Vrchlabí 29. 3. 2024 Velký pátek
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 22,2.20, 1. čtení Mt 27,33-44, kázání Mt 27, 33-54, 3. čtení 2. Kor 5,19-21, pož. 1. Pt 5,10n
Písně: 519, 531, 526, 510, 524
Setmělo se. Na celou zemi padla tma tak, jako tehdy na počátku, když země byla pustá a prázdná. Jen nad vodami chaosu se vznášel Duch Boží.
*
Na kříži za městem, na okraji visí muž. Nad celým světem se rozprostírá temnota. Není to lokální zatmění slunce. Neodehrává se tu totiž událost z černé kroniky na zadní stránce regionálních novin. Hraje se tu o osud celého světa. Je to temnota Boží. Čas úplné opuštěnosti. Samoty, do které světlo nesvítí. Nikomu.
„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“
„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“ křičí svou samotu muž na kříží. A pod křížem chodí lidé a jeho opuštěnost je jim zcela lhostejná. Lidé okolo, a přece je sám. Potřásají hlavami. Čekají, až zkape. Šklebí se a posmívají. „Sestup z kříže.“ „Sestup z kříže.“ „Jiné jsi zachránil, sebe nemůžeš, co?!“ „Tak jsme ptáčka chytli. Už dospíval. Každému, co jeho jest. Tady tvoje čáry končí. Na tohle jsi moc slabý. Tady končí tvoje moc. Jen si křič. Jen si volej třeba Elijáše. Jen si volej o pomoc. Tam nahoře, na kříži jsi úplně bezmocný.“ „Ježíš Kristus, prý Král Židů. Korunu má pěknou, samé trní!“ „Prý Boží syn. Tak, ať ti táta pomůže!“ Posmívají se i ti, kteří visí po jeho boku. Tohle je temná hodina lidstva. Lidé okolo, a muž na kříži umírá sám. Bezmocný.
Ze své bezmoci křičí svou obžalobu Boha. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“ křičí na Boha stejně jako na něj křičel zničený Job. „Bůh mě dal v plen padouchovi, napospas mě vydal spárům svévolníků…, uchopil mě za šíji a roztříštil mě.“ (Jb 16,11n).
„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“ křičí stejně jako muž, zpěvák Žalmu na konci sil, vysmívaný, sevřený kruhem nepřátel, obkličují ho jako smečka vzteklých psů, tlupa zločinců, sápou se na něj jako lev. Hádají se, jak si rozdělí oblečení ztrhaného z jeho nahého těla.“
Nahý člověk tam visí a křičí: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“ Kde zůstal Bůh, kde je?“ Křičí otázku všech těch, kteří se uprostřed lidí stejně cítí docela sami, vydaní na milost. Křičí otázku všech těch, kdo se ocitli na konci sil, ve slepých uličkách, v bolestech nemoci, neviní na mušce všech válek světa, v prázdnotě zničených vztahů, zoufalí nad stavem světa, osamělí ve svém strachu a bezmoci.
*
„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“ Kde je ten Bůh? Muž zničený, oběť cizí zvůle, volá svou obžalobu Boha přes hlavy těch, kdo se mu vysmívají. Ke komu volá? Kdo se má stát jeho zastáncem, obhájcem ve sporu s Bohem. S Bohem, který sedíc na lavici obžalovaných? Má být tím obhájcem snad Bůh sám? K němu volá s výčitkou i žádostí o zastání.
Boží syn visí jako oběť na kříži. Tak jako Job, jako žalmista a jako taková spousta dalších trpících z nás zdvihá obvinění proti Bohu samému – že ho opustil. Zastání v tom sporu hledají opět u Boha. Člověk, Boží syn visí na kříži. Bůh je jeho obhájcem, ale i obžalovaným i soudcem v tomhle sporu, všechno zároveň. Jak je to možné?
Kde je Bůh? Ptá se muž, když přihlíží nekonečné popravě chlapce, který se zmítá na šibenici osvětimského tábora smrti. Nastoupení spoluvězňové přihlíží, jak se tam hodiny svíjí. Je moc lehký. Provaz příliš dlouhý. „Kde zůstal Bůh?“ Ptají se. „Kde zůstal Bůh?“ Další vězeň odpovídá: „Kde je? Přece tady – pověsili ho na tuhle šibenici…“.
Bůh, ve svém synu Ježíši, ve svém synu člověku visí na kříži. Bůh visí na šibenicích všech táborů smrti tohoto světa. Visí na kříži jako jeden z nás. Nahý. Bezmocný. V bolesti. Opuštěný. Bůh, který poznává lidskou bolest a osamělost. Bůh, který je ochotný sám sebe omezit. Neuplatnit svojí moc. Nepovolá legie andělů, aby ho bránili. Nesestoupí z kříže. Je to bezmocný Bůh. Svoji moc neztratil. Zřekl se jí. To, aby sestoupil k člověku. Poznal jeho bolest jeho osamělost. Sestoupil do temnoty smrti. Sestoupil tam jako Ježíš Kristus, jeho vlastní syn – ten, který ve chvíli smrti u Boha hledá zastání ve své opuštěnosti. Naposled vykřikne, naposled vydechne. Ježíš Kristus zemřel. Vypustil Ducha.
*
Je tma. Temná hodina lidstva. Boží tma. Celý svět se propadl do primordiální temnoty. Lidská duše je prázdná a pustá. Nad chaosem lidstva se vznáší Duch Boží.
S trnovou korunou na hlavě zemřel Ježíš Kristus – král všech popravených. Král oběšenců. Král všech zničených, všech vydaných na pospas smrti. Nepovolal si na záchranu svého Otce ani legie andělů. Vzdal se své moci. Jako jeden z lidí se vydal smrti. Do její říše sestoupil. Aby ji tam, v jejím vlastním revíru připravil o její moc. Sestoupil až do říše smrti, aby ji infikoval zevnitř. Na pustině plné seschlých kostí rozhodil semena života. Pustil se do souboje se smrtí na jejím vlastním hřišti. Sestoupil do záhrobí.
A v temné hodině jeho smrti zemi zachvátilo zemětřesení, pukaly skály. Otevíraly se hroby. Vystupovali z nich mrtví. Zní to jako horor. Z otevřených hrobů vystupují těla svatých a kráčí do svatého města.
Není to horor. To se hned v okamžiku Kristovy smrti dal do pohybu Duch, který z něho vyšel. V bezmocně umírajícím Ježíši sestoupil Kristův Duch do regionu smrti a pustil se do pohybu na odpor proti moci smrti. Právě tady v rokli šeré smrti si Bůh začal brát svou moc zpátky.
*
Kristus umírá jako jeden obyčejný člověk. Umírá na našem místě. Tam, kde umíráme my. Jako jeden z nás. Jeho bezmocné paže v tu chvíli objímají celý svět, který se propadl do tmy. Boží syn, Bůh v tu chvíli sestupuje do těch nejtemnějších, nejopuštěnějších míst, aby to, co bylo ztraceno, vynesl zpět na světlo. Sestupuje v bolesti. Sám a opuštěný. A zároveň sestupuje do temnoty spolu s každým jedním z miliónů a miliónů těch, kdo jako on poznávají bolest samoty.
„Bože můj, Bože můj. Proč jsi mě opustil.“ Ta otázka se ve chvíli jeho trápení opakuje v miliónech ozvěn. A zároveň v téže chvíli dochází sluchu u toho, který tu bolest prožívá. Ví, co je bolest, proto se jí staví na odpor. Trpící Bůh je jediným Bohem, který dokáže zjednat nápravu. Rozumí totiž trpícímu. Kristův Duch zahajuje boj s tím zlým. Ten se stále drží své moci, ale už přišel o svůj trůn. Bůh, který se jako obhájce postavil na stranu všech obětí světa, jako soudce žene pachatele k odpovědnosti. Vyráží zbraně z rukou pohůnkům zmaru. „On byl opravdu Boží Syn.“ vydechne jeden z nich. Umírající Ježíš na nás dýchá svého Ducha života, abychom se na odpor zmaru dokázali postavit i my. Semena života začínají klíčit v údolí suchých kostí.
*
Setmělo se. Uprostřed té tmy se začaly otevírat hroby. Už v okamžiku Kristovy smrti, z hrobů vstávali vzkříšení mrtví. Kráčeli do svatého města. Právě uprostřed tmy začalo vzkříšení. Tou tmou se vznášel Duch Kristův, duch Boží. Uprostřed tmy se dal do pohybu proti silám smrti. „On byl opravdu Boží syn.“ Světu pomalu začalo svítat. Amen