Vrchlabí 31. 3. 2024 Neděle vzkříšení
Michael Pfann
Texty: Introit Gn 1,1-n.27a, 1. čtení Ez 37,1-14, kázání Mt 28,1-10, 3. čtení Zj 1,18, pož. Židům 13,20-21
Písně: 548, S 50, 585, 545, 549
Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen,
Milé sestry a milí bratři, opravdu byl vzkříšen, ale všechno to začíná to jako horor.
Nad světem leží tma. Duše světa je pustá a prázdná. Ale nad hlubinami chaosu se vznáší Duch Boží. Když Duch Boží zavěje, vstane z mrtvých naděje.
/
Začíná to jako horor. Hospodin přivádí proroka na velkou pláň. Je to bitevní pole. Plné mrtvých. Nad suchými kostmi vane mrazivý vítr zániku. Leží tu dlouho. Jsou velmi suché.
/
I nedělní ráno začíná jako horor. Vane chladný ranní vítr. Ženy kráčí ke hrobu. Leží v něm jejich milovaný pán. Cestou vzpomínají na předvčerejší události. Nad celou zemí se stáhla tma, když Ježíš zemřel.
* Duch stvoření.
Na počátku se nad vodami vznášel Duch Boží. Pak promluvil Hospodin. Slovem začíná tvořit svět. Jako první do světa přichází světlo.
/
Nad hororovou plání plné suchých kostí začíná k prorokovi-člověku-Ezechielovi promlouvat Hospodin. Hospodin mluví k člověku. „Lidský synu, mohou suché kosti ožít?“ „Ty sám to víš Hospodine, ty jsi panovník.“ Panovník nad životem a smrtí. Hospodin začíná člověku-prorokovi diktovat jeho proroctví. „Mluv k suchým kostem! Mluv k tomu, co zemřelo, co se dotýká smrti.“ „Slyšte slovo suché kosti. Slyšte vy polámaní. Nechte se rozpohybovat dechem, který slovo v ústech vytváří. Nechte se rozpohybovat duchem, který na zemi tvoří život. Už nebudete kosti suché, obalím vás masem.“ Do vašich trosek dýchnu svého ducha a udělám z vás zase lidi. Tak poznáte mě, Hospodina, že do vás vrátím život.
/
Ženy na cestě ke hrobu v myšlenkách stále ještě stojí pod křížem. Když Ježíš zemřel, naposledy zvolal. Už mu nebylo rozumět. Jeho slova byla přes hlavy lidí adresovány jeho Otci, Hospodinu. Ten snad rozuměl. Ježíš na kříži zemřel, naposledy vydechl, vyšel z něho jeho Duch.
* Zemětřesení
Na počátku Hospodin promluvil a celá materie existence se otřásla. Hmota se začala s velkým hlomozem přeskupovat. Začal se formovat svět. Vody, nebe, hory, kopce i skály všechno se dalo do pohybu. Začalo stvoření.
/
Ezechiel-prorok-člověk začal mluvit k suchým kostem slova, která mu řekl Bůh. Na pohřebišti zní Boží slovo. Hospodin promlouvá v říši smrti. Jeho slovo vrací dech života do krajiny zániku. Země se začíná nadechovat, otřásá se v základech. Duní, klepe se se. Země se dala do pohybu, když se začaly hýbat suché kosti. Žebro, čelist, rameno, loket, kotník, koleno už si běží naproti, chrastí to a rachotí, už si běží naproti. Suché kosti se obalují šlachami, svaly a kůží. Z hájemství smrti se zdvíhá člověk.
/
Z umírajícího Ježíše vystoupil jeho Duch. V tu chvíli se pod rouškou tmy svět dal do pohybu. Nastalo zemětřesení. Roztrhla se chrámová opona – Boží přítomnost skrytá ve svatyni svatých se otevřela lidem. Země se zatřásla, skály pukaly a hroby se otevřely. Z hrobu se zdvíhali zemřelí svatí. Kráčeli do svatého města. Už v hodině Ježíšovy smrti započalo vzkříšení člověka.
/
V neděli ráno přišlo další velké zemětřesení. To, když anděl, Boží posel sestoupil z nebe. Země se pohnula, když odvalil kámen od Ježíšova hrobu. Otevřel průduch do rokle širé smrtí, čerstvý vítr vyčistil mrtvolný pach zániku a zapomnění. Anděl usedl na kámen, na otevřenou bránu smrti. Zářil jako blesk z nebe, jeho šaty jako bílý sníh. Čistý jak lilium.
* Nový člověk.
Na počátku Bůh promluvil a stvořil člověka. Postavil ho doprostřed světa a viděl, že je to dobré. Do prachu země vdechl dech života.
/
Lidský syn-prorok-Ezechiel se dívá na člověka uplácaného z kdysi suchých kostí a masa. Ještě stále mu něco chybí. Ještě mu chybí duch. Hospodin vkládá prorokovi slova do úst. Vzývá ducha života, aby vstoupil do této lidské formy: „Přijď, duchu, od čtyř větrů. Zavěj duchu ze všech čtyř světových stran. Zaduj, naplň si plíce vzduchem, nadechni se, ze všech sil se do nich opři, zaduj do těchto zavražděných lidí, ať ožijí.“ Duch vstoupil do mrtvého lidského těla a vrátil mu život. Člověk se postavil na nohy. A bylo jich mnoho, hotová armáda. Vojsko živých.
/
Strážci u Ježíšova hrobu stojí zcepenělí strachem. Anděl promlouvá k ženám: „Nebojte se. Vím, že hledáte Ježíše, toho, který byl ukřižován. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Pojďte se podívat, co zbylo z říše smrti. Je prázdná. Nemůže ve svých útrobách snést život. Začala se vyprazdňovat. Nehledejte člověka mezi mrtvými. Nehledejte Boha mezi mrtvými. Nehledejte svého Pána, Ježíše Krista mezi mrtvými. Byl vzkříšen. Dal se do pohybu, je živý. A opět na cestě k lidem. Ženy se nadechují.
* Poznání Boha.
Na počátku se začal psát život lidí na zemi. Jejich dějiny se daly do pohybu, ještě je čekají všechny výšiny a pády, začínají poznávat sebe i Boha.
/
Hospodin Ezechielovi vysvětluje své podobenství o údolí suchých kostí, do nichž se navrací život. „Lidský synu, ty kosti, to je Izrael, můj lid. Teď právě leží v troskách. Vyhnaný z doma. Zlomení lidé. Rozlámaná společnost. Jejich duše je pustá a prázdná. Zánik a zmar vládne jejich soužití. Točí se v chaosu světa. Vzdávají svou naději. To ale není konec světa.
Člověče-proroku, vyřiď jim moje slovo: ‚Já vstoupím do vaší temnoty. Pro vás se dotknu smrti. Vyrvu jí z ruky klíče od jejích bran. Otevřu vaše hroby. Vy jste moji lidi. Postavím vás na nohy a přivedu domů. Vzkřísím vás z vaší mrtvolné letargie, vyvedu vás z vaší samoty, probudím vás z vaší smrti. Tak mě poznáte. Tak poznáte, že já jsem Hospodin, tak že vám vrátím život. Já jsem Bůh života. Vrátím do vás svého ducha a vy budete žít. Já jsem váš Bůh, podle života mě poznáte.“
/
Ženy běží od prázdného hrobu. Do tváří se jim vrátil barva, nemohou popadnout dech, tak jsou ho plné. Běží tu zprávu povědět dalším. Podělit se o ty divy, podělit se radost. Aby se i ostatním vlil život do žil. V běhu naráží do Ježíše. „Buďte pozdraveny. Radujte se!“ Ženy ho poznávají. Poznávají člověka Ježíše. Přibližují se k němu. Padají před ním, objímají jeho nohy. V Kristu poznávají Boha. Klaní se. Radují se. Je živý! Dýchá. Dýchá. Je živý.
Ezechielovo proroctví se naplnilo, je živý. Hospodinův duch přemohl smrt. Vrátil mrtvému život. Vzkřísil člověka. Kristus je živý. I ostatní mohu žít. Z plna hrdla nadechovat dech života. Ducha, tu sílu, která se valí. Válcuje zánik. Přináší život. Stébla trávy se derou na povrch.
* Nové stvoření.
Co začalo jako horor, pokračovalo jako stvoření. Z ničeho Bůh stvořil svět a člověka. A ten hnán Duchem Božím pokračuje v tvoření.
/
Co na začátku Ezechiel sledoval jako horor, bitevní pole plné mrtvých, obraz vyčerpaného lidského společenství na pokraji smrti, nyní pulsuje životem. Poničeným, vyčerpaným lidem Hospodin říká: Já vás nechám odpočinout.“ Hospodin vstupuje na všechny bitevní pole světa a slibuje: „S vámi uzavřu smlouvu pokoje. Ve vřavě světa, uprostřed kulek poznáte pokoj a ten pokoj se bude rozšiřovat. I vy ho ponesete do světa. Můj duch i vám dává ducha odvahy, ducha života. Dostáváte bojovného ducha, abyste měli sílu bojovat s pohůnky zmaru, s věcmi k ničemu, s lhostejností, s degradací života. I vy můžete tvořit. Dýchejte mého ducha. Stávejte se novým stvořením. I skrze vás proudí do světa duch života, duch smíření.
/
Začalo to jako horor, přitom se plnilo proroctví o novém životě. Nedělní ráno začalo jako horor, ale teď ženy běží a nemůžou popadnout dech. Je to jako když se narodí dítě. Z okamžiku na okamžik je všechna bolest porodu pryč a zůstává radost. Radost nad tím novým stvořením. A duch odhodlaný prát se s tím, co přijde, protože ten nový život za to stojí. Však jsou to ženy, ví o čem mluví. A tak běží se o tu zprávu podělit s ostatními, vykřičet ji do světa. Slovo o novém životě se vzápětí šíří po všech sítích. Nový člověk se narodil. Kristus je vzkříšen, člověk je vzkříšen. Život se znovu vlévá do žil. Kristův duch dává věci do pohybu.
Halt, když duch Boží zavěje, vstane z mrtvých naděje. A to, co se na začátku může zdát jako horor, ve skutečnosti může být nový začátek. Amen