Vrchlabí 14. 1. 2024
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 86,2, 1. čtení Mt 8,5-13, kázání 2. Kr 5,1-19a, 3. čtení Iz 60,3-5, pož. Nu 6,24-26
Písně: 31, 225, 303, 349, 360
Milé sestry, milí bratři
jsou velcí páni a jsou malí páni. A jsou různé cesty k pánu Bohu. Někdy se ty velcí páni musí docela zmenšit, aby se vešli tam, kde jsou vítáni.
Tak třeba Naamán. To byl velký pán. Jeden z největších ve své zemi. Byl to velitel královského vojska v zemi Aram. Nejvyšší armádní generál. Takový generálporučík Karel Řehka, nebo třeba svého času generál Petr Pavel. Zkrátka šéf armády, jeden z nejvýše postavených mužů ve státě. Pravá ruka krále. Vzhledem k dalším osudům jeho života je poměrně pikantní, že jedním z jeho velkých vojenských úspěchů byla porážka Izraele.
No jo, generál, negenerál i vojáci jsou lidi a lidi bývají nemocní. Namaan onemocní. A ne jen tak ledajakou chorobou. Dostane malomocenství. Lepru. Známe to z novozákonních příběhů. Malomocní byly vyvrheli společnosti. Žili na okraji. Ve chvíli, kdy onemocněli malomocenstvím, museli ze zákona do karantény. Ta mohla trvat dlouho, často do smrti. Zvlášť, když jste neměli prostředky na pořádnou léčbu. Malomocenství přitom bylo těžké léčit. Namaán stál na vrcholu společenského žebříčku a stejně mu hrozilo, že bude vyloučený ze společnosti. Bude žít osaměle. Nebo ve společenství dalších nemocných chudáků.
*
Tady se mu ale přeci jen jeho vojenská dobrodružství začínají vyplácet. Při jedné z loupeživých výprav do Izraele vojenská kompanie unesla malé děvčátko. Vojáci ukradli bezbranné dítě, děvče rodičům a odtáhli ho v okovech do své země. Izraelské děvčátko se stalo služebnicí v Namaanově domácnosti. Bylo k ruce generálově manželce. Je to právě tahle malá dětská otrokyně, dívka, která změní velkému pánu Namaanovi život. Podivuhodné jsou cesty Páně.
Děvče poví paní Namáanové o jednom prorokovi z její země. „Žije v Samaří. Pan generál by za nim měl zajít. Ten ho jistě vyléčí.“ Namaan s tím, co mu Izraelské děvče doporučilo, běží k samotnému králi celé země Aramu. Aramejskému králi záleží na tom, aby generál jeho ozbrojených sil byl v nejlepší kondici. Zbraně přece udržují jeho mír, jeho vládu, jeho moc. To by ho mohl stát trůn, kdyby armáda přišla o hlavu.
Král rozumí diplomatickým procesům. Píše depeši králi Jeruzaléma. Ano, je to ten, kterého ve válce porazil on a jeho generál Namaan. Teď ale něco potřebuje – mimojiné udržet si moc nad Izraelem – tedy uzdravit chudáka Namaana z malomocenství. A tak volí uctivou komunikaci. Krásným písmem píše krásný dopis podrobenému králi. Námaan zas rozumí, že kde pěkná slova nestačí a zbraně není možné nasadit, vždycky pomůžou peníze. Naloží mezky zlatem a vyráží do Jeruzaléma. S královským doporučujícím dopisem očekává přijetí od krále. Král, v Aramu boží místodržitel na zemi, přece komunikuje s králem, nikým menším. Ten, ať dyštak vydá rozkaz svým čarodějům a šarlatánům, ať začnou s léčivými rituály.
Když Jeruzalémský král zmerčí vojenskou delegaci, jakoby ho na nože brali. Roztrhne svoje šaty. Dobře ví, kdo je původcem života. On to teda rozhodně není, vždyť jsme v Jeruzalémě, městě Božím: „Kdo jsem já, abych léčil nemocné, abych rozdával smrt nebo život. To umí jen Bůh.“ panikaří král. Merčí za tím léčku a má strach.
*
Naštěstí se zpráva o Nemocném vojevůdci donese až tam, kam má. K tomu jedinému, kdo může zjednat pomoc. K muži Božímu. K prorokovi – Elíšovi. Do jeho ubohé chajdy v pustině. Pošle posly ke králi. A od něj si to celá ta slavná generálská kolona kodrcá na výdrholec k prorokovi.
Královské povozy se zastaví uprostřed prašné pouště. Chocholatí koně hrabou kopyty. Opancířovaný generál se svými frčky sedí v nejlepším kočáře. A koukají na tu kuču v křoví. „Tady, že by měl někdo uzdravit našeho milostpána?“ Ohrnují nos. Ale co už, jiný kraj, jiný mrav. Generálův posel klepe na chatrné dveře muže Božího. Na dveře chatrče, dveře domu, kde s prorokem přebývá Bůh. Práh ale posel překročit nemůže, ani tady u chuďase. Přeci jen přichází z jiné země, klaní se jinému bohu a tady je na půdě Boží, Hospodinově. Tak nějak to tuší. Také to není Boží prorok, kdo delegaci přivítá. I on posílá svého služebníka.
Elíša vzkazuje jednoduchý pokyn: „Jdi se umýt. Sedmkrát se umyj v řece Jordán. A budeš čistý.“ Jak prosté. „To už je ale vážně vrchol!“ Hrdý král je vzteky bez sebe. „To jsem se táhl až takhle daleko, aby mi řekl, ať se umeju? A ještě v té bahnivé říčce Jordán? To snad nemyslí vážně. Máme své krásné, léčivé řeky u nás doma. Takhle se přece neléčí. Proč nevytáhne své vonné oleje, nezapálí svíčky, ohýnky a proč se přede mnou neklaní svému Bohu Hospodinu. Ten mi má přece pomoct! Proč kolem mě natancuje! Jedeme domů!“
Pýcha předchází pád. Ale občas se padajícím velkým pánům připlete do cesty někdo docela mrňavý a přivede je k rozumu. Zastaví jejich pád. Tentokrát už to není to malé děvče z Izraele. Tentokrát, uprostřed Izraele, jsou to jiní, jeho služebníci. Domlouvají mu. Mírní jeho vášně. „Pane, kdyby ti řekl, ať mu zaplatíš spoustu peněz, určitě bys je vydal. Chce po tom přitom jen úplně jednoduchou věc. Nic tě to nestojí. Přitom se zdá důležitá. Proč ji neuděláš. Řekl, omyj se a budeš čist.“
*
Pravda nestojí ho to žádné peníze, stojí ho to ale velký kus jeho hrdosti. Slavný generál se ale nechal přesvědčit. A teď jeho poddaní a zpovzdálí i prorokům služebník pozorují mimořádnou scénu. Generál se zvedá z měkkých sedadel svého vozu. Vystupuje z jeho zlatého luxusu na zabahněnou zemi kolem říčky Jordán. Sundává nejdřív helmu s chocholem. Potom frčky. Brnění. Kroužkovou vestu a postupně celou uniformu. Až tam nakonec stojí docela nahý a rukama si zakrývá rozkrok. Všichni vidí bílé fleky na jeho kůži i jeho bledé hýždě. Kde je ta generálská sláva teď, však má stejně holý zadek, jako všichni ostatní.
Však Elíša věděl, co po něm chce. Před pánem Bohem je generál stejně nahý jako my všichni. Stejně nemocný, jako ostatní nemocní. Žádné frčky před Pánem. Člověk se zkrátka v rozhodujících životních momentech musí vysvléct z obrazu, který o sobě buduje, odložit svoje úspěchy a jít do naha. Jinak se nevejde tam, kde je skutečně vítaný.
Elíša krále neposlal k jen tak ledajakému potoku, ale právě k Jordánu. Cizinec, který by tuhle posvátnou Boží řeku překročil ze svého rozhodnutí by se zloue potázal. Jediné žid, příslušník Božího lidu, který Jordán překročil, když vstupoval do zaslíbené země, jedině žid k ní může cizince přivést. Protože, kdo do téhle řeky jednou vstoupí, už nikdy nebude stejný.
Naman do ní vstupujuje – jednou, dvakrát, sedmkrát. Vstupuje do ní, jako o mnoho let později největší z Židů Ježíš. Kdo se v Jordánu umyje, jako by se znovu narodil. Vystupuje a je čistý. Čistý jako malý chlapec. Před Bohem se právě znovu narodil Namaan. Odložil svou hrdost, očistil se, Hospodin ho uzdravil.
*
Namaan to pochopil. Oblékl se. Nasedl na koně a pelášil k Elíšovi. A sype to ze sebe: „Už mi to došlo. Poznal jsem, že je na celé zemi jenom jeden Bůh. A je to ten váš, Izraelský. Jinému už sloužit nechci. S ním se chci vrátit do své země. Co za to chceš?“ „Nic, Namaane. Některé věci si prostě svými penězi nekoupíš. Na některé věci jsi i ty malý pán. Tyhle věci, nový život ti může dát jedině Bůh.“ A teď jdi, jdi v pokoji.
Takhle se jeden neznaboh stal znabohem. Zásadní životní změny občas přichází z úplně nečekaných směrů. Člověk nikdy neví, koho mu Bůh postaví do cesty, a jakou okliku mu připraví. Izraelci kroužili čtyřicet let kolem země, kterou měli na dohled. Křesťanům musel do života vstoupit tesařův učeň z Nazareta, aby objevili Boha Izraele. Namaana k němu přivedla nemoc, jedno unesené děvče a dva služebníci. Je to taková pěkná ironie. Velcí budou malí a malí budou velcí. Pán Bůh tvoří cestovní itineráře s vlastní fantazií. Tak se nebojme bludných kamenů, podivných křižovatek a prazvláštních setkání. Kdoví kam nás zavedou. Jděme v pokoji. Amen