Jakub Kašpar
Biblický text (Kaz 1,3-7):
„Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí?
Pokolení odchází, pokolení odchází, ale země stále trvá.
Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne zpět k místu, odkud opět vzejde.
Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí.
Všechny řeky spějí do moře a moře se nepřeplní; do místa, zněhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu.“
Kázání:
Konec kalendářního roku je, bratři a sestry, časem usebrání se, rekapitulace a bilancování. Jaký byl, ten starý rok? Co jsme všechno zažili a prožili, co jsme překonali za překážky, co krásného nás v těch dnech, které se právě stávají minulostí, potkalo? Kolik dobrého jsme udělali pro druhé, kolik jsme ze sebe darovali svým bližním, světu kolem sebe, Bohu? Co všechno jsme pokonili, zkazili a pomršili?
Takové a podobné otázky si, více nebo méně, klademe sami sobě všichni. Nejspíš ne jen na konci roku, přesto je ten přelom letopočtu vždycky tou nejpřirozenější příležitostí, kdy se takto ptáme – a kdy se tak asi ptát i máme.
Vyhlížíme také do toho, co přijde. Ten přelom je vlastně takovým mystickým okamžikem. Nejlíp ho asi cítíme, když se blíží silvestrovská půlnoc. To odpočítávání – pět, čtyři, tři, dva, jedna… šťastný nový rok! To je vteřina, kdy cítíme skoro fyzicky, jak se minulost mění v budoucnost a vnímání přítomnosti jako by v tem moment zmizelo kamsi do nebytí, jako by přítomnost v tu chvíli žádná nebyla, neexistovala.
Kazatel říká, že všechno je pomíjivost, samá pomíjivost. Když procházíme touto starozákonní knihou, jako bychom listovali knihou vlastních životů, nebo dokonce kronikou toho právě uplynulého roku. Dny radosti a veselosti střídají dny smutku, zklamání a rezignace. Dny, naplněné energií a prací pro druhé střídají dny, kdy bychom se nejraději před vším okolím zavřeli do pohodlí svého domova a odřízli se od všeho kolem. Dny oslav, juchání a tance se mění ve dny kontemplace, sebezpytu, nebo dokonce pokání. Dny hojnosti, ba nadbytku, střídají dny půstu a odříkání. To vše je pomíjivost a honba za větrem, říká Kazatel (Kaz 2,17b).
Snažíme se něco stavět, držet své rodiny, nést své přátele a blízké, budovat vztahy s druhými lidmi, utvářet si názory a postoje ke světu, politické přesvědčení, náboženské představy, zvyklosti a rituály. Snažíme se, jak nejlépe dovedeme, dělat svoji práci, nebo studovat. Naše byty a domy jsou plné majetku, spousty užitečných věcí, nám užitečných věcí tedy, ale taky spousty drobnůstek, blbůstek a naprostých zbytečností – leč krásných a milých, třeba tím, že vyvolávají vzpomínku na něco krásného, co jsme sami, nebo s někým, koho máme rádi, prožili. A Kazatel nám o tom všem říká, že je to marnost, pomíjivost a nic, než honba za větrem.
Taková skepse! Opravdu tedy nic v našem pozemském životě nemá smysl? Jsme tady úplně zbyteční a celé to naše bilancování, novoroční i jiné závazky, snaha, práce, seberozdávání – to vše je opravdu vlastně k ničemu?
Kazatel je kniha, která tenhle dojem na první pohled opravdu může vyvolávat. Jenže tomu tak není. Židé si z této knihy četli při bohoslužbách na Svátek stánků (sukot) – kterému jinak říkají také svátek naší radosti. Svátek stánků Izraeli připomíná vyvedení Mojžíšem (a Jozuem) z Egypta, vysvobození z otroctví a návrat do země zaslíbené. Z Kazatele čteme my, křesťané, často při pohřbech – posledním rozloučení s našimi nejbližšími – a přece jim na poslední cestu nechceme vzkazovat, že jejich celoživotní dílo a odkaz byl jen pachtěním, pomíjivostí a marností.
V Kazatelově poselství je totiž naopak velký optimismus, naděje a úleva. A také jistota. To, co nám Kazatel svým poselstvím už bezmála dva a půl tisíce let vzkazuje, je jistota Boží věčnosti. „Pokolení odchází, pokolení odchází, ale země stále trvá. Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne zpět k místu, odkud opět vzejde. Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí…“ Boží přítomnost, Boží stvoření a také Boží řád jsou věčné. „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám,“ píše apoštol Pavel ve svém listu sboru do Říma (Ř 8,31b)
Slova Kazatelova nám říkají, že marností je myslet si kdovíco o svém vlastním snažení. Přeceňovat svůj vlastní význam a stavět na svém vlastním sebevědomí. Vyvyšovat (byť třeba s pokornou tváří a v plné práci na pomoc světu kolem sebe) sebe sama nad druhé. Cenit si získaného postavení, pověsti, majetku, vztahů… víc, než je zdrávo. To vše pomíjí, protože i když „moudrost nese více užitku, než pomatenost, jako světlo dává větší užitek, než tma… tentýž úděl potká oba dva.“ (Kaz 2,13b;14b)
Ale nad tím vším, nad námi všemi a nad našimi životy se vším, co v nich prožíváme a konáme, je stále tentýž, věčný, milující, starostlivý a milosrdný Bůh a jeho řád. Každý v něm máme svoje místo. I když jsme v celém stvoření a jeho věčnosti jen něco jako zrnka prachu, přesto má každé to naše zrnko svou úlohu, svůj úkol a svoje místo. Nejsme jen „prostě další cihlou ve zdi“, jak zpívá moudrá píseň skupiny Pink Floyd. Náš pobyt v tomto světě má svůj velký smysl a úkol. Ten ale leží u Boha a jen u něj a s ním jej můžeme odhalit a naplnit. Nebo dokonce naplnit, aniž bychom ho vědomě poznali.
„Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro,“ říká nám Kazatel (Kaz 3,12) Protože to je náš podíl na věčnosti, i když naše životy jsou pomíjivé a časné. Všechno má svůj čas – naše zrození, naše práce, naše radování, i náš pozemský konec. Ale radovat se ze života a konat v něm dobro, to je to nejlepší, co můžeme v životě dělat. To vše je dar od Pána, dar Boží. Bůh je věčný, stejně jako jeho konání. A proto i naše konání je časné, tak jako i my jsme časní. To ovšem není důvod k depresi a smutku, ale naopak k optimismu a radosti – protože ve své časnosti máme, díky Bohu, podíl na věčnosti. Podíleli jsme se na ní v roce 2018 a, dá-li Bůh, budeme se na ní moci podílet i v roce, který zítra úderem půlnoci, začne – v roce 2019. Radostí z Božího obdarování a konáním dobra tak, jak je v našich lidských silách. Proto se, bratři a sestry, nezapomínejme radovat – vždyť je-li Bůh s námi, kdo proti nám?
Modlitba:
Pane, Otče náš, děkujeme Ti za to, co jsi nám dal. Za život, který můžeme žít, ve kterém máme šanci rozdávat sami sebe, ve kterém máme příležitost dělat dobré věci a vyvarovávat se těch nedobrých. Děkujeme ti za možnost být účastníky Tvého věčného řádu a věčného života Tvého stvoření. Amen