Jakub Kašpar
Biblický text 1 (Iz 7,13-14):
„I řekl Izajáš: ´Slyšte, dome Davidův! Což je vám málo zkoušet trpělivost lidí, že chcete zkoušet i trpělivost mého Boha? Proto vám dá znamení sám panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi je Bůh).“
Biblický text 2 (Lk 2,1-14):
„I stalo se v těch dnech, vyšlo poručení od císaře Augusta, aby byl popsán všecken svět. (To popsání nejprvé stalo se, když vládařem Syrským byl Cyrenius.)
I šli všickni, aby zapsáni byli, jeden každý do svého města.
Vstoupil pak i Jozef od Galileje z města Nazarétu do Judstva, do města Davidova, kteréž slove Betlém, (proto že byl z domu a z čeledi Davidovy), aby zapsán byl s Marií, zasnoubenou sobě manželkou těhotnou. I stalo se, když tam byli, naplnili se dnové, aby porodila. I porodila Syna svého provorozeného, a plénkami ho obvinula, a položila jej v jeslech, proto že neměli místa v hospodě.
A pastýři byli v krajině té, ponocujíce, a stráž noční držíce nad svým stádem. A aj, anděl Páně postavil se podlé nich, a sláva Páně osvítila je. I báli se bázní velikou. Tedy řekl jim anděl: Nebojtež se; nebo aj, zvěstuji vám radost velikou, kteráž bude všemu lidu. Nebo narodil se vám dnes spasitel, kterýž jest Kristus Pán, v městě Davidově. A toto vám bude za znamení: Naleznete nemluvňátko plénkami obvinuté, ležící v jeslech.
A hned s andělem zjevilo se množství rytířstva nebeského, chválících Boha a řkoucích: Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.“
Milé sestry, milí bratři, vážení a milí přátelé,
Jsou Vánoce! I když to tak skoro nevypadá, hlavním smyslem Vánoc není ani „vánoční nálada“, světýlka v ulicích a soupeření o to, kdo má na náměstí největší, nejsvítivější a nejpestřejší ozdobený strom. Dokonce ani pozvednutí vývoje hrubého domácího produktu a zvýšení počtu zadlužených lidí, ohrožených exekucí, není tím, pro co Vánoce existují.
Vánoce jsou velikým svátkem ohromné naděje a radosti. Na stromečcích, ozdobách, cukroví a dárcích vlastně vůbec nesejde.
Dnešní první čtení z proroka Izaijáše je jednou z těch nejznámějších a nejcitovanějších starozákonních předpovědí Kristova narození. Sám Izaijáš o Ježíšově narození mluví vícekrát. I prorok Micheáš předpovídá, že se tak stane v Betlémě, když praví, respektive cituje slova Hospodinova: „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.“ (Mi 5,1).
Evangelista Lukáš, řecky píšící židovský vzdělanec, zřejmě lékař a vlastně první „historik církve“, popisuje, jak nazaretský tesař Josef poslušně následuje nařízení římského imperátora a putuje i se svou těhotnou ženou kus cesty do Betléma, do „svého města“. Je to zvláštní motiv v Lukášově vyprávění. Neboť nebylo ani v té době zvykem, že by sčítaní občané říše museli kvůli sčítání putovat do svých rodných nebo jakkoli jinak „svých“ měst a opouštět místa, kde právě se svými rodinami žili. Navíc podle historických záznamů, které až doposud známe, se v době pravděpodobného Ježíšova narození žádné sčítání lidu nekonalo. To, o němž mluví Lukáš, tedy za císaře Octavia a zemského správce Cyrenia (nebo v novějších překladech Kvirinia), se konalo až roku 6 po Kr. Ale to je, milé sestry a bratři, vlastně jedno. Protože to, co je důležité na Lukášově sdělení je informace, že došlo k naplnění starých proroctví, například citovaných proroků Izaijáše a Micheáše – a v Betlémě se narodilo miminko, které bude tím vévodou a vládcem Izraele, lidu Božího.
Ono to přesné vročení a zdůvodnění Josefovy cesty z Nazareta do Betléma bylo možná i samotnému Lukášovi jedno, anebo se, možná ještě pravděpodobněji, spletl. Evangelium psal až mnohá desetiletí potom a Ježíš sám o okolnostech svého narození nikdy nemluvil – přinejmenším tak, aby to komukoli z evangelistů stálo za zaznamenání. Dva ze čtyř autorů evangelií dokonce o Ježíšově narození nemluví vůbec a Matouš je výrazně stručnější, než Lukáš.
To zásadní, co nám Lukáš sděluje, je víra a naděje, že Bůh si nás posune tam, kam potřebuje a přesně ve chvíli, kdy nás tam potřebuje. Zkrátka a dobře, že věci mají smysl, i když nám v daný moment mohou připadat úplně, ale úplně nesmyslné. Jako třeba sebrat se a jít s těhotnou manželkou desítky kilometrů z Galileje do Judska.
Je ale zapotřebí takový Boží posun, nebo výzvu k němu, zaznamenat, uslyšet, vnímat – a řídit se jím. To vůbec nemusí být jednoduché. Každému z nás se jistě honí v hlavě v každém momentě nejedna myšlenka, touha, idea, plán. Josef poslechl pokyn svého císaře Augusta, tedy aspoň podle Lukášova vyprávění. A díky tomu se „stalo, že se naplnili dnové“ Marii, aby porodila svého syna právě v Betlémě. Do jeslí pro zvířata ho pak položila, „protože v hospodě neměli místa“.
A jsme zase u toho Božího posunování. Protože tím vzniklo zvláštní znamená, které pak Boží poslové mohli zvěstovat pastýřům: „Naleznete nemluvňátko plénkami obvinuté, ležící v jeslech.“ Nic mystického, žádná aura kolem kolébky. Ale dítě v krmelci pro dobytek. To totiž není normální. Dítě patří do kolébky. A jednoduchou kolébku pro své dítě měla i v tehdejším Izraeli každá žena, i ta nejchudší. Marie ne, protože byla na těch cestách…
Ježíš, vévoda a vládce Izraele se narodil do podmínek nuznějších, než nuzných. Bez jakýchkoli privilegií a výhod. Bez jakéhokoli zázemí. Narodil se Bůh v těle bezbranného miminka do bezprizorné a krajně nepohodlné situace a podmínek.
Ta zpráva se poté začala šířit – a první, koho anděl Páně oslovil, byli pastýři. Ne nadarmo pastýři. Sám Lukáš říká rovnou, co je odlišuje od jiných. Je to bdění. Pastýři jsou i v noci připraveni vyslechnout Boží zvěst, protože bdí u svých ovcí, aby se jim nic zlého nestalo, nebo aby se nezaběhly. Proto jsou to oni, kdo jsou povoláni, aby první viděli na vlastní oči Božské novorozeně a zprávu o jeho narození šířili dál, protože je to „radost veliká, kteráž bude všemu lidu.“
Pastýři ovcí nepatří nikde k lidem, které by někdo v daném národě vnímal jako elitu. Jako vážené občany a honoraci. A nebylo tomu tak ani tehdy. Všimněme si, že Písmo neříká, že by anděl přišel za majiteli ovcí. Přišel za jejich pastýři. Tedy za lidmi, kteří se na pastvu nechávají najímat, ale svou práci musí dělat zodpovědně, s péčí a pečlivostí toho, kdo má svěřené bytosti takzvaně „na triku“ a musí se o ně starat doslova dnem i nocí. Anděl nepřišel za kněžími jeruzalémského chrámu, nepřišel za představenými národa izraelského. Ale za těmi nejslužebnějšími ze služebných.
Pastýři a pastevectvím se to v Bibli jen hemží. Ábel, kterého zabil jeho bratr Kain, byl pastýř. Mojžíš, který vyvedl Izrael ze země egyptské, byl sice vychován jako faraonův syn, ale narodil se a povolán byl jako pastýř. A David, legendární izraelský král, byl náctiletý pasáček, když porazil pelištejského hrdinu Goliáše.
A o sobě jako o pastýři mluví také Ježíš. „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal.“ (J 10,14-17) Možná to v dnešní češtině nezní zrovna lákavě, říkat, že Ježíš je můj pastýř. Vždyť to potom znamená, že já jsem jeho ovce, která je jím pasena. A my jsme přece svobodní lidé, křesťané, kteří se nenechají vláčet jako nějaké stádo. Jenže! Ovce, která slyší svého dobrého pastýře, následuje právě jeho. „Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř,“ říká Ježíš v Janově evangeliu farizeům a učedníkům (J 10,6). Ovce, která slyší hlas svého pastýře a následuje jej, jde za ním a nenechá se strhnout stádem, nejde s davem, nechová se stádně, ale tvoří skupinu, třeba někdy i malou, která slyší, naslouchá.
Tak se můžeme dopátrat toho, co po nás Bůh chce. Kam si nás, jako velký Posunovač na železnici našeho světa, chce postavit a co má pro nás za úkol. Tím, že budeme, jak jen dovedeme nejlépe, následovat jeho Syna, jehož narození si dnes znovu zpřítomňujeme. Mimochodem, už to tak křesťané dělají zhruba 1 800 let (narození Krista si začali připomínat až na konci druhého století, v době, kdy my slavíme Zjevení Páně, neboli Tři krále – a v dnešním čase, v předvečer 25. prosince, až ve století čtvrtém).
O Vánocích se každoročně radujeme, že se nám narodil Spasitel. „Narodil se Kristus Pán, nám, nám, narodil se!“ To je bez jakékoli pochyby skvělá zpráva a dobrý důvod k oslavě. Stejně jako to, že jsme slyšeli zprávu, že svůj dobrý důvod, svůj velký smysl, mohou mít a mají i události, jevy a děje, jejichž význam a smysl my sami v danou chvíli nevidíme. Ale Bůh, který stvořil svět, je vidí. Bůh, který své stvoření má tolik rád, že nakonec sestoupil sám do lidského těla se všemi slabostmi a bolestmi, které člověk má, ví, jaký je smysl všech věcí.
To miminko, které se tehdy narodilo do slámy v betlémském chlévě, přineslo nám všem, svou dobrou zprávu Boží – zvěst o tom, že Bůh nás, jednoho každého, má rád. Že totiž Bůh je největší a nejširší Láska, která je také jedinou a nezpochybnitelnou Pravdou. Má nás tak moc rád, že nám dává pořád znovu a znovu šanci, i když my pořád znovu a znovu chybujeme, selháváme a klopýtáme. To malé miminko, které se tehdy v Betlémě narodilo, ukázalo světu cestu k záchraně, ke spáse, k Božímu království. Ta cesta je každému otevřená. Každému, kdo v sobě najde chuť a odvahu se po ní vydat a sílu a vůli na ní vytrvat.
Vánoce jsou narozeninami naděje, že když po této cestě půjdeme, s očima otevřenýma, ušima propláchnutýma a nohama čerstvýma, cíl nemůžeme minout. Vánoce jsou narozeninami jistoty, že nezáleží na vnějších okolnostech a vlivech, že nezáleží na tom, jaký se kdo narodil, kde se narodil nebo do jaké se narodil doby, ale jen na jeho žité víře a důvěře v to, že jen Láskou je možné se zachránit. Pozor, opakuji: žité víře. Nestačí jen věřit, že něco by nějak mělo být. Je třeba to žít, tedy v praxi tak fungovat. A to může a má dělat každý okamžik svého života každý z nás. Lidský svět je takový, jaký ho dělají lidé, kteří v něm žijí. I to nám Bůh velmi drsně ukázal na Ježíši Nazaretském. Každým svým činem svět měníme. A ze všech stvoření na Zemi jsou to jen a pouze lidé, kdo ho mohou měnit jak k lepšímu, tak k horšímu. Všichni ostatní fungují „jen“ v rámci geniálně nastavené rovnováhy. To člověk ji může měnit, rozkolísat – anebo naopak chránit. Je na nás, jestli se rozhodneme svými činy svět poškozovat, anebo se snažit ho dělat lepším. A v Ježíši Kristu vzkazuje Bůh lidem: „Má to smysl. Tohle je to, co má opravdový smysl. Otevřete oči, nastavte uši, připravte svá srdce. Já přicházím za každým z vás a pro každého z vás něco mám. Milujte, mějte rádi, pomáhejte, služte. Dělejte svět lepším!“ Tak slavme. Jsou Vánoce! Nám, nám (!) narodil se.
Modlitba:
Bože, Otče všemohoucí, skláníme se před Tebou v údivu, úžasu a neskonalé vděčnosti, že posíláš sám sebe ve svém Synu i ve svém Duchu za námi. Děkujeme ti, že ti na nás záleží, na každém z nás a prosíme tě o odhodlání, vůli, odvahu a sílu svá poslání naplnit. Prosíme tě, stůj při nás, když překonáváme své každodenní slabosti a snažíme se dostát svému člověčenství. Amen