Daniela Brodská
Biblický text (Sd 8,22-28):
„Izraelští muži požádali potom Gedeóna: „Buď naším vladařem, ty i tvůj syn i vnuk, protože jsi nás vysvobodil z rukou Midjánců.“ Ale Gedeón je odmítl: „Nebudu vaším vladařem, ani můj syn nebude vaším vladařem. Nad vámi bude vládnout Hospodin!“
Dále jim Gedeón řekl: „Rád bych vás o něco požádal. Každý mi dejte ze své kořisti jeden nosní kroužek.“ Nepřátelé totiž měli zlaté nosní kroužky, byli to Izmaelci. Odpověděli: „Rádi dáme.“ Rozprostřeli plášť a každý tam hodil nosní kroužek ze své kořisti. Váha zlatých nosních kroužků, které si vyžádal, byla tisíc sedm set šekelů zlata, kromě měsíčkovitých přívěsků, náušnic a purpurových rouch, která měli na sobě midjánští králové, a kromě ozdob, které měli na krku jejich velbloudi.
Gedeón z toho udělal efód a vystavil jej ve svém městě, v Ofře. Tam za ním chodil smilnit celý Izrael, takže se stal Gedeónovi i jeho domu léčkou. Midján však byl před Izraelci pokořen a už se nikdy nevzpamatoval. Za dnů Gedeónových žila země v míru po čtyřicet let.“
Sestry a bratři, milý sbore!
Častou naší chybou je, že špatně odhadneme některého člověka a zklameme se v něm. Mysleli jsme si, kdovíjak je charakterní, ale pak se ukáže, že je schopen i nepěkného jednání. Nemýlíme se však jen v druhých lidech; může se stát, že se zmýlíme i sami v sobě. A tak ne náhodou vzniklo rčení: „Poznej sám sebe!“. V každém člověku se totiž skrývají slabůstky i slabosti, zlozvyky i vyslovené zvrácenosti, které se mohou vynořit v kteroukoli chvíli a v kterémkoli věku. Nemusíme si to představovat tak, že by zlé vlastnosti byly předem zakódovány, ale může se stát, že se u kohokoli mohou projevit i zcela nové projevy hříchu. Člověk totiž není zcela odolný zlu zevnitř i z vnějšku.
Abychom si tuto skutečnost mohli lépe představit, otevíráme SZ, v němž jsou hloubkové sondy do lidského chování, platné v době tehdejší i dnešní.
Mezi nejslavnější kmenové vůdce, jimž se říkalo soudci, patřil nepochybně Gedeón. Vyznamenal se v bojích proti kočovnému národu Midjánců, kteří se pohybovali na svých velbloudech po oázách od Egypta až po Sýrii a často napadali izraelské kmeny. Jméno Gedeón znamenalo „bořič“ a opravdu velice příhodně vystihuje jeho působení. Vždyť poprvé se Gedeón proslavil tím, že se odhodlal pobořit pohanskou svatyni bůžka Baala, čímž zahájil sérii vítězných bojů proti modlářským Midjáncům. Z bible je dobře známý tím, že dokázal vzdorovat nepřátelské převaze s pouhými třemi sty mužů.
Z toho všeho nám vyvstává jeho imponující vlastnost – statečnost. Gedeón byl vždy připomínán jako hrdina a vítěz, a právě proto v něm vídávala i křesťanská církev jeden z předobrazů samotného Ježíše Krista, našeho osvoboditele od hříchu a vítěze nad smrtí. Gedeón však byl nejen statečný, ale měl také víru. Ve svých bojích se opíral o Hospodina, jemuž – podobně jako další bibličtí svědkové víry – postavil oltář. Vedle statečnosti a víry pozorujeme u Gedeóna ještě další vzácný rys: skromnost. Když mu Izraelci z vděčnosti nabízeli dědičnou královskou hodnost, namítl: „Nebudu vaším vladařem, ani můj syn nebude vaším vladařem. Nad námi bude vládnout Hospodin.“
Vzdor tomu všemu se však u něho objevují nečekaně vlastnosti úplně jiné, než imponující. Původně sice odmítl vládu nad Izraelem, ale časem se obklopil leskem orientálních vládců. Těžko soudit, zda touha po takovém životě byla skryta v srdci kdysi prostého mladíka, nebo se v něm nově zrodila pod vlivem prostředí a podmínek, v nichž se ocitl. Něco podobného se dá sledovat i u některých dnešních lidí, možná se to stává i nám. Možná jsme v dětství a mládí byli vychováváni ke skromnosti a lhostejnosti k tomu, co mol a rez kazí, zloději vykopávají a kradou – jak učil Ježíš. Ale pak se podmínky života změnily a už si nedokážeme představit život bez řady věcí, které plní naši domácnost. Těžké je udržet odstup a svobodu od životního standardu současnosti. Začíná to nenápadně a nevinně, ale pak se může stát, že se člověk dá věcmi natolik upoutat, že se začne měnit celé jeho myšlení, nejen vnější styl života, ale i život vnitřní. Gedeóna se všemi jeho vlastnostmi a skromností přece jen nakonec strhly a pokazily možnosti, které se před ním otevřely. Je třeba dávat velký pozor, aby se totéž nepřihodilo i komukoli z nás.
Avšak Gedeón se pokazil i pokud jde o víru. Kdysi věřil, že s ním bude v jeho bitvách Hospodin. Jeho víra by se dala vystihnout slovy apoštola Pavla: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám!“ Mladý Gedoeón dokázal složit na Boha svou cestu, svůj život. Ale pak, později udělal efód a vystavil jej ve svém městě, v Ofra, jako předmět uctívání. Výrazem efód se označovalo zvláštní věštecké roucho, upevněné na zlaté figuríně. V tomto Gedeónově počínání lze vidět obdobu praxe středověké církve, kdy lidé začali uctívat relikvie a spoléhat na jejich moc. Místo služby živému Bohu byla nastolena modloslužba. Reformace, zvlášť helvetská, důrazně podobnou praxi odmítla. Proto byly třeba naše toleranční kostely bez jakékoli ozdoby.
Ono se totiž podobné selhání může lidem stávat i dnes. Kdysi dětská důvěra, že Pán Bůh spravuje naše cesty, může být přenesena jinam, na něco, co už s živým Bohem nesouvisí. Člověk může začít jako Gedeón, ale pak začne v životě spoléhat na jiné opory – na svou šikovnost, známosti, materiální zajištění. Může si živého Boha zaměnit za církevní organizaci. Netouží už po osobním Spasiteli Kristu a nehledá především Boží království. Gedeón jako by zapomněl, že to byl Duch Hospodinův, který ho naplňoval silou, a spokojil se s neživým efódem. Je třeba bedlivě střežit, aby náš duchovní život visel na moci živého Krista. Je třeba bdít a kontrolovat všechno, co na nás v běhu času působí, abychom neustrnuli nebo se dokonce neodchýlili ve službě Bohu, ve vztahu k lidem nebo k hmotnému zaopatření. Někdy je svodem – cítit se příliš pevný v kramflecích víry. Věřící lidé ví, že si Bůh přeje, abychom se měnili k dobrému, abychom se jím samým dali proměňovat. Zabloudíme-li, víme, že se smíme navracet a začínat s Boží pomocí znovu.
Gedeón zapomněl na dřívější zkušenosti s Bohem. V bibli se o něm píše, že v začátcích byl nerozhodný a bázlivý. Bůh ho však posilnil a změnil. I Gedeónova naděje pro budoucnost stála na tom, že se dá Bohem měnit neustále. I naše naděje tkví v tom, že se můžeme dát Bohem měnit, protože si to on přeje, protože to potřebujeme, potřebuje to celý náš svět. Smíme žít důvěrou, že si nás Kristus přeformuje v nová stvoření. K tomu ať se upíná naše touha a naše modlitby.
Ještě si všimněme druhé poloviny textu. Když Gedeón ochabl v živé víře a dal postavit efód, začal tam chodit a smilnit – být Bohu nevěrný – celý Izrael, takže se efód stal Gedeónovi i jeho domu léčkou. Smutné je, že k odpadlictví ve víře, svedl své bližní, svedl ty, kteří mu byli svěřeni, právě Gedeón, muž, který měl tak bohaté zkušenosti s Bohem. Čekali bychom, že bude vůdcem duchovní obnovy. Místo toho se stal příčinou zvlažnění víry a odpadnutí Izraele od Boha. Je dobré myslet na to, že před Bohem nemáme odpovědnost jen sami za sebe, ale i za své rodiny, za svůj sbor a další bližní. Je dobré myslet na to, že i naše povrchnost, liknavost, nedůslednost ve víře a vyznávání, se nejednou přenáší na jiné lidi.
O Gedeónovi se dozvídáme, že zemřel v utěšeném stáří. Bůh se k němu zachoval milosrdně. Boží milost měla převahu nad Gedeónovým odcizením. Je to pro nás potěšením, i když by nás rozporuplnost a nedůslednost Gedeónova života měla také varovat. Varovat před deformací ve vztahu k Bohu, před duchovní mdlobou, před ochablostí svědectví víry. Není třeba se smiřovat se stavem jaký je. Bible nám nabízí příběh člověka, který přece jen uměl rozpoznat svůj čas, přemohl sám sebe a v Boží síle zdolával to, co ho lekalo.
Pamatujme na to, že Bůh i s námi má své plány. Chce zde mít svůj lid, který bude svědčit o živém Bohu a jeho věrném zájmu o tento svět.
Modlitba: Pane Bože, ty nejlépe znáš naši slabost a hřích. Ty jsi však v Kristu sestoupil do naší bídy, abys nás pozvedal a sílil. Děkujeme za tvou věrnost a prosíme, oživuj naši víru a vyznávání ke cti a slávě svého jména. Amen