít v tom parádním domě na hlavní třídě. Místo toho, se tady plácáme s pěti dětma v jedný cimře.“
Ranní hádka. Nejlepší začátek dne. S pocitem zlosti a výčitkami svědomí, že to zas jednou přehnali, se ráno rozešli každý po svém. On dřít do doků. Ona s dítětem v šátku na tržiště shánět vyřazenou zeleninu k obědu.
Teď je večer a ona bahnitými uličkami pospíchá domů. Vzadu v hlavě jí ještě znějí hlasy z rána. Přemáhají je ale úplně jiné dojmy. Vrací se z večerního setkání jejich sboru. Schází se v ušmudlané domácnosti jedné ženy na druhém konci přístavu. Přístavní dělníci. Matky v domácnosti. Uklízečky u panských. Jeden vychovatel z domu pro osiřelá děcka. A pár starých lidí, kteří už se nemají kam vrtnout. Zvláštní společenství, ale vyprávějí si ty neuvěřitelné příběhy o Ježíšovi. Díky nim se alespoň chvílemi cítí jako v dobré společnosti. Jako právě dneska.
*
Žena dobíhá domů. Rychle prostírá večeři. Sedá ke stolu a kouká na manžela. Je po tom ránu takový pokorný. Má ho ráda. „To bys nevěřil, co se dneska stalo v církvi. Přišel dopis. Od Pavla. Víš toho potulnýho kazatele, co tu před časem byl. Takys ho potkal. Napsal nám dlouhej dopis. Psal nám v něm i o našem sboru. Něco k těm sporům, co jsme teď měli. Ale to není zas tak zajímavý Psal i o nás. Psal, že si pán Bůh prej vybral právě nás.
Víš, nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela. Tedy říkala jsem si, že jsme divná parta. Jeden chudší než druhý. Všichni udření. Věčně na někoho přinaštvaní. Říkala jsem si často, jestli my se vůbec můžeme modlit. Chápeš, jestli smíme mluvit s Bohem. To by měli spíš ty nahoře. Co mají doma pořádek a umí mluvit pěkně spisovně. Ne tou naší přístavní hatmatilkou. Když jsme se scházeli u stolu s chlebem a vínem, často jsem ani nešla. Přišlo mi, že já do také společnosti nepatřím. Copak by si Ježíš sednul ke stolu se mnou?! Neumím číst, psát, věčně rozcuchaný vlasy a špínu za nehtama. Mlaskám a vždycky se pobryndám vínem. Ostuda. Toho přece nejsem hodná.
Tak jsem tam dneska seděla a oni četli ten dopis. Pavel tam psal o lidech, které si pán Bůh povolává. Jakože, lidi, kteří k němu maj patřit. Dělat církev. Řikala jsem si, no tak teď se konečně dozvim, že tu nemám co pohledávat. A ono to v tom dopisu bylo. Prej ‚Podívejte se kolem sebe, není tu moc lidí moudrých, jak se sluší a patří, mocný pány tu taky zrovna nepohledáte a kdo z vás v sobě má špetku urozenosti?‘ Už jsem se zvedala, že teda du. Jenže dopis pokračoval. ‚Jenže pán Bůh si vybral to, co je pro svět bláznovstvím, aby ty moudré zahanbil. Vyvolil si slabé, aby silné zahanbil. Vybral si lidi neurozené a opovržené. Vybral si nic, aby to, co je, obrátil v nic.‘ Tady to na mě už bylo trochu moc filosofie.
Ale chápeš to – prej vybral si lidi slabý, neurozený, bláznivý – takový nicky, umouněný, udřený, špinavý, co neumí do pěti na počítat. A já koukala kolem sebe s pusou otevřenou. To sme přece my. Já sotva spočítám pět mrkví na trhu, bojím se, když se na mě podívá někdo v pěkný šatech a neumím se za sebe postavit. To jsem já. Takový jako jsem já, jako je ta naše řídká parta z odrance, takový že si vybral…
No tak jsem sedla na zadek a nemohla to pochopit. Já, že stojím pánu Bohu za to?! A pak jsem se zvedla a pospíchala za tebou. Je mi líto, že jsem na tebe byla ráno tak hnusná. Vim, že se dřeš jako můžeš. Nikdo ti za to není vděčnej. Ale pán Bůh o tobě ví. Aspoň tak mi to dneska, když jsem poslouchala ten dopis, ve sboru připadalo.“
*
Manžel poslouchá. Utírá si hadrem zablácené ruce od klacků, které moře vyplavilo, aby je on házel do kamen. Jak k němu přichází manželčina slova, narovnává ramena, vypíná prsa. Jde jím takový zvláštní pocit. „Víš, dneska do přístavu přišel majitel lodi. Celý vyšňořený. Dával si pozor, aby si ty svoje střevíce neumazal od bahna. Mě si ani nevšim, když jsem mu s bednou s nákladem uhýbal z cesty. Říkal jsem si, takhle nějak musí vypadat pán Bůh. A já se mu akorát pletu pod cesty. Pro takovýhle pány má určitě pochopení. Já jsem až na konci řady. Nemám, čím bych se pochlubil. Je to zvláštní, co říkáš.“
Muž sedá ke stolu. Přemýšlí. Manželčina slova mu vlila ještě trochu energie do unaveného těla. Na každou nohu si posazuje jedno dítě. „Pojďte, ještě vám před spaním povím příběh.“ Je to zas jeden z těch o Ježíši, které děcka poslouchají každou chvíli. Zívají. Jenže dneska táta povídá s takovým zvláštním nadšením. Za chvíli mu visí na rtech. „Ježíše znáte, to je ten, jak měl hodně mladou mámu a vůbec se nepodobal svými tátovi. Byl to vlastně takovej zvláštní tulák. Chodil po kraji od vesnice k vesnici. Všude se dával do řeči s lidma. Měl k nim blízko. Asi, že sám byl trochu otrhanej a v sandálech zaprášený nohy. Bylo jasný, že mu to pálí, ale na nic si nahrál a s lidma se bavil uplně normálníma slovama. Bavil se s nima o jejich o polích, o různých svatbách, o rodině. Vždycky do toho zapletl něco o pánu Bohu. Občas prej dokonce uzdravil nemocný lidi. Lidi za nim šli. Měli ho rád, protože viděli, že on je má taky rád.
Jednoho dne Ježíš přišel k řece. Jordán se jmenovala. Po pás tam stál chlap, kterýmu se říkalo Křtitel, Jan Křitel a dělal to, co uměl – křtil. Polejval lidi vodou. Ježíš k němu a že chce taky pokřtít. Jan dobře cítil tu zvláštní, jako Boží sílu, která z něj šla. Říká, ‚ne ne, ty bys měl křtít mě.‘ Ježíš si stál za svým. Jan ho ponořil do vody. V tu chvíli… Tomu byste děcka nevěřili… se nebe otevřelo. Záře jako blázen. A dolů letěl Duch Boží – vypadal jako krásná bílá holubice. Z nebe se ozval takovej jako mocnej hlas. To mluvil sám Pán Bůh. Říkal: ‚Tohleto je můj milovanej syn, toho jsem si vyvolil.‘ To byla síla. No a Ježíš, pak šel dál do světa, dál mezi lidma povídal o svým tátovi, o pánu Bohu. A všude kam přišel, jakoby se trochu rozsvítilo. To asi dělalo to světlo z nebe.“
*
„Tomuhle otrhanýmu tulákovi, Božímu bláznovi, kterej měl rád lidi, sám velkej pán Bůh řekl, že je jeho syn. Že prej si ho vyvolil.“ Teď už muž kouká zpátky na manželku a pokračuje. „Víš, tak přemejšlím. Tys taky říkala, že vám ten Pavel psal, koho si pán Bůh vyvolil: lidi bláznivý, slabý, opovržený, sociální případy – zkrátka lidi, co nemaj, čím by se pochlubili. Lidi jako jsme my dva a naši sousedi z mokrý čtvrti.“
„Víš, řikám si. A možná je to drzý. Ale myslíš, že si vyvolil i nás? Že my jsme tak trochu jeho děti? Ale to je určitě blbost…“
Žena na něj kouká. Taky jí to v hlavě pracuje, odpovídá: „Víš, já myslim, že jo.“
„Hmmm… konečně, něco, s čím se můžu pochlubit. Tak víš ty co, až příště potkám toho bohatýho majitele naší lodi, už nebudu uhejbat. Pěkně mu podám ruku a řeknu: Dobrý den, já jsem chuďas a blázen, ale taky Boží dítě, rád Vás poznávám. To bude koukat.“
„Jo. To se mi líbí.“ Odpovídá žena. „Pokaždý si říkám, jestli to není bláznovství chodit na bohoslužby mezi tu naši partu ztracenců. Dneska se mi zdá, že je to bláznovství – ale to dobrý bláznovství. Jaks mluvil o tom světle, který se kolem Ježíše šířilo po světě mezi lidma. Pořád si to světlo představuju a přemejšlím o jedný věci: „K čemu si nás vlastně vyvolil…“
Amen