Daniela Brodská
Biblický text (Jo 3,4-9):
„Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.“
I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího.
Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: „Podle vůle krále a jeho mocných rádců ! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“
I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak.“
Kázání: Sestry a bratři, milý sbore!
Jonáš vešel do města. Když si připomeneme vše, co předcházelo – ten náročný Jonášův zápas, rovná se tato krátká větička malému zázraku. Po všech útěcích, selháních, pocitech marnosti i zážitcích smrtelného ohrožení přivede nakonec Jonáše Boží slovo k vykonání úkolu, k naplnění daného poslání. Jonáš je zde a koná, co měl konat: vešel do města, procházel jím a volal. Přijal tedy svou odpovědnost, vzal na sebe riziko, sjednotil, sladil své počínání s Hospodinovým slovem, s Boží výzvou. Je to vzácná chvíle, jakoby střed celého příběhu.
Dostává se i nám někdy této milosti, této výsady, že naše chození a volání, je zajedno s Božím záměrem? Že jsme poslušní jeho slova, že plníme jeho vůli? Známe takové okamžiky, kdy se člověk rozhodne vsadit svůj život na jednu kartu, na kartu Boží, nechá stranou všechny své karty kreditní, kterých máme řadu a které nám leckde otevírají přístup? Odvážíme se třeba i proti přesile, proti velikému městu konat to, co je správné a k čemu jsme byli povoláni? Účinek není předem jistý, výsledek není zaručený. Může to dopadnout taky úplně špatně. Kdekdo se v takové situaci ošklivě spálil, kdekdo už taky kvůli slovu Hospodinovu utržil rány. Dějiny církve jsou plné těch, kteří vstali, šli a volali proti – a draze za to zaplatili; špatně to s nimi dopadlo. Ale ono to k víře i nějak zásadně patří, vždyť kážeme Krista ukřižovaného. Dát se do Boží služby, konat jeho vůli, chodit a volat proti může velmi často znamenat neúspěch, příkoří, posměch, rány, někdy i smrt. A přesto, a právě i tak to má smysl, není to zbytečné, naopak – děje se tu něco důležitého pro budoucnost. Chození a volání proti zvůli, včetně následného utrpení se určitě jednou zúročí a přinese užitek.
Tím vzácnější milost, a dá se říct i velké štěstí, o němž si mohou nechat jenom zdát všichni, kdo vystupují veřejně, je dáno prožít Jonášovi. On smí vidět užitek hned. Slova, která volá, jsou velmi kritická, jsou to slova soudu, slova nepříjemná, obviňující, svým způsobem i výhružná. A přesto nejenže Jonáše nechytnou a nepověsí, dokonce ho ani nijak nezesměšňují, nepomlouvají, nekompromitují, a co už je úplně nevídané – Ninivané jeho slovům uvěří! No řekněte, kterému řečníkovi se toto poštěstí, kterému prorokovi se podaří tak oslovit, zasáhnout, že vyvolá radikální, masovou, nefalšovanou změnu k dobrému… Pro Jonáše je to krásná a překvapivá odměna. I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího.
Je to nevídané, nebývá to běžné, ale – je to možné. Slovo člověka, který sám dobře ví, co je to panika duše a útěk od Hospodina, co je to lhostejnost k druhým a přitažlivost nicoty, co je to klesání ke dnu, ale pak i Boží vysvobození – slovo takto pravdivé, prožité, hluboké, má moc věci měnit. Jak to přesně funguje, že se lidé obracejí k Bohu, to nevíme. Jaké mechanismy jsou ve hře, nedokážeme definovat, proto říkáme: je to dílo Ducha svatého, to se nedá ani naučit, ani vynutit. Ale zároveň je v tom jistě síla slova, přesvědčivost lidské osobnosti, a také ochota a potřeba těch, kteří slovo slyší. Možná že poměry v městě jsou už tak zlé, že vadí a překážejí v životě i samotným pachatelům. Možná už toho zla mají všichni plné zuby, včetně zločinců. Možná už jsou všichni tak zdecimovaní, že jim to slovo zvenku, slovo cizince přišlo vhod. Nevíme. Zkrátka – stalo se to. Uvěřili a činili pokání – od největšího až po nejmenšího.
Ostatně, nedostává se i naše civilizace do fáze, kdy už jedině hrozba katastrofy ji dokáže ještě zachránit?
Jestliže jsme Jonášův vstup do města nazvali malým zázrakem, pak obrácení Ninive je zázrakem obrovským. Zasahuje všechny vrstvy společnosti – lidové hnutí jde ruku v ruce s postojem vrchnosti. To už je skoro z říše snů. Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela.
A když vrchnost jde příkladem, když sám král se kaje a není mu zatěžko obléknout se do pytloviny a z nádhery trůnu přesednout do špinavého popela, tedy stát se spolu s ostatními smrtelníkem, smrti blízkým – a když pak i zákony země vyjadřují tuto jednotu a pokoru, tuto vůli ke změně, pak se opravdu dějí věci: obec se proměňuje, společnost se zachraňuje. Na začátku je prorocké slovo jednotlivce, přesvědčivost prorocké řeči. Bez toho, že jednotlivec na ulici začne říkat pravdu, bez toho to nepůjde! Ale dalším krokem k záchraně je společná vůle největších a nejmenších.
Obec, společnost, sbor se neúčinněji mění k dobrému tam, kde všichni chceme – lidi dole i lidi nahoře – a kde je každý ochotný začít změnou sám u sebe. Kde se ani ten nejmocnější nerozpakuje vyznávat své viny, litovat zlého, sestoupit z trůnu do prachu a usilovat o nápravu.
Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou.
Tahle věta pohanského krále, který sám neváhal činit pokání, je nejprostším a nejpravdivějším receptem na celospolečenské změny k dobrému. Každý když začne u sebe a odvrátí se od zlého, pak je šance žít.
Nebo snad nelpí našemu městu, naší společnosti, násilí na rukou?
Jsou tu nepotrestaní, morálně neodsouzení komunisti; jsou tu namyšlení a čím dál odtrženější mocipáni; jsou tu bezohlední, pohrdaví mafiáni; jsou tu zločinci vzteklí i chladně rafinovaní; jsou tu povýšení, ve svých potřebách stále nenasytnější sobci; je tu i sprostá, nenávistná lůza. Násilí lpí na našich rukou, a dokud se neodvrátíme od zlého, nevyznáme viny a neuskromníme se, pak visí nad námi hrozba, že i naše Ninive bude vyvráceno.
A naopak, kde se spojíme k nápravě, kde každý začne u sebe a odvrátí se od té své zlé cesty, tam můžeme mít naději, že i Bůh se v lítosti obrátí a od strašlivého trestu upustí.
Čím více lidí si to uvědomí a takto zareaguje, tím lépe. A dokonce i dobytek, čteme tu, má se k tomu celospolečenskému pokání připojit. Možná nám to má napovědět, že i ten náš majeteček, který si vykrmujeme, můžeme uskrovnit. I ten náš konzum můžeme přibrzdit a odpočinout.
Kdo ví, možná, že se Bůh v lítosti obrátí a nezahyneme. Jistota spasení? Záchrana města? Udržení života? Kdo ví…
Modlitba: Pane náš, Ježíši Kriste, děkujeme za svědectví Písem svatých, které nám připomíná správný směr i podmínky pro náš běh k tvému cíli. Prosíme, posiluj nás mocí svého Ducha, abychom vytrvali. Věříme, že ty sám nám přicházíš na pomoc, když nám docházejí síly. Amen